Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Ahoj, Richarde,“ řekla Marilyn Blackstoneová, kterou Richard doporučil, aby vedla sondážní práce. Marilyn byla z Tauntonu v Somersetu. Svůj inženýrský titul získala v roce 2232 v Cambridge a byla ohromně kompetentní.

„Jak pokračuje práce?“ zeptal se Richard.

„Máš-li minutu, pojď se podíval,“ navrhla Marilyn.

Richard nechal tři Einsteiny u řídícího střediska a doprovodil Marilyn a její skupinu přes Hlavní rovinu do druhého habitatu. Při chůzi si vzpomněl na svůj rozhovor s Kendžim Watanabem a Dmitrijem Uljanovem v kanceláři guvernéra jedno odpoledne předtím, než byl projekt oficiálně schválen.

„Chci, aby bylo jasné,“ řekl tehdy Richard, „že jsem kategoricky proti jakýmkoliv snahám vtírat se do posvátnosti druhého habitatu. Nicole a já jsme si téměř jisti, že přechovává jiný způsob života. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod k průniku.“

„A co když je prázdný?“ namítal Dmitrij. „Co když habitat tam byl umístěn pro nás s předpokladem, že jsme dost chytří, abychom vymysleli, jak ho využít?“

„Dmitriji,“ skoro křičel Richard, „poslouchals vůbec něco, co jsme vám celé ty měsíce s Nicole říkali? Pořád se ještě držíš té absurdní homocentrické představy o našem místě ve vesmíru. Protože jsme dominujícím druhem na planetě Zemi, předpokládáš, že jsme nejlepší tvorové. To nejsme. Musí existovat stovky…“

„Richarde,“ přerušil ho Kendži tiše, „známe tvé názory na tuto záležitost. Ale kolonisté Nového Edenu s tebou nesouhlasí. Nikdy neviděli Orla, oktopavouky ani další úžasná stvoření, o nichž vyprávíš. Chtějí vědět, máme-li prostor k rozšiřování…“

Kendži se už tehdy bál , přemýšlel Richard, když se on a průzkumná skupina blížili k druhému habitatu. Je pořád naplněn hrůzou, že Macmillan porazí ve volbách Uljanova a předá kolonii Nakamurovi.

Jakmile skupina došla na místo, začali dva bioti, Einsteinové, pracovat. Pečlivě usadili kompaktní laserovou vrtačku do místa, kde už byla díra do stěny. V pěti minutách vrtačka pomalu zvětšovala díru v kovu.

„Jak daleko jste pronikli?“ zeptal se Richard.

„Zatím jenom pětatřicet centimetrů,“ odpověděla Marilyn. „Postupujeme velmi pomalu. Pokud má stěna stejnou tloušťku jako naše, bude to trvat ještě další tři až čtyři týdny, než se skrz ni dostaneme… Mimochodem, spektrografická analýza části zdi ukazuje, že je ze stejného materiálu jako naše.“

„A když proniknete dovnitř?“

Marilyn se zasmála. „Nedělej si starosti, Richarde. Dodržujeme všechny postupy, které jsi doporučil. Minimálně dva týdny budeme pasivně pozorovat, než přistoupíme k další fázi. Dáme jim příležitost reagovat — pokud tam oni jsou.“

Skepse v jejím hlase byla zjevná, „I ty, Marilyn?“ divil se Richard. „Co se to se všemi děje? Myslíš si, že Nicole, děti a já jsme si všechny ty události vymysleli?“

„Neobyčejná tvrzení vyžadují neobyčejné důkazy.“ odvětila.

Richard kroutil hlavou. Začal se s Marilyn přít, uvědomil si však, že má na práci důležitější věci. Po několika minutách zdvořilé odborné diskuze se vrátil k řídícímu středisku, kde ho čekali jeho Einsteinové.

Při práci s Einsteiny bylo ohromné, že Richard mohl mnoho nápadů hned zkusit. Kdykoliv měl na mysli konkrétní postup, mohl ho jednomu z biotů načrtnout a být si úplně jist, že bude správně proveden. Einsteinové nikdy sami novou metodu nenavrhli; byli však perfektními paměťovými přístroji a nezřídka Richarda upozornili, když se některý z jeho nápadů podobal dřívějšímu postupu, jenž nevyšel.

Všichni ostatní inženýři z kolonie, kteří se snažili upravit algoritmus řídící počasí, se pokoušeli nejdříve pochopit činnost mimozemského superpočítače umístěného uprostřed řídícího střediska. To byl jejich základní omyl. Richard, který věděl předem, že vnitřní činnost superpočítače bude pro něj jako čáry kouzelné skříňky, se zaměřil na to, aby izoloval a identifikoval výstupní signály, které z ohromného procesoru vycházejí. Konec konců, uvažoval, základní struktura procesu musí být prostá. Nějaká řada měření definuje v libovolném daném čase podmínky uvnitř Nového Edenu. Cizí algoritmy musí použít tyto naměřené údaje, aby se spočetly příkazy, které jsou nějak předány obrovským válcům, kde dochází ke skutečné fyzikální aktivitě, jež vede ke změně atmosféry v habitatu.

Richardovi netrvalo dlouho nakreslení funkčního blokového schématu procesu. Protože mezi řídícím střediskem a válcovými strukturami nebylo žádné přímé elektrické spojení, bylo zřejmé, že mezi těmito objekty musí existovat nějaká elektromagnetická komunikace. Ale jaká? Když Richard proměřoval frekvenční spektrum, aby zjistil, v jakých vlnových délkách ke komunikaci dochází, našel mnoho možných signálů.

Analýza a interpretace těchto signálů připomínaly trochu hledání jehly v kupce sena. Za pomoci Einsteinů Richard nakonec zjistil, že nejčastější vysílání probíhala v mikrovlnné části pásma. Celý týden spolu s Einsteiny zaznamenávali mikrovlnné výměny, sledovali podmínky počasí v Novém Edenu před nimi a po nich a snažili se určit speciální řadu parametrů, které upravují velikost odezvy na straně interface odpovídající válcům. Během toho týdne Richard také testoval a schválil přenosný mikrovlnný vysílač, který za pomoci biotů postavil. Jeho cílem bylo vytvořit příkazový signál, který bude vypadat, jako by přišel z řídícího střediska.

Jeho první vážný pokus v posledním dnu skončil naprostým neúspěchem. Vytušil, že problém by mohl být v přesnosti časování vysílání. Proto s Einsteiny vytvořil sekvenční řídící rutinu, která jim umožní vyslat signál s femtosekundovou přesností, aby válce přijaly příkaz v extrémně krátkém časovém úseku.

Okamžik poté, když Richard vyslal, o čem si myslel, že je to nová řada parametrů pro válce, se v řídícím středisku ozval hlasitý poplach. V několika sekundách se ve vzduchu nad Richardem a bioty objevil příznačný obraz Orla.

„Lidské bytosti,“ řekl holografický Orel. „Buďte velice opatrní. K návrhu křehké rovnováhy vašeho habitatu byly použity velké znalosti a velká pečlivost. Neměňte tyto kritické algoritmy, pokud se nenacházíte v naprostém stavu nouze.“

I když byl šokován, Richard okamžitě jednal. Nařídil biotům zaznamenat, co vidí. Orel zopakoval své varování podruhé a potom zmizel, ale celá scéna byla uložena ve videozáznamových subsystémech biotů.

„No tak, přestaň se trápit,“ řekla Nicole a dívala se při snídani přes stůl na Richarda. „Kromě toho, zatím se nic hrozného nestalo. Počasí je pěkné.“

„Myslím, že je lepší než předtím, strýčku Richarde.'' přidal se Patrick. „Na univerzitě jsi hrdina — i když si někteří kluci myslí, že jsi zčásti mimozemšťan.“

Richardovi se podařilo usmát. „Vláda nedodržuje má doporučení,“ řekl tiše, „a vůbec nedbá Orlova varování. V technickém úřadě dokonce nějací lidé říkají, že jsem hologram Orla vytvořil sám. Dokážeš si to představit?“

„Kendži věří tomu, co jsi mu řekl, miláčku.“

„Tak proč nechá ty lidi přes počasí neustále zvyšovat sílu přikazované odezvy? Nedokáží předpovědět dlouhodobé efekty.“

„Kvůli čemu si děláš starosti, tati?“ zeptala se Ellie o chvilku později.