Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Opět slyšel matčin hlas. Když hned nepoznáš slovo, vezmi si každé písmeno a velmi pomalu ho vyslov. Potom nech všechny zvuky padnout dohromady, až udělají slovo, kterému rozumíš.

Benjy pohlédl na Ellie ležící na stole. „Prober se, ach, prosím, prober se, Ellie,“ žadonil, „potřebuji tvou pomoc.“ Stále se nehýbala.

Sklonil se nad mapou a snažil se soustředit. S pečlivou rozvážností četl každé písmeno, opět a opět, až se přesvědčil, že zelená skvrna na mapě je údolí, kde sedí. Bílé čáry jsou stezky, řekl si. Do zelené skvrny vedou tři bílé čáry.

Benjy vzhlédl od mapy, spočítal tři stezky vedoucí z údolí a pocítil, jak mu roste sebedůvěra. O chvilku později však závan větru přenesl přes údolí jiskry a zapálil stromy na jižní straně. Benjy se rychle zvedl. Musím jít , řekl si a opět si hodil Ellie na záda.

Věděl teď, že hlavní oheň zuří v severní části mapy, směrem ke čtvrti Hakone. Opět se upřeně díval na papír ve svých rukou. Tak musím zůstat na bílých čárách ve spodní části, myslel si.

Benjy klopýtal po stezce, když se vysoko nad jeho hlavou rozhořel další strom. Sestru měl přes rameno a spásnou mapu v pravé ruce. Každých deset kroků zastavoval, aby se podíval na mapu a ověřil si, že jde správným směrem. Když konečně přišel na spojení s hlavní cestou, položil Ellie opatrně na zem a prstem sledoval bílé čáry na mapě. Po chvíli se široce usmál, opět zvedl sestru a vydal se po cestě, která vedla do čtvrti Posilano. Ještě jednou se zablýsklo, zaduněl hrom a na Sherwoodský les se snesl pořádný liják.

O několik hodin později spal Benjy pokojně doma v posteli. Na druhé straně kolonie, v nemocnici Nového Edenu, byl v té době úplný blázinec. Lidé a bioti pobíhali sem a lam, lehátka se zraněnými stála v halách, pacienti křičeli v agónii. Nicole mluvila telefonicky s Kendžim Watanabem. „Potřebujeme sem poslat co nejrychleji všechny biotky Tiasso. Snažíc se je nahradit těmi, které se starají o kojence a přestárlé, biotkami Garciami, nebo třeba bioty Einsteiny. Do sídlištních klinik nasaďte lidi. Situace je velmi vážná.“

V nemocničním hluku jen stěží slyšela, co Kendži říká. „Špatné, opravdu špatné,“ řekla v odpověď na jeho dotaz. „Zatím přijato dva-cet sedm, čtyři mrtví, o nichž víme. Celá oblast Nara — ta enkláva dřevěných domů v japonském stylu za Vegas obklopená lesem — to je katastrofa. K ohni došlo příliš rychle… Lidé propadli panice.“

„Doktorko Wakefieldová, doktorko Wakefieldová. Přijďte, prosím, okamžitě do čísla 204.“ Nicole zavěsila telefon a utíkala přes halu. Vyběhla po schodech do druhého podlaží. Muž umírající v pokoji 204 byl starý přítel, Korejec Kim Lee, její prostředník při styku s komunitou ve čtvrti Hakone v době, kdy byla prozatímní guvernérkou.

Pan Kim byl jedním z prvních, kdo si postavili v Nara nový dům. Vběhl do hořícího domu zachránit svého sedmiletého syna. Syn bude žít, pan Kim ho pečlivě chránil, když procházel plameny. Ale Kim Lee sám utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla.

Nicole potkala na chodbě doktora Turnera. „Myslím, že pro vašeho přítele v 204 nemůžeme nic udělat,“ řekl. „Rád bych znal váš názor… Zavolejte mi dolů do chirurgické ambulance. Právě přivezli další pacientku v kritickém stavu, oheň ji uvěznil v domě.“

Nicole se zhluboka nadechla a pomalu otevřela dveře do pokoje. Žena pana Kima, hezká Korejka kolem pětatřiceti, seděla tiše v koule. Nicole šla k ní a objala ji. Zatímco Nicole utěšovala Kimovu ženu, biotka Tiasso, která sledovala jeho údaje, přinesla několik grafů.

Jeho stav byl vskutku beznadějný. Když Nicole vzhlédla od záznamů, s překvapením spatřila svou dceru Ellie s velkým obvazem na pravé straně hlavy, jak stojí u postele pana Kima. Ellie držela umírajícího za ruku.

„Nicole,“ zašeptal v agónii pan Kim, jakmile ji poznal. Tvář měl zcela zuhelnatělou. I pronesení jednoho slova bolelo. „Chci zemřít,“ řekl a pokynul hlavou své ženě v rohu místnosti.

Kimova žena vstala a přistoupila k Nicole. „Můj muž chce, abych podepsala papíry pro eutanazii,“ řekla. „Ale já nemůžu, ledaže mi řeknete, že není vůbec žádná naděje, aby byl kdy zase šťastný.“ Začala plakal, ale zarazila se.

Nicole na okamžik zaváhala. „To vám neřeknu,“ prohlásila rozhodně. Pohlédla na popáleného muže a na jeho ženu. „Řeknu vám však, že asi v příštích čtyřiadvaceti hodinách zemře a bude bez ustání až do smrti trpět. Když dojde k zázraku a přežije, bude vážně znetvořen a oslaben pro zbytek života.“

„Chci zemřít,“ opakoval pan Kim s námahou, „teď.“

Nicole poslala biotku Tiasso pro dokumenty k eutanazii. Papíry musely být podepsány ošetřujícím lékařem, manželkou (manželem) a pacientem, pokud podle mínění lékaře je schopen se sám rozhodovat. Zatímco byla Tiasso pryč, pokynula Nicole Ellie, aby ji následovala do haly.

„Co tady děláš?“ zeptala se Nicole klidně, když byly z doslechu. „Řekla jsem ti, abys zůstala doma a odpočinula si. Měla jsi těžký otřes.“

„Jsem v pořádku, mami.“ řekla Ellie. „Kromě toho, když jsem slyšela, že pan Kim je těžce popálen, chtěla jsem něco udělat, abych mu pomohla. Byl to přece dobrý přítel.“

„Je v hrozném stavu.“ řekla Nicole a kroutila hlavou, „nechce se mi věřit, že ještě žije.“

Ellie napřáhla ruku a dotkla se matčina předloktí. „Chce, aby jeho smrt byla užitečná. Jeho žena se mnou o tom mluvila… Už jsem poslala pro Amadou, ale potřebuji, abys promluvila s doktorem Turnerem.“

Nicole zírala na svou dceru. „O čem to proboha mluvíš?“

„Nepamatuješ se na Amadou Diabu…? Přítel Eponine, lékárník z Nigerie, jeho babička pochází z národa Senoufo. Je to ten, který dostal RV-41 při transfuzi krve… Eponine mi řekla, že jeho srdce se rychle horší.“

Nicole několik sekund mlčela. Nemohla uvěřil tomu, co slyší. „Ty chceš,“ řekla nakonec, „abych požádala doktora Turnera o provedení manuální transplantace srdce, hned teď, uprostřed této krize?“

„Když se rozhodne teď, může to udělat později v noci, že ano? Srdce pana Kima se dá aspoň tak dlouho udržet v dobrém stavu.“

„Podívej, Ellie, my dokonce ani nevíme…“

„Už jsem to zjistila,“ přerušila ji Ellie. „Biotka Tiasso ověřila, že pan Kim by byl přijatelný dárce.“

Nicole opět vrtěla hlavou. „Dobrá, dobrá. Budu o tom přemýšlel. Ale teď chci, aby sis lehla a odpočinula. Otřes mozku není banální zranění.“

„Vy mne žádáte, abych udělal co?“ zeptal se nevěřícně doktor Turner Nicole.

„Tedy, doktore Turnere,“ řekl Amadou svým precizním britským přízvukem, „není to doktorka Wakefieldová, kdo o to skutečně žádá. Jsem to já. Snažně vás prosím, udělejte tu operaci. A prosím, nepovažujte ji za riskantní. Sám jste mi řekl. že nebudu žít déle než tři měsíce. Vím naprosto jistě, že mohu zemřít na operačním stole. Ale když přežiji, mám podle statistik, které jste mi ukázal, padesátiprocentní naději žít dalších osm let. Mohl bych se dokonce oženit a mít dítě.“

Doktor Turner se otočil a podíval se na hodiny na stěně své ordinace. „Zapomeňte na okamžik pane Diabo, že už je po půlnoci a že jsem celých devět hodin ošetřoval oběti popálenin. Uvažte, co žádáte. Nedělal jsem transplantaci srdce pět let. A nikdy jsem žádnou neprováděl bez pomoci nejlepšího kardiologického personálu a zařízení na planetě Zemi. Například veškerou chirurgickou práci dělali vždy roboti.''