Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Kandidát Macmillan také naznačil, že výzkum životního prostředí je další činností „daleko důležitější pro obecný prospěch kolonie“ než zdravotnický program naznačený doktorem Turnerem. Vychválil práci, kterou odvádějí inženýři ovlivňující počasí, a předpověděl dobu, kdy budou lidé plně znát budoucí počasí.

Jeho řeč byla mnohokrát přerušována potleskem z galerie. Když konečně hovořil o jednotlivcích trpících RV-41, pan Macmillan nastínil „finančně efektivnější“ plán, jak se vyrovnat s „jejich hroznou tragedií“. „Vytvoříme pro ně nové sídliště,“ zdůraznil, „mimo Nový Eden, kde mohou v klidu dožít své poslední dny.“

V závěru prohlásil: „Podle mého mínění by se lékařské úsilí v oblasti RV-41 mělo v budoucnosti omezit na vymezení a stanovení všech mechanizmů, kterými je tato metla předávána od jedince k jedinci. Dokud se nedokončí tento výzkum, je nejlepší pro každého v kolonii, včetně nešťastných lidí, kteří touto chorobou trpí, zavést pro nosiče karanténu, aby nemohlo dojít k dalšímu náhodnému nakažení.“

Nicole byla na galerii i s rodinou. Dohnali k tomu i Richarda, i když politická shromáždění neměl rád. Richard byl Macmillanovou řečí znechucen. Co se týkalo Nicole, tu řeč vystrašila. Co Macmillan říkal, mělo jistou přitažlivost. Ráda bych věděla, kdo mu to napsal, myslela si při závěru jeho řeči. Vyčítala si, že Nakamuru podcenila.

Ke konci Macmillanova projevu odešla Ellie Wakefieldová tiše ze svého místa na galerii. Její rodiče byli o chvilku později ohromeni, když ji viděli na podlaží senátu, jak se blíží k řečništi. Stejně ohromeni byli další návštěvníci galerie, kteří si mysleli, že Ian Macmillan byl posledním řečníkem dne. Všichni se připravovali k odchodu. Většina si zase sedla, když Kendži Watanabe představil Ellie.

„V hodinách občanské nauky na střední škole,“ začala hlasem, v němž byla patrná nervozita, „jsme studovali ústavu kolonie a pravidla jednání Senátu. Je málo známou skutečností, že na veřejném slyšení může vystoupit kterýkoliv občan Nového Edenu…“

Ellie se před pokračováním zhluboka nadechla. Na galerii se její matka i její učitelka Eponine naklonily dopředu a přidržely se zábradlí před sebou. „Chtěla jsem dnes promluvit,“ řekla Ellie důrazněji, „protože věřím, že mám jedinečný názor na problém těch, kteří trpí RV-41. Za prvé, jsem mladá a za druhé, až do doby před třemi roky a něco jsem nikdy neměla výsadu kontaktu s jinou lidskou bytostí než se svou rodinou.

Z obou těchto důvodů považuji lidský život za poklad. Vybrala jsem si to slovo záměrně. Poklad je něco, čeho si moc ceníte. Ten muž, ten obdivuhodný lékař, který pracuje celý den a někdy celou noc, aby nás udržel zdravé, zjevně považuje lidský život rovněž za poklad.

Když doktor Turner mluvil, neřekl vám, proč bychom měli financovat jeho program, řekl pouze, co je to za nemoc a jak se s ní bude snažit bojovat. Předpokládal, že všichni víte proč. Když jsem slyšela pana Macmillana,“ řekla Ellie a pohlédla na předchozího řečníka, „mám o tom pochybnosti.“

Musíme pokračovat ve studiu této hrozné nemoci, dokud ji nezkrotíme a neovládneme, protože lidský život je drahocenné zboží. Každá jednotlivá osoba je jedinečný zázrak, úžasná kombinace složitých chemikálií se speciálními nadáními, sny a zkušenostmi. Nic nemůže být pro kolonii důležitější, než činnost směřující k zachování lidského života.

Z dnešní diskuze jsem pochopila, že program doktora Turnera je drahý. Budou-li se muset zvýšit daně, aby se zaplatil, potom se možná bude muset každý z nás obejít bez nějakého určitého předmětu, který chtěl. Je to dost malá cena, kterou zaplatíme za poklad žít ve společnosti zachráněného člověka.

Má rodina a přátelé mi někdy říkají, že jsem beznadějně naivní. To je možná pravda. Ale snad mi má nevinnost dovolí vidět věci jasněji, než dokáží ostatní lidé. Věřím, že v tomto případě si potřebujeme položit pouze jednu otázku. Kdybyste vy, nebo nějaký člen vaší rodiny, byli nosiči viru RV-41, podpořili byste vy program doktora Turnera…? Děkuji vám.“

Když Ellie sestoupila z řečniště, rozhostilo se podivné ticho. Pak vypukl hromový potlesk. Nicole i Eponine měly oči plné slzí. Na podlaží Senátu vztáhl doktor Turner k Ellie obě ruce.

Když Nicole otevřela oči. Richard seděl u ní na posteli. Držel šálek kávy. „Řekla jsi nám, abychom tě vzbudili v sedm,“ řekl.

Sedla si a vzala si od něj kávu. „Děkuji ti, miláčku. Ale proč jsi nenechal Lincolna…?“

„Rozhodl jsem se přinést ti kávu sám… Z Hlavní roviny opět přišly novinky. Chtěl jsem je s tebou probrat, i když vím, jak nemáš ráda, když se na tebe spustí hned zrána.“

Nicole se pomalu dlouze napila z šálku. Usmála se na svého muže. „Co je novéno?“ zeptala se.

„Včera večer došlo ke dvěma dalším incidentům s nohatci. To je skoro tucet za týden. Naše obranné síly, uvádí se, zničily tři nohatce, kteří,neustále znepokojovali‘ výzkumnou skupinu.“

„Pokusili se nohatci nějak bránit?“

„Ne, nepokusili. Při prvním zaslechnutí palby utíkali do díry ve svém habitatu… Většina z nich unikla, jako předevčírem.“

„A ty si pořád myslíš, že jsou to předsunutí pozorovatelé, jako byli bioti-pavouci na Rámovi jedna a dvě?“

Richard přikývl. „Dovedeš si představit, jaký obraz si o nás Druzí udělají?… Bez provokace střílíme po neozbrojených tvorech… reagujeme nepřátelsky na něco, co je jistě pokusem o kontakt…“

„Mně se to také nelíbí,“ řekla Nicole tiše. „Ale co můžeme dělat? Senát výzkumné skupině explicitně povolil, aby se bránila.“

Richard chtěl odpovědět, když si všiml Benjyho, který stál ve dveřích. Široce se usmíval. „Můžu vstoupit, mami?“ zeptal se.

„Samozřejmě, miláčku.“ odpověděla Nicole. Rozevřela náruč. „Pojď a pořádně mě k narozeninám obejmi.“

„Všechno nejlepší k narozeninám, Benjy,“ řekl Richard, když chlapec, který byl větší než většina mužů, vlezl na postel a objal svou matku.

„Děkuji ti, strýčku Richarde.“

„Platí ještě, že dnes pořádáme piknik v Sherwoodském lese?“ zeptal se Benjy pomalu.

„Ano, určitě.“ odvětila matka. „A potom, večer, budeme mít velkou party.“

„Hurá,“ zvolal Benjy.

Byla sobota. Patrick a Ellie spali déle, protože neměli školu. Lincoln dal Richardovi, Nicole a Benjymu na stůl snídani, zatímco dospělí sledovali ranní zprávy v televizi. Byl tam krátký film o nejnovější „konfrontaci s nohatci“ u druhého habitatu a rovněž komentáře obou kandidátů na guvernéra.

„Jak jsem říkal už řadu týdnů.“ poznamenával Ian Macmillan televiznímu reportéru, „musíme výrazně rozšířit naše obranné přípravy. Konečně jsme začali zdokonalovat zbraně, ale musíme v této oblasti postupovat odvážněji.“

Ranní zprávy uzavíral rozhovor s ředitelkou počasí. Ta vysvětlovala, že neobvykle suché a větrné počasí bylo způsobeno „chybou modelování“ v jejich počítačové simulaci. „Celý týden jsme se neúspěšně snažili vytvořit déšť. Teď samozřejmě, protože je víkend, jsme naprogramovali slunečné počasí… Ale slibujeme, že příští týden bude pršet.“

„Nemají ani potuchy, co dělají,“ bručel Richard, když vypínal televizi. „Přetěžují systém příkazy a vytvářejí chaos.“