Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Vzdor své otupělosti během toho období jsem si uvědomoval, jak vyšetřování vraždy Lindy a dcer probíhá. Zpočátku se zdálo všechno tak prosté. V celém domě se nacházely čerstvé otisky prstů Carla Tysona. Během toho odpoledne byl na pochůzce v našem sídlišti. Chyběla většina Lindiných šperků, takže zřejmým motivem byla loupež. Myslel jsem si, že podezřelého odsoudí a popraví.

Problém se brzy zatemnil. Ani jeden šperk se nikdy nenašel. Hlídači zapsali příchod i odchod Carla Tysona do návštěvní knihy, byl však uvnitř Greenbriaru jen dvaadvacet minut, stěží dost na to, aby roznesl nákupy a spáchal loupež a tři vraždy. Navíc, když se známý advokát rozhodl Tysona hájit a pomohl mu připravit přísežné prohlášení. Tyson tvrdil, že ho Linda to odpoledne požádala o pomoc při stěhování nějakého nábytku. To bylo perfektní vysvětlení, že jeho otisky jsou po celém domě…“

Doktor Turner se odmlčel, zamyslel, bolest se mu zřetelně zračila v tváři. Ellie mu jemně stiskla ruku a on pokračoval.

„Při přelíčení prokurátor tvrdil, že Tyson odpoledne přinesl nákup a při rozhovoru s Lindou zjistil, že budu večer dlouho na chirurgii. Protože má žena byla přátelská a důvěřivá, nebylo nepravděpodobné, že si mohla s roznašečem povídat a zmínit se, že přijedu pozdě… Podle prokurátora se Tyson po skončení služby v nákupním středisku vrátil. Přelezl kamennou zeď ohrazující pozemek našeho sídliště a přešel golfové hřiště. Pak vešel do domu s úmyslem ukrást Lindiny šperky; čekal, že budou všichni spát. Má žena ho nejspíš uviděla a Tyson zpanikařil. Nejdříve zabil Lindu a potom děti, aby nenechal žádného svědka.

Přestože nikdo Tysona neviděl vrátit se k našemu domu, myslel jsem si, že prokurátorovo tvrzení je přesvědčivé a že muž bude bez potíží odsouzen. Vždyť neměl pro dobu vraždy žádné alibi. Bláto, které mu našli na botách, souhlasilo přesně s blátem v potoce, který by musel přejít, aby se dostal k zadní straně našeho domu. Po vraždách se neukázal dva dny v práci. Navíc, když byl uvězněn, měl u sebe velké množství peněz, o nichž řekl, že je,vyhrál v pokeru‘.

Během obhajoby jsem opravdu začal pochybovat o americkém soudním systému. Jeho obhájce udělal z procesu rasovou otázku, vylíčil Carla Tysona jako ubohého, nešťastného černocha, který je bez rozmyslu obviňován jen na základě nepřímých důkazů. Jeho advokát důrazně tvrdil, že Tyson toho listopadového dne neudělal nic jiného, než donesl do domu nákup. Někdo jiný, tvrdil obhájce, nějaký neznámý maniak, přelezl ohradu Greenbriaru, ukradl šperky a potom zabil Lindu a děti.

Poslední dva dny přelíčení jsem nabyl přesvědčení, více z pozorování porotců než z čehokoliv jiného, že Tysona osvobodí. Ze spravedlivého rozhorlení jsem zešílel. Nepochyboval jsem ani na sekundu, že ten mladík zločin spáchal. Nedokázal jsem snést myšlenku, že by mohl být osvobozen.

Každý den přelíčení — které trvalo asi šest týdnů — jsem chodil do soudní síně s malým lékařským kufříkem. Zpočátku mi ho stráže pokaždé prohlížely, ale po nějaké době, hlavně proto, že většina z nich sympatizovala s mým bolem, mne nechávaly jít.

O víkendu před zakončením procesu jsem letěl do Kalifornie, naoko zúčastnit se lékařského semináře, ale ve skutečnosti koupit si na černém trhu brokovnici, která by se vešla do lékařského kufříku. Jak jsem očekával, nemusel jsem v den rozsudku kufřík otvírat.

Když byl vynesen rozsudek a oznámeno zproštění viny, nastala v soudní síni vřava. Všichni černoši na galerii křičeli hurá. Carl Tyson a jeho advokát, Žid jménem Irving Bernstein, se objímali. Byl jsem připraven jednat. Otevřel jsem kufřík, rychle složil brokovnici, přeskočil zábradlí a oba je zabil, každého z jedné hlavně.“

Doktor Turner se zhluboka nadechl a udělal přestávku. „Nikdy předtím jsem nepřipustil, dokonce ani sobě, že to, co jsem udělal, bylo nesprávné. Během operace vašeho přítele pana Diaby jsem jasně pochopil, jak mi to rozhořčení z nespravedlivého rozsudku po celé ty roky otravovalo duši… Můj násilný čin pomsty mi ženu ani děti nevrátil. Neučinil mne ani šťastným, kromě té zvrácené zvířecí rozkoše, kterou jsem cítil v okamžiku, kdy jsem věděl, že Tyson i jeho obhájce zemřou.“

V očích doktora Turnéra se objevily slzy pokání. Pohlédl na Ellie. „I když tě asi nejsem hoden, miluji tě, Ellie Wakefieldová, a strašně moc se chci s tebou oženit. Doufám, že mi dokážeš odpustit, co jsem před léty udělal.“

Ellie k doktoru Turnérovi vzhlédla a opět mu stiskla ruku. „Nevím toho moc o romantice,“ řekla pomalu, „protože jsem ji nezažila, ale vím, že co cítím, když přemýšlím o tobě, je nádherné. Obdivuji tě, vážím si tě, můžu tě dokonce i milovat. Samozřejmě bych o tom ráda mluvila se svými rodiči… ale ano, doktore Roberte Turnere, nebudou-li mít námitky, budu velmi šťastná, když se vezmeme.“

Nicole se naklonila přes umyvadlo a upřeně pozorovala v zrcadle svou tvář. Prsty si přejela vrásky pod očima a uhladila si vlasy. Je z tebe téměř stařena , řekla si. Pak se usmála. „Stárnu, stárnu, už porostu do země,“ řekla nahlas.

Pobaveně se zasmála, odstoupila od zrcadla a otočila se, aby viděla, jak vypadá zezadu. Žlutozelené šaty, které si chtěla vzít na svatbu své dcery, jí pěkně přiléhaly k tělu, které bylo po všech těch letech ještě štíhlé a atletické. Není to špatné , myslela si Nicole souhlasně. Alespoň se Ellie nebude cílit nesvá.

Na konci stolu vedle postele měla dvě fotografie Genevievy a jejího francouzského manžela, které jí dal Kendži Watanabe. Když se vrátila do ložnice, vzala fotografie a upřeně je pozorovala. Nemohla jsem být na tvé svatbě, Genevievo, napadlo ji náhle s přívalem smutku. Ani jsem se nikdy nesetkala s tvým manželem.

Nicole stěží přemáhala dojetí a přešla rychle na druhou stranu ložnice. Téměř minutu zírala na fotografii Simone a Michaela O'Toola pořízenou v den jejich svatby na Uzlu. A tebe jsem opustila jenom týden po svatbě… Byla jsi tak mladá, Simone , řekla si Nicole, ale v mnoha ohledech jsi byla dospělejší než Ellie…

Nenechala se dokončit myšlenku. Ve vzpomínkách na Simone a Genevievu bylo příliš mnoho bolesti. Bude lepší zaměřit se na přítomnost. Nicole si záměrně vzala fotografii Ellie, která visela na stěně vedle obrázků jejích sourozenců. Tak ty budeš má třetí dcera, která se bude vdávat, myslela si Nicole. Zdá se to nemožné. Život někdy ubíhá příliš rychle.

Nicole probleskla myslí montáž snímků Ellie. Viděla opět maličké děťátko ležící vedle ní v bílém pokoji Rámy II, nesmělou tvář děvčátka, když se v raketoplánu blížili k Uzlu, její nové dospívající rysy v okamžiku probuzení z dlouhého spánku a nakonec její dospělé odhodlání a kuráž, když vystoupila před občany Nového Edenu na obranu programu doktora Turnera. Byla to citově náročná exkurze do minulosti. Nicole pověsila fotografii Ellie zpět na zeď a začala se svlékat. Právě pověsila šaty do skříně, když zaslechla podivný zvuk, jako by někdo brečel, ale na samé mezi slyšitelnosti. Co to bylo? přemýšlela. Několik minut tiše seděla, ale žádný další zvuk se neozval. Když se však postavila, měla podivný pocit, že jak Genevieve, tak Simone jsou s ní v místnosti. Rychle se rozhlédla kolem, ale byla pořád sama.