Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Na několik sekund se na chlapcově tváři objevil výraz bolesti, a pak se zase ztratil. „Ano, ma-mi,“ přisvědčil.

„Ellie mi řekla, že je poznali a že jim jeden z nových osadníků nadával,“ řekl Patrick z druhé strany pokoje.

„Je to tak, drahoušku?“ zeptala se Nicole Benjyho, jehož stále držela za ruce a hladila.

Chlapec téměř nezřetelně přikývl a mlčky se díval na matku.

„Co je to grázl, ma-mi?“ zeptal se znenadání a oči se mu zalily slzami.

Nicole ho k sobě přivinula. „Nazval tě dnes někdo grázlem?“ zeptala se šeptem.

Benjy přikývl. „To slovo nemá speciální význam,“ odvětila Nicole. „Komukoliv, kdo je jiný, nebo proti komu snad mohou byl námitky, by se mohlo říci grázl.“ Opět Benjyho polaskala. „Lidé užívají podobná slova, když nepřemýšlejí. Kdokoliv tě takto nazval, byl asi zmatený, nebo rozrušený jinými událostmi ve svém životě a posmíval se ti, protože ti nerozuměl… Udělal jsi něco, co ho obtěžovalo?“

„Ne, ma-mi. Jenom jsem mu řekl, že se mi líbí že-ni-ny žluté vlasy.“

Trvalo to několik minul, ale Nicole se nakonec dozvěděla podstatu toho, co se v obchodě s porcelánem stalo. Když se jí zdálo, že už je Benjy uklidněný, přešla pokoj, aby políbila na dobrou noc Patricka. „A co ty?'' zeptala se ho. „Tvůj den byl bez problémů?“

„Většinou,“ řekl Patrick. „Měl jsem jenom jednu pohromu — dole v parku.“ Snažil se usmál. „Několik nových chlapců hrálo košíkovou a vyzvalo mne, abych se přidal — byl jsem úplně strašný. Dva z nich se mi vysmáli.“

Nicole Patricka dlouze a něžně objala. Patrick je silný , řekla si, když byla venku v hale a směřovala k ložnici. I on však potřebuje podporu . Zhluboka se nadechla. Dělám správnou věc? Ptala se tak sama sebe už mnohokrát od té doby, kdy se zapojila do všech otázek plánování kolonie. Cítím se za všechno zde tak zodpovědná. Chci, aby Nový Eden začal, jak se sluší a patří… Ale moje děti ještě potřebují víc mého času… Dosáhnu vůbec někdy správné rovnováhy?

Richard byl ještě vzhůru, když se Nicole k němu přitulila. Podělila se s ním o Benjyho příběh. „Je mi líto, že jsem mu nedokázal pomoci,“ řekl Richard. „Existují prostě věci, které jenom matka…“

Nicole byla tak vyčerpaná, že usnula, než Richard dokončil vetu. Chytil ji pevně za ruku. „Nicole,“ začal, „je zde ještě něco, o čem si musíme promluvit. Na neštěstí to nemůže počkat — ráno nemusíme mít žádný čas v soukromí.“

Nicole se přetočila a tázavě na něj pohlédla. „Týká se to Katie,“ řekl. „Doopravdy potřebuji tvou pomoc… Zítra večer se koná další z těch tanečních zábav, aby se mladí poznali — pamatuješ se, minulý týden jsme Katie řekli, že může jít, ale jedině tehdy, když s ní půjde Patrick a když přijde domů v rozumnou dobu… No, dnes jsem ji náhodou viděl stál v nových šatech před zrcadlem. Byly krátké a příliš ji odhalovaly. Když jsem se jí zeptal na šaty, a pak jí řekl, že se mi nezdají jako patřičné oblečení na obyčejný taneční večírek, rozzuřila se. Trvala na tom, že,ji špehuji‘, a potom mne informovala, že jsem,beznadějný ignorant‘, co se módy týká.“

„Co jsi řekl ty?“

„Pokáral jsem ji. Chladně na mne zírala a neřekla nic. O několik minut později odešla beze slova z domu. Večeřeli jsme s dětmi bez ní… Vrátila se domů asi třicet minut před tebou. Byla cítit tabákem a pivem. Když jsem se snažil s ní promluvit, řekla jenom,neotravuj mě‘, šla do svého pokoje a práskla dveřmi.“

Toho jsem se obávala , myslela si Nicole, jak ležela v tichu vedle Richarda. Už od doby, kdy byla malá holčička, se objevovaly všechny příznaky. Katie je brilantní, je však také sobecká a plachá…

„Chtěl jsem jí říct, že se zítřejšího tance nezúčastní,“ říkal Richard, „ale pak jsem si uvědomil, že podle jakékoliv normální definice je dospělá. Konec konců, v registrační kartě na administrativním úřadě má zapsán věk dvacet čtyři. Opravdu s ní nemůžeme jednat jako s dítětem.“

Ale emocionálně je jí možná čtrnáct , myslela si Nicole, plna nevole, když Richard začal vypočítávat všechny potíže, které měli s Katie od doby, kdy přišli na Rámu první další lidé. Nezáleží jí na ničem kromě vlastních dobrodružství a vzrušení.

Nicole si vzpomněla na den, který strávila s Katie v nemocnici. Bylo to týden předtím, než přijeli osadníci z Niny. Katie fascinovalo všechno složité lékařské zařízení a opravdově se zajímala, jak pracuje: když jí však Nicole navrhla, že by mohla pracovat v nemocnici, dokud nebude otevřena univerzita, Katie se hlasitě smála. „Děláš si legraci?“ ptala se. „Nedovedu si představit nic nudnějšího. Obzvláště, když se tu objeví stovky nových lidí, s nimiž se lze setkat.“

Ani Richard, ani já toho nemůžeme moc udělat, řekla si Nicole s povzdechem. Můžeme si o ni dělat starosti a nabídnout jí svou lásku, ona se však už rozhodla, že všechny naše znalosti a zkušenosti jsou k ničemu.

V ložnici se rozhostilo ticho. Nicole se naklonila a políbila Richarda. „Promluvím zítra s Katie o šatech,“ řekla, „ale pochybuji, že to bude něco platné.“

Patrick seděl sám ve skládací židli u stěny školní tělocvičny. Upil ze své sody a mrkl na hodinky, když pomalá hudba skončila a tucet párů tančících na velké ploše se zastavilo. Katie a Olaf Larsen, vysoký Švéd, jehož otec byl členem štábu kapitána Macmillana, se krátce políbili, než se vydali zavěšeni k Patrickovi.

„Olaf a já půjdeme ven na cigaretu a další lok whisky,“ řekla Katie, když došli k Patrickovi. „Nechceš jít s námi?“

„Už máme zpoždění, Katie,“ odpověděl Patrick. „Řekli jsme, že přijdeme domů ve dvanáct třicet.“

Švéd Patricka blahosklonně poplácal po zádech. „Pojď, chlapče,“ řekl. „Uvolni se. Tvá sestra a já se dobře bavíme.“

Olaf už byl opilý. Obličej měl zarudlý od pití a tance. Ukázal přes místnost. „Vidíš to děvče s rusými vlasy, bílými šaty a velkými kozami? Jmenuje se Beth a je to pořádné číslo. Celou noc čekala, že ji požádáš o tanec. Chtěl bys, abych tě představil?“

Patrick zavrtěl hlavou. „Podívej se, Katie,“ řekl, „já chci jít. Seděl jsem tady trpělivě…“

„Ještě půl hodiny, bratříčku,“ přerušila ho Katie. „Půjdu na chvilku ven, pak se vrátím na dva tance. A potom odejdeme. Oukej?“

Políbila Patricka na tvář a šla s Olafem ke dveřím. Ve zvukovém systému tělocvičny se rozezněl rychlý tanec. Patrick fascinovaně pozoroval, jak se mladé páry pohybují v souladu s prudkým rytmem hudby. „Ty netancuješ?“ zeptal se ho mladík, který obcházel po obvodu tanečního parketu.

„Ne,“ odvětil Patrick. „Nikdy jsem to nezkusil.“

Mladík se na Patricka divně podíval. Pak se zastavil a usmál se. „Ovšem,“ řekl, „ty jsi jeden z Wakefieldových… Ahoj, jmenuji se Brian Walsh. Jsem z Wisconsinu, uprostřed Spojených států. Moji rodiče by měli organizovat univerzitu.“

Patrick nevyměnil víc než pár slov s nikým kromě Katie od doby, kdy před několika hodinami přišli. Ochotně si s Brianem Walshem potřásl rukou a oba si několik minut přátelsky povídali. Brianovi, který měl polovinu studia počítačového inženýrství za sebou, když jeho rodinu vybrali do Lowellovy kolonie, bylo dvacet a byl jedináček. Byl také ohromně zvědavý na zážitky svého společníka.