Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Dámy a pánové, je směšné schovávat hlavy do písku a doufat, že tyto problémy životního prostředí zmizí. Pokaždé když odložíme přijetí pozitivního kroku, znamená to větší strádání pro kolonii v budoucnosti. Nemohu uvěřit, že tak mnozí z vás přijímají přehnaný optimizmus opozice, který předpokládá, že se nám nějak podaří zjistit, jak vlastně mimozemský algoritmus řízení počasí funguje, a vyladit ho tak. aby správně pracoval i za podmínek vyšších úrovní oxidu uhličitého a kouřových částic. Jaká přehnaná sebedůvěra!“

Nicole i Nai velice pečlivě sledovaly reakci na Kendžiho proslov. Několik z jeho příznivců Kendžiho přesvědčovalo, aby promluvil v lehkém optimistickém tónu, bez probírání klíčových otázek. Guvernér však stál pevně za svým odhodláním pronést významnou řeč.

Nai se naklonila k Nicole a pošeptala jí: „Ztratil jejich pozornost, je příliš pedantský.“

Na tribunách, kde nyní seděla asi polovina posluchačů, se vzmáhal neklid. Nakamurova jachta, která během ohňostroje kotvila nedaleko pobřeží, odjela okatě brzy poté, kdy guvernér Watanabe začal hovořit.

Kendži změnil téma ze životního prostředí na retrovirus RV-41. Protože to byla otázka, která vyvolávala v kolonii silné emoce, pozornost posluchačů značně vzrostla. Guvernér vysvětlil, jaké hrdinské kroky udělal lékařský personál Nového Edenu pod vedením doktora Turnera při zkoumání této nemoci, že však potřebuje ještě rozsáhlejší výzkum, aby zjistil, jak ji léčit. Potom odsoudil hysterii, která si vynutila, dokonce přes jeho veto, přijetí zákona, jenž vyžaduje, aby všichni osadníci, kteří mají ve svých systémech protilátky vůči RV-41, pořád nosili rudé pásky na rukou.

„Fuj,“ křičela velká skupina převážně orientálců na druhé straně tribuny od Nicole a Nai.

„… tito ubozí, nešťastní lidé musí čelit duševním mukám…“ říkal Kendži.

„ Jsou to kurvy a teplouši ,“ křičel muž za skupinou, kde byly Nai a Nicole. Lidé kolem něj se smáli a tleskali.

„…Doktor Turner opakovaně potvrdil, že tato nemoc, jako většina retrovirů, se přenáší jedině krví a chámem…“

Dav se stával vzpurným. Nicole doufala, že Kendži dává pozor a zkrátí své poznámky. Zamýšlel promluvit také o moudrosti (nebo nedostatku moudrosti) rozšíření průzkumu Rámy mimo Nový Eden, musel však vidět, že ztratil posluchače.

Guvernér Watanabe se na sekundu odmlčel a potom vydal do mikrofonu hvizd, který drásal uši. To dočasně všechny posluchače ztišilo.

„Mám jen několik dalších poznámek,“ řekl. „a ty by se neměly nikoho dotknout…“

„Jak víte, má žena Nai a já máme dva syny — dvojčata. Cítíme, že jsme bohatě požehnáni. V tento Den Osídlení žádám každého z vás, aby myslel na svoje děti a představil si další Den Osídlení, po stu, nebo možná tisíci letech. Představte si, že stojíte tváří v tvář těm, které jste počali, dětem dětí vašich dětí, jak k nim hovoříte a držíte je v náručí — budete jim moci povědět, že jste dělali všechno, co bylo ve vašich silách, abyste jim zanechali svět, který by jim dal šanci nalézt štěstí?“

Patrick byl opět vzrušený. Když piknik končil, pozval ho Max, aby strávil noc a další den na Puckettově farmě. „Nový semestr na univerzitě začíná až ve středu,“ řekl mladík matce. „Můžu jít? Prosím?“ Nicole byla ještě vyvedena z míry reakcí davu na Kendžiho řeč a nejdříve nerozuměla, co její syn chce. Když ho požádala o zopakování požadavku, podívala se na Maxe. „Dáte mi na mého syna dobrý pozor?“

Max Puckett se zazubil a přikývl. Max a Patrick počkali, dokud bioti neuklidili všechny odpadky z pikniku, a potom se vydali společně na stanici vlaku. Po půl hodině byli na Centrální stanici a čekali na vlak s dlouhými intervaly, který jel přímo do farmářské oblasti. Naproti nim přes nástupiště nastupovala skupina Patrickových spolužáků na vlak do Hakone. „Měl bys jít s námi.“ zakřičel jeden z mladíků na Patricka. „Celou noc bezplatné pití pro všechny.“

Max pozoroval, jak Patrick očima sleduje své přátele nastupující do vlaku. „Byl jsi někdy ve Vegas?“ zeptal se Max.

„Ne, pane,“ odpověděl. „Má matka a strýček…“

„Chtěl bys tam jít?“

Patrickovo váhání Maxovi stačilo. O několik sekund později nasedli do vlaku do Hakone s celým tím rozjařeným davem. „Nemám to místo sám moc rád,“ poznamenal Max, když jeli. „Zdá se mi příliš falešné, příliš povrchní… Ale určitě stojí zato ho vidět a není to špatné místo pro pobavení, když jsi úplně sám.“

Dříve než před dva a půl rokem, brzy poté, co skončilo denní zrychlování, dospěl Tošio Nakamura ke správnému závěru, že kolonisté zůstanou s velkou pravděpodobností v Novém Edenu a Rámovi po dlouhou dobu. Dokonce ještě před první schůzí ústavního výboru a zvolením Nicole des Jardinsové za prozatímní guvernerku, se Nakamura rozhodl, že se stane nejbohatší a nejmocnější osobou v kolonii. Na základě podpory odsouzených, kterou získal během cesty ze Země na Mars lodí Santa Maria, rozšířil své osobní styky a zahájil, jakmile byli v kolonii zavedeny banky a peníze, budování své říše.

Nakamura byl přesvědčen, že v Novém Edenu půjdou nejlépe na odbyt ty výrobky, které poskytují potěšení a vzrušení. Jeho první podnik, malé kasino, byl okamžitě úspěšný. Potom koupil část farmářské půdy na východ od Hakone a postavil v kolonii svůj první hotel, současně s druhým větším kasinem, hned proti vchodu do hotelu. Přidal malý intimní klub s hosteskami vycvičenými v japonských způsobech a potom drsnější dívčí klub. Vše, co udělal, prosperovalo. Chytře rozšiřoval své investice a brzy nato, když byl Kendži Watanabe zvolen guvernérem, nabídl Nakamura vládě, že odkoupí jednu pětinu Sherwoodského lesa. Jeho nabídka dovolila senátu, aby nemusel zvýšit daně na zaplacení počátečního výzkumu RV-41, což by jinak bylo nutné.

Část rašícího lesa byla vykácena a nahrazena Nakamurovým osobním palácem a rovněž novým třpytícím se hotelem s kasinem, zábavnou arénou, komplexem restaurantů a několika kluby. Když upevnil svůj monopol, působil Nakamura intenzivně (a úspěšně) na legislativu, aby omezila hazardní hry na oblast kolem Hakone. Jeho pochopové potom přesvědčili všechny případné podnikatele, že vlastně doopravdy nechtějí „králi Japíků“ konkurovat.

Když získal neotřesitelnou pozici, dovolil Nakamura svým společníkům, aby se pustili do prostituce a drog: žádná z těchto činností nebyla v Novém Edenu nezákonná. Ke konci Watanabeho funkčního období, když se politika vlády dostávala stále více do konfliktu s jeho zájmy, se Nakamura rozhodl, že bude řídit i vládu. Ale nechtěl se nudnou prací obtěžovat sám. Potřeboval loutku. Tak získal Iana Macmillana, nešťastného bývalého velitele lodi Pinta, jenž skončil na druhém místě v prvních volbách, které vyhrál Kendži Watanabe. Nakamura nabídl Macmillanovi guvernérství výměnou za Skotovu lenní věrnost.

V kolonii neexistovalo nic podobného jako Vegas. Základní architektura Nového Edenu navržená Wakefieldovými a Orlem byla úsporná, extrémně funkční, s jednoduchou geometrií a jednoduchými fasádami. Vegas bylo přehnané, křiklavé, nesourodé — mišmaš architektonických stylů. Ale bylo zajímavé a na mladého Patricka O'Toola viditelně udělalo dojem, když s Maxem Puckettem vešli do vnější brány areálu.