Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Obě ženy dojedly a opustily malou restauraci. Vyšly na náměstí Čily. Uprostřed náměstí stál pomník, ve tvaru válce, který byl slavnostně odhalen při prvních oslavách Dne Osídlení. Pomník byl dva a půl metru vysoký. Ve válci byla ve výšce očí ponořena průhledná koule o průměru padesáti centimetrů. Malé světélko v jejím středu představovalo Slunce, rovina rovnoběžná s terénem ekliptickou rovinu, která obsahovala Zemi a další planety Sluneční soustavy, a světélka rozmístěná v kouli ukazovala správné relativní polohy hvězd v poloměru dvaceti světelných let od Slunce.

Svítící čára spojující Slunce a Sirius naznačovala dráhu, kterou Wakefieldovi urazili na své pouti k Uzlu a nazpět. Další slabá světelná čára vycházela ze Sluneční soustavy po dráze, po níž se pohybuje Ráma III od doby, kdy na své orbitě kolem Marsu získal lidské osadníky. Hostitelská kosmická loď, kterou představovalo velké blikající rudé světlo, byla nyní v poloze odpovídající jedné třetině vzdálenosti mezi Zemí a hvězdou Tau Ceti.

„Doslechla jsem se, že nápad postavit tento pomník vyšel původně od tvého otce,“ poznamenala Eponine, když stály před nebeskou koulí.

„Ano,“ přisvědčila Ellie. „Otec je opravdu ohromně tvořivý, co se týká vědy a elektroniky.“

Eponine zírala na blikající rudé světlo. „Vadí mu vůbec, že směřujeme jinam, ne k Siriu a Uzlu?“

Ellie pokrčila rameny. „Myslím, že ne,“ řekla. „Moc o tom nemluvíme… Řekl mi jednou, že nikdo z nás stejně není schopen pochopit, co mimozemšťané dělají.“

Eponine se rozhlédla kolem po náměstí. „Podívej se na všechny ty lidi spěchající sem a tam. Většina z nich se nikdy nezastaví, aby se podívali, kde jsme… Já kontroluji naši polohu aspoň jednou týdně.“ Náhle velice zvážněla. „Od doby, kdy mi zjistili RV-41, mám neúnavnou potřebu vědět přesně, kde ve vesmíru jsem… Ráda bych věděla, je-li to část mého strachu ze smrti.“

Po dlouhém mlčení položila Eponine ruku Ellie na rameno. „Ptala ses někdy Orla na smrt?“

„Ne,“ odvětila Ellie liše. „Byly mi jenom čtyři, když jsme opustili Uzel. O smrti jsem neměla ponětí.“

„Když jsem byla dítě, myslela jsem jako dítě…“ řekla Eponine pro sebe. Zasmála se. „O čem jsi s Orlem mluvila?“

„Nevzpomínám si přesně,“ odvětila Ellie. „Patrick mi říkal, že Orel nás obzvlášť rád pozoroval, jak si hrajeme s hračkami.“

„Doopravdy?“ podivila se Eponine. „To je překvapení. Z popisu tvé matky jsem si představovala, že Orel byl příliš vážný na to, aby se zajímal o hru.“

„Dokážu si ho ještě jasně vybavit,“ řekla Ellie, „i když jsem byla tak malá. Ale nepamatuji si, jak mluvil.“

„Zdálo se ti o něm někdy?“ zeptala se Eponine po několika sekundách.

„To ano. Mnohokrát. Jednou stál na vrcholku obrovského stromu a díval se na mne z oblak.“

Eponine se opět zasmála. Potom se rychle podívala na hodinky. „To je hodin,“ vyjekla. „Přijdu pozdě. Kdy máš být v nemocnici?“

„V sedm,“ řekla Ellie.

„Pak bychom raději měly jít.“

Když se Eponine přihlásila v ordinaci doktora Turnera k pravidelné čtrnáctidenní kontrole, odvedla ji Tiasso, která měla službu, do laboratoře, odebrala jí vzorky krve a moči a pak ji požádala, aby počkala. Biotka jí sdělila, že doktor „to nestíhá“.

V čekárně už seděl tmavý černoch s pronikavýma očima a přátelským úsměvem. „Ahoj,“ řekl, když se jejich oči setkaly, „jsem Amadou Diaba, lékárník.“

Eponine se představila a měla dojem, že už ho někde viděla.

„Dnes je velký den, co?“ prohlásil muž po krátkém mlčení. „Jaká úleva, sundat si tu proklatou pásku z rukávu.“

Eponine si teď vzpomněla. Viděla ho asi dvakrát na skupinových setkáních nosičů RV-41. Někdo jí řekl, že Amadou získal retrovirus při transfuzi krve na počátku osídlení. Kolik nás celkem je? uvažovala Eponine. Devadesát tři. Nebo devadesát čtyři? Pět jich dostalo nemoc po transfuzi…

„Zdá se, že velké zprávy vždycky chodí po dvou,“ řekl Amadou. „Myškinova Proklamace byla zveřejněna jen několik hodin předtím, než poprvé uviděli ty nohatce.“

Eponine se na něj tázavě podívala. „O čem to mluvíte?“ zeptala se.

„Vy jste ještě neslyšela o nohatcích?“ zasmál se lehce Amadou. „Kde jste proboha byla?“

Amadou několik sekund počkal, než se vrhl do vysvětlování. „Průzkumný tým v druhém habitatu se několik posledních dnů zabýval rozšiřováním otvoru. Dnes se náhle objevilo šest divných tvorů, kteří vylezli z té díry ve stěně. Tito nohatci, jak je televizní reportér nazýval, žijí zjevně v druhém habitatu. Vypadají jako chlupaté golfové míčky se šesti obřími nohami opatřenými klouby a velice rychle se pohybují… Lezli všude, po lidech, po biotech a zařízení, více než hodinu. Potom zase zmizeli do díry.“

Eponine se právě chtěla na něco o nohatcích zeptat, když z ordinace vyšel doktor Turner. „Pane Diabo a slečno Eponine, mám pro vás oba podrobnou zprávu. Kdo chce být první?“

Doktor měl pořád nejnádhernější modré oči. „Pan Diaba tu byl přede mnou,“ odvětila Eponine. „Takže…“

„Dámy mají přednost,“ přerušil ji Amadou. „I v Novém Edenu.“

Eponine vešla do ordinace. „Zatím je to dobré,“ sdělil jí doktor, když byli sami. „Určitě máte v organizmu virus, nejsou však vidět žádné známky zhoršení poškození srdečního svalu. Nevím jistě proč, ale nemoc určitě postupuje u někoho rychleji než u jiného…“

Jak je možné, můj hezký doktore , myslela si Eponine, že tak pečlivě sleduješ údaje o mém zdravotním stavu, ale ani jednou sis nevšiml pohledů, které ti celou tu dobu věnuji?

„Budeme vám dále podávat běžný lék k posílení imunity systému. Nemá žádný vedlejší účinek a může částečně působit tak, že nejsou vidět důkazy ničivé činnosti viru… Jinak se cítíte dobře?“

Šli spolu do čekárny. Doktor Turner popisoval Eponine příznaky, které ukazují, že se virus dostal do dalšího stadia vývoje. Zatímco mluvil, otevřely se dveře a do místnosti vešla Ellie Wakefieldová. Z počátku doktor její přítomnost nevnímal, ale vzápětí si to zjevně dvojnásobně vynahradil.

„Mohu vám pomoci, mladá dámo?“ otázal se Ellie.

„Přišla jsem se na něco zeptat Eponine,“ odpověděla Ellie uctivě. „Jestli vyrušuji, počkám venku.“

Doktor Turner zavrtěl hlavou a pak byl při závěrečných poznámkách k Eponine mluvil nezvykle nesouvisle. Ta nejdříve nechápala, co se stalo. Ale když s Ellie odcházely, všimla si, jak se doktor na její studentku dívá. Tři roky, myslela si, jsem toužila vidět takový pohled v jeho očích. Myslela jsem si, že ho není schopen. A Ellie si ho vůbec nevšimla.

Byl to dlouhý den. Eponine byla hrozně unavená, když šla ze stanice do svého bytu v Hakone. Nadšení z toho, že už nemusí nosit pásku, pominulo. Teď cítila mírnou depresi. Bojovala také s pocity žárlivosti vůči Ellie.

Zastavila se před svým bytem. Široký rudý pruh na dveřích připomínal všem, že uvnitř žije nosič RV-41. Poděkovala opět soudci Myškinovi a pečlivě pruh odlepila. Na dveřích po něm zůstal obrys. Zítra to natřu, myslela si Eponine.

Uvnitř v bytě zapadla do svého měkkého křesla a sáhla po cigaretě. Pocítila radostnou vlnu očekávání, když dala cigaretu do úst. Nikdy nekouřím ve škole před svými studenty , zdůvodňovala si to. Nedávám jim špatný příklad. Kouřím jenom tady. Doma. Když jsem sama.