Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Nicole chtěla vychladnout po usilovném výstupu nahoru, hleděla tedy několik minut na blikající světla čtvrti San Miguel. Než se obrátila a namířila si to zpět domů, vzpomněla si náhle na jinou řadu blikajících světel — města Davosu, ve Švýcarsku, na planetě Zemi. Během své poslední dovolené na lyžích večeřela s dcerou Genevievou na hoře nad Davosem a po jídle se držely za ruce v tuhém mrazu na balkonu restaurantu. Mnoho kilometrů pod nimi zářila jako maličké drahokamy světla Davosu. Při vzpomínce na vznešenost a humor své první dcery, kterou neviděla tak mnoho let, se Nicole vedraly do očí slzy. Děkuji ti opět, Kendži, zamumlala, když začala sestupovat a vzpomněla si na fotografie, které její nový přítel přivezl ze Země, za to, že jsi se se mnou podělil o svou návštěvu Genevievy.

Kolem Nicole byla opět tma, když scházela po úbočí hory. Vnější zeď kolonie měla nyní nalevo. Dál přemýšlela o životě v Novém Edenu. Potřebujeme teď zejména odvahu, řekla si. Odvahu, hodnoty a perspektivu. V hloubi srdce se však bála, že to nejhorší osadníky ještě čeká. Na neštěstí , uvědomila si pesimisticky, Richard, já i děti jsme zůstali vetřelci, navzdory všemu, co jsme se snažili udělat. Je nepravděpodobné, že budeme schopni něco podstatně změnit.

Richard překontroloval, že tři Einsteinové správně okopírovali procedury a údaje, které byly na několika monitorech v jeho pracovně. Když všichni čtyři odcházeli, Nicole ho políbila.

„Jsi úžasný muž, Richarde Wakefielde,“ řekla.

„Jsi jediná, kdo si to myslí,“ odpověděl s nuceným úsměvem.

„Jsem také jediná, kdo to ví,“ prohlásila Nicole. Na okamžik se odmlčela. „Vážně, miláčku.“ pokračovala, „oceňuji, co děláš. Vím…“

„Nezdržím se moc,“ přerušil ji. „Třem Albertům a mně zůstaly už jen dvě základní myšlenky, které můžeme zkusit… Neuspějeme-li dnes, vzdáváme to.“

Richard sledován třemi Einsteiny spěchal na stanici v Beauvois a chytil vlak do Positana. Vlak krátce zastavil u velkého parku na jezeře Shakespeare, kde se před dvěma měsíci konala oslava Dne Osídlení. Richard a jeho společníci vystoupili o několik minut později v Positanu a prošli čtvrtí do jihozápadního kouta kolonie. Tam, po kontrole jejich identifikace jedním člověkem a dvěma bioty, jim bylo povoleno projít východem z kolonie do prstence, který obklopoval Nový Eden. Po další krátké elektronické inspekci došli k jediným dveřím umístěným v tlusté vnější zdi obklopující habitat. Ty se otevřely a Richard vedl bioty do prostor Rámy, které byly za zdmi habitatu.

Richard měl výčitky, když senát před osmnácti měsíci odhlasoval plán na vývoj a použití průnikové sondy k testování podmínek životního prostředí v Rámovi, vně jejich modulu. Richard byl členem výboru, který kontroloval inženýrský návrh sondy: obával se, že vnější prostředí by mohlo být silně nepřátelské a že návrh sondy by nemusel dostatečně chránit celistvost jejich habitatu. Mnoho času a peněz se vydalo na zajištění, že hranice Nového Edenu budou během celé procedury hermeticky uzavřeny, i když si sonda bude razit cestu zdí.

Richardovi přestali v kolonii důvěřovat, když se prostředí v Rámovi ukázalo nepříliš odlišné od prostředí v Novém Edenu. Byla tam pořád tma a docházelo tam k malým, periodickým změnám v atmosférickém tlaku a koncentraci jednotlivých složek ovzduší, ale prostředí bylo tak podobné tomu v kolonii, že lidští průzkumníci dokonce ani nepotřebovali kosmické obleky. Dva týdny poté, kdy první sonda odhalila přátelskou atmosféru v Rámovi, skončili osadníci mapování plochy Hlavní roviny, která jim byla dostupná.

Nový Eden a druhá, skoro identická pravoúhlá oblast na jihu, o níž Richard a Nicole věřili, že je to habitat pro druhou formu života, byly společně uzavřeny do větší, také pravoúhlé oblasti, jejíž ohromně vysoké kovově šedé bariéry ji oddělovaly od zbytku Rámy. Bariéry na severní a jižní straně této větší oblasti byly prodloužením stěn habitatu. Na východní a západní straně v obou uzavřených habitatech však byly asi dva kilometry otevřeného prostoru.

Ve čtyřech rozích tohoto vnějšího pravoúhelníku se nacházely čtyři masivní válcové struktury. Richard a další technologický personál v kolonii byli přesvědčeni, že neproniknutelné válce v rozích obsahují tekutiny a čerpací mechanizmy, jimiž se udržují podmínky životního prostředí v habitatech.

Nová vnější oblast, která neměla žádný strop kromě protější strany Rámy, pokrývala většinu severního poloválce kosmické lodi. Jedinou stavbou na Hlavní rovině mezi oběma habitaty byla velká kovová chýše ve tvaru iglú. Tato chýše představovala řídící centrum Nového Edenu a byla umístěna asi dva kilometry jižně od stěny kolonie.

Když vyšli z Nového Edenu, mířili Richard a tři Einsteinové k řídícímu centru, kde už pracovali téměř dva týdny a snažili se vniknout do hlavní řídící logiky, která ovládá počasí v Novém Edenu. Přes námitku Kendži Watanabeho uvolnil senát fondy na „celkové úsilí“ pro „nejlepší inženýry“ kolonie, aby změnili mimozemský algoritmus řízení počasí. Tento zákon vyhlásili, když vyslechli svědectví skupiny japonských vědců, kteří navrhli, že stabilní počasí v Novém Edenu by se opravdu mohlo udržet i při vyšších úrovních oxidu uhličitého a kouře v atmosféře.

Pro politiky to byl lákavý závěr. Kdyby snad nebylo opravdu nutné zakázat pálení dřeva ani obnovit síť ZVP a kdyby bylo třeba jen upravit několik parametrů v cizokrajném algoritmu, který byl konec konců původně navržen za nějakých předpokladů, jež už neplatí, pak tedy…

Richard nenáviděl tento způsob myšlení. Říkal tomu — vyhýbat se co nejdéle problému. Kvůli Nicoliným prosbám i proto, že další inženýři kolonie neuspěli v pochopení žádné stránky procesu řízení počasí, souhlasil nicméně, že se do toho pustí. Trval však na tom, že bude pracovat v podstatě sám, pouze s pomocí Einsteinů.

Toho dne, kdy měl Richard v plánu udělat poslední pokus dekódovat algoritmus řízení počasí v Novém Edenu, se s bioty nejdříve zastavil u místa vzdáleného kilometr od východu z kolonie. Pod silnými světly tam u dlouhatánského stolu viděl pracovat skupinu architektů a inženýrů.

„Nebude obtížné vybudovat kanál — půda je velice měkká.“

„Ale co s odpadními kaly? Měli bychom vyhloubit žumpy, nebo odvážet odpadní materiál na zpracování do Nového Edenu?“

„Požadavky na energii pro toto sídliště budou značné. Nejen světlo, protože všude kolem je tma, ale také všechno zařízení. Navíc jsme dost daleko od Nového Edenu, takže musíme počítat s nezanedbatelnými ztrátami ve vedení… Naše nejlepší supravodivé materiály jsou pro toto použití příliš drahé.“

Richard cítil směsici znechucení a vzteku, když poslouchal ten rozhovor. Architekti a inženýři prováděli studii proveditelnosti stavby vnější vesnice, kde by mohli být umístěni nosiči RV-41. Projekt, který byl nazván Avalon, byl výsledkem delikátního politického kompromisu mezi guvernérem Watanabem a jeho opozicí. Kendži povolil peníze na tuto studii, aby ukázal, že k otázce, jak se vypořádal s problémem RV-41, přistupuje „nezaujatě“.

Richard a tři Einsteinové pokračovali v cestě na jih. Kousek od řídícího střediska se setkali se skupinou lidí a biotů směřujících k místu sondy do druhého habitatu s jakýmsi působivým vybavením.