Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Řekni mi,“ žádal Patricka, když se začali spolu cítit pohodlněji, „existuje opravdu to místo jménem Uzel? Nebo je to jenom část nějakého neuvěřitelného příběhu vysněného MVS?“

„Ne,“ odpověděl Patrick, který zapomněl, že nemá o takových věcech diskutovat. „Uzel existuje. Můj otec říká, že je to mimozemská postupná zpracovávací stanice.“

Brian se nenuceně zasmál. „Takže někde blízko Siria je gigantický trojúhelník postavený neznámým superdruhem? A jeho účelem je pomoct jim studovat jiné tvory, kteří cestují vesmírem? Prima. To je nejfantastičtější historka, jakou jsem kdy slyšel. Ve skutečnosti skoro všechno, co nám tvá matka na otevřeném setkání řekla, je neuvěřitelné. Připouštím však, že existence této vesmírné stanice a technologická úroveň robotů dělá její příběh věrohodnější.“

„Všechno, co má matka řekla, je pravda,“ prohlásil Patrick. „A některé z nejneuvěřitelnějších příhod byly záměrně vynechány. Na příklad moje máma hovořila s úhořem s kápí, který mluvil bublinami. Také…“

Patrick se zarazil, vzpomněl si na Nicolina varování.

Brian byl fascinován. „Úhoř s kápí? Jak věděla, co říká?“

Patrick se podíval na hodinky. „Omluv mne, Briane,“ řekl stroze, „ale jsem tady se svou sestrou a mám se s ní setkat…“

„Je to ta v krátkých červených šatech s opravdu velkým výstřihem?“

Patrick přikývl. Brian objal svého nového přítele kolem ramen. „Něco ti poradím.“ řekl. „Někdo by měl tvé sestře domluvit. Chová ke všem těm chlápkům tak, že si o ní každý myslí, že je rozhoďnožka.“

„To je celá Katie,“ řekl Patrick defenzivně. „Nikdy nebyla s nikým kromě rodiny.“

„Promiň,“ řekl Brian a pokrčil rameny. „Stejně mi do toho nic není… Poslyš, proč mě někdy nenavštívíš? Náš rozhovor se mi moc líbil.“

Patrick se s Brianem rozloučil a šel ke dveřím. Kde je Katie? Proč se nevrátila do tělocvičny?

Uslyšel její hlasitý smích několik sekund poté, co vyšel ven. Katie stála na hřišti se třemi muži. Jedním z nichž byl Olaf Larsen. Všichni kouřili, smáli se a popíjeli z láhve, kterou si podávali kolem.

„Tak jakou pozici máš nejraději ty?“ ptal se tmavý mladík s knírkem.

„Ah, dávám přednost tomu být nahoře.“ řekla Katie se smíchem. Dala si lok z láhve. „Tak mám kontrolu.“

„To se mi líbí,“ odpověděl muž, který se jmenoval Andrew. Zachichotal se a dal jí ruku sugestivně na zadek. Katie ji se smíchem odstrčila. Potom uviděla blížícího se Patricka.

„Pojď sem, bratříčku,“ zakřičela. „Tahle břečka, co pijeme, je dynamit.“

Tři muži, kteří byli těsně u Katie, trošku odstoupili, když se k nim Patrick blížil. I když byl ještě hubený a nevyvinutý, jeho výška z něj dělala v mdlém osvětlení impozantní postavu.

„Odcházím domů, Katie,“ řekl Patrick, když došel k ní a odmítl láhev, „a myslím, že bys měla jít se mnou.“

Andrew se zasmál. „To tedy máš sakra fajnové děvče na večírek, Larsene.“ řekl sarkasticky, „s nedospělým bratrem jako gardedámou.“

Katie vzplanul v očích hněv. Dala si další pořádný lok z láhve a předala ji Olafovi. Pak popadla Andrewa, políbila ho divoce na rty a přitiskla k němu své tělo.

Patrick byl v rozpacích. Olaf a třetí muž je povzbuzovali a hvízdali, když Andrew její polibek opětoval. Po téměř minutě se Katie odtáhla. „Jdeme, Patricku,“ řekla s úsměvem a s očima upřenýma na muže, kterého líbala. „Myslím, že na jednu noc to stačí.“

Eponine zírala z okna v druhém podlaží na mírný svah. Celý ho pokrývala ZVP, jejich jemná mřížková struktura téměř zastiňovala hnědou půdu pod nimi.

„Tak co, Ep, co tomu říkáš?“ zeptala se jí Kimberly. „Je to docela pěkné. A až tady bude jasanový les, budeme mít za naším domem stromy, trávu a možná dokonce jednu nebo dvě veverky. To už bude lepší.“

„Já nevím,“ odpověděla roztržitá Eponine po několika sekundách. „Ten byt je trošku menší, než ten, který se mi včera líbil ve čtvrti Positano. A nevím, máme-li se usadil právě tady, v Hakone. Neznám tolik orientálců…“

„Podívej, spolubydlící, nemůžeme pořád čekat. Řekla jsem ti včera, že bychom si měly vybrat náhradní byty. Byt v Positanu chtělo sedm párů a protože v celé čtvrti už zůstaly jenom čtyři volné byty, neměly jsme prostě štěstí. Všechno, co teď zůstalo kromě těch maličkých bytů nad obchody na hlavní třídě v Beauvois — a tam já žít nechci, protože tam není vůbec žádné soukromí — je buď tady, nebo ve čtvrti San Miguel, kde žijí všichni černí a hnědí.“

Eponine si sedla do jednoho z křesel. Nacházely se v obývacím pokoji malého dvoupokojového bytu. Byl zařízen skromně, ale přiměřeně, dvěma křesly a velkou pohovkou stejné hnědé barvy jako pravoúhlý kávový stolek. Byt, který měl mimo obývací pokoj a dvě ložnice jednu velkou koupelnu a malou kuchyni, byl o něco větší než sto čtverečných metrů.

Kimberly Hendersonová přecházela netrpělivě po pokoji. „Kim,“ řekla Eponine pomalu, „promiň, ale je pro mne těžké soustředit se na výběr bytu, když prožíváme tolik nových věcí. Co je tohleto za místo? Kde to jsme? Proč tady jsme?“ V mysli se přenesla rychle k té neuvěřitelné instruktáži před třemi dny, kdy je kapitán Macmillan informoval, že jsou uvnitř kosmické lodi postavené a vybavené mimozemšťany „za účelem pozorování pozemšťanů“…

Kimberly Hendersonová si zapálila cigaretu a mocně vyfoukla kouř do vzduchu. Pokrčila rameny a řekla: „Kruci, Eponine, neznám odpověď na žádnou z těch otázek… Ale vím, že když si nevybereme byt, zůstane nám to, co nikdo jiný nechtěl.“

Eponine se několik sekund dívala na svou přítelkyni a pak si povzdechla. „Myslím, že tento postup nebyl moc fér,“ stěžovala si. „Cestující z Pinty a Niny si mohli vybrat domy, než jsme vůbec přijeli. Nás nutí vybrat si z toho, co ostatní odmítli.“

„Cos čekala?“ reagovala Kimberly rychle. „Naše loď měla na palubě odsouzené — samozřejmě, že jsme dostali zbytky. Ale aspoň jsme konečně svobodní.“

„Zdá se, že tobě se tu líbí?“ zeptala se posléze Eponine.

„Ano,“ odvětila Kimberly. „A chci se taky přihlásit na dva další byty, které jsme viděly dnes ráno, poblíž trhu v Hakone, pro případ, že tohle nedostaneme. Nebudeme-li mít nějaký domov po losování dnes večer, tak se obávám, že na tom budeme špatně.“

Byla to chyba , myslela si Eponine, když pozorovala Kimberly přecházející po pokoji. Neměla jsem nikdy souhlasil s tím, že budu její spolubydlící… Ale jaký jsem měla výběr? Byty, které zůstaly pro osamělé, jsou obrovské.

Eponine nebyla zvyklá na rychlé změny v životě. Na rozdíl od Kimberly Hendersonové, která toho spoustu zažila, než byla v devatenácti odsouzena za vraždu, prožívala Eponine poměrně klidné dětství a dospívání. Vyrostla v sirotčinci blízko Limoges ve Francii, a než ji profesor Moreau vzal do Paříže na prohlídku velkých muzeí, když jí bylo sedmnáct, nebyla nikdy ani za hranicemi své rodné provincie. Rozhodnutí upsat se do Lowellovy kolonie pro ni bylo zpočátku velmi obtížné. Ale před Eponine byla doživotní vazba v Bourges a nebo svoboda na Marsu. Po dlouhém váhání se odvážně rozhodla podat přihlášku MVS.