Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Samozřejmě,“ odvětila Nicole.

Hlas ve veřejném audiosystému přerušil hudbu hranou malou skupinou, aby oznámil, že ohňostroj začne za deset minut. Sem tam se ozval potlesk. „Eponine,“ křičela Ellie. „Pojďte k nám.“ Ellie mávala rukama.

Eponine slyšela, že ji někdo volá jménem, ale v šeru stmívání špatně viděla. Po několika sekundách se vydala směrem k Ellie. Po cestě neúmyslně narazila do batolete, které se toulalo samo v trávě. „Kevine,“ vykřikla matka, „Nepřibližuj se k ní!“

V okamžiku schmatnul chlapečka hřmotný muž s blond vlasy a držel ho stranou. „Neměla byste tady být.“ řekl muž, „ne se slušnými lidmi.''

Trochu otřesena pokračovala Eponine k Ellie, která jí šla po trávě naproti. „Běž domů, jednačtyřicítko!“ zakřičela žena, která pozorovala předcházející výstup. Tlustý desetiletý chlapec s baňatým nosem ukázal na Eponine prstem a říkal něco své sestře.

„Jsem tak ráda, že vás vidím,“ řekla Ellie, když přišla k učitelce. „Půjdete si vzít něco k jídlu?“

Eponine přikývla. „Je mi líto všech těch lidí,“ řekla Ellie dost hlasitě, aby ji všichni kolem slyšeli. „Je to hanba, že jsou tak netaktní.“

Ellie vedla Eponine k velkému stolu a všem ji představila, „Hej, pro ty, kteří ji neznají, to je moje učitelka a přítelkyně Eponine. Nemá žádné příjmení, tak se jí na ně neptejte.“

Eponine a Nicole se už několikrát setkaly. Vyměňovaly si zdvořilosti, zatímco Lincoln Eponine nabídl nějaké zeleninové tyčinky a sodu. Nai Watanabe, aby to všichni viděli, k ní přinesla své syny — dvojčata, Keplera a Galilea, kteří před týdnem oslavili druhé narozeniny, aby se setkali s Eponine. Kolonisté okolo zírali, když Eponine vzala Keplera do náruče. „Pěkná,“ řekl chlapeček a ukazoval na Eponinin obličej.

„Musí to být hodně těžké,“ řekla Nicole francouzsky a pokynula hlavou ve směru okolních čumilů.

„Oui,“ odvětila Eponine. Těžké? Myslela si. To je velice mírně řečeno. Co tak absolutně nemožné? Nestačí, že mám nějakou strašnou nemoc, která mne skoro určitě zabije. Ne. Musím ještě nosit pásku na rukávě, aby se mi mohli ostatní vyhnout, pokud chtějí.

Max Puckett vzhlédl od šachovnice a zpozoroval Eponine. „Ahoj, ahoj,“ řekl. „Vy musíte být ta učitelka, o níž jsem tolik slyšel.“

„To je Max,“ řekla Ellie a vedla Eponine k němu. „Rád flirtuje, ale je neškodný. A starší muž, který nás ignoruje, je soudce Pjotr Myškin… Řekla jsem to správně, soudce?“

„Ano, ovšem, mladá dámo,“ odpověděl soudce Myškin, ale od šachovnice nevzhlédl. „Proklatě, Puckette, pro všechno na světě, co chcete s tím jezdcem dělat? Vaše hra je jako obvykle buď stupidní, nebo brilantní, a já se nemůžu rozhodnout, jaká je.“

Soudce nakonec vzhlédl, uviděl pásku a zvedl se. „Je mi líto, slečno, opravdově líto,“ řekl. „Musíte vydržet dost i bez toho, abyste ještě trpěla přezíráním od tohoto sobeckého starého podivína.“

Minutu či dvě před začátkem ohňostroje bylo vidět velkou jachtu, která se blížila ze západní strany jezera k oblasti určené na pikniky. Její dlouhou palubu zdobila jasná barevná světla a hezká děvčata. Na boku jachty byl namalován nápis Nakamura . Nad hlavní palubou rozeznala Eponine Kimberly Hendersonovou, která stála vedle Tošio Nakamury u kormidla.

Skupina na jachtě mávala na lidi na břehu. Patrick Wakefield přiběhl vzrušeně ke stolu. „Podívej, mami,“ řekl, „na lodi je Katie.“

Nicole si nasadila brýle, aby lépe viděla. Byla to opravdu její dcera v bikinách, která mávala z paluby. „To nám ještě scházelo,“ zamumlala si Nicole pro sebe, když nad nimi vybuchly první světlice a zalily temnou oblohu barvou a světlem.

„Dnes jsou to tři roky,“ začal Kendži Watanabe svou řeč, „co průzkumná skupina z Pinty poprvé vkročila do tohoto nového světa. Nikdo z nás nevěděl, co ho čeká. Všichni jsme se ptali, obzvláště během těch dvou dlouhých měsíců, kdy jsme každý den trávili osm hodin v somnariu, zda bude vůbec možné vybudovat zde, v Novém Edenu, existenci připomínající normální život.

Naše první obavy se nenaplnily. Naši mimozemští hostitelé, ať jsou kdokoliv, ani jednou nezasáhli do našich životů. Může být pravda, jak tvrdí Nicole Wakefieldová a další, že nás neustále pozorují, my však jejich přítomnost nijak nepociťujeme. Vně naší kolonie se kosmická loď Ráma řítí neuvěřitelnou rychlostí ke hvězdě, kterou jsme pojmenovali Tau Ceti. Uvnitř lodě zůstávají naše denní činnosti téměř neovlivněny pozoruhodnými vnějšími podmínkami naší existence.

Předtím, než jsme trávili dny v somnariu, pokud jsme ještě byli cestujícími v planetární soustavě, která obíhá kolem naší domácí hvězdy Slunce, si mnozí z nás mysleli, že,období pozorování‘ bude krátké. Věřili jsme, že se po několika měsících, nebo tak nějak, vrátíme na Zemi, nebo možná na náš původní cíl, Mars, a že tato třetí kosmická loď Ráma zmizí do vesmírných dálav jako její dvě předchůdkyně. Naši navigátoři mi však říkají, že se stále od našeho Slunce vzdalujeme, jak se už dalo po více než dva a půl roku, rychlostí rovnou přibližně polovině rychlosti světla. Kdybychom vskutku měli to štěstí a vrátili se někdy do naší vlastní sluneční soustavy, ten den by mohl nastat až v poměrně daleké budoucnosti.

Tyto faktory určují hlavní téma tohoto mého posledního vystoupení na oslavu Dne Osídlení. Téma je prosté: Spoluobčané osadníci, my sami musíme převzít plnou zodpovědnost za náš osud. Nemůžeme očekávat, že děsivé síly, které v počátku vytvořily náš minisvět, nás uchrání před vlastními chybami. Musíme řídit Nový Eden, jako kdybychom zde my a naše děti měli žít navždy. Je na nás, abychom si zde zajistili kvalitní život jak pro sebe, tak pro budoucí generace.

Nyní stojí před kolonií řada výzev. Všimněte si, že je nazývám výzvami, ne problémy. Budeme-li pracovat společně, můžeme jim dostát. Budeme-li pečlivě vážit dlouhodobé důsledky svých akcí, rozhodneme se správně. Nebudeme-li však schopni pochopit pojmy,odloženého uspokojení‘ a,pro dobro všech‘, potom bude budoucnost Nového Edenu chmurná. Dovolte mi uvést na ilustraci svých tvrzení příklad. Richard Wakefield vysvětlil, jak v televizi, tak na veřejných shromážděních, jak je řízení našeho počasí založeno na jistých předpokladech o atmosférických podmínkách v našem habitatu. Přesně řečeno, náš algoritmus řízení počasí předpokládá, že hladiny oxidu uhličitého i koncentrace kouřových částic jsou nižší než dané hodnoty. Aniž rozumíte přesně, jak matematika funguje, můžete si uvědomit, že výpočty řídící vnější vstupy do našeho habitatu nebudou správné, když výchozí předpoklady nebudou přesné.

Není dnes mým úmyslem proslovit vědeckou přednášku o velice složitém předmětu. O čem chci opravdu mluvit, je politika. Protože většina našich vědců věří, že neobvyklé počasí v posledních čtyřech měsících je důsledkem příliš vysokých úrovní oxidu uhličitého a kouřových částic v atmosféře, vláda navrhla, jak se s těmito otázkami vypořádat. Senát všechna naše doporučení zamítl.

A proč? Náš návrh zakázat postupně krby — které především nejsou v Novém Edenu vůbec nutné — byl nazván,omezením osobní svobody‘. Naše pečlivě detailní doporučení uvést opět do provozu část sítě ZVP, aby se kompenzovala ztráta části Sherwoodského lesa a Severních pastvin užitých k výstavbě, byla rovněž zamítnuta. Důvod? Opozice tvrdila, že kolonie si tento úkol nemůže dovolit, a navíc, že energie spotřebovaná novými úseky sítě ZVP by měla za následek bolestně přísné omezení spotřeby.