Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Vzpomínky byly pro Nicole příliš silné. Zhluboka se nadechla a uklidnila se. V obývacím pokoji jejich domu se rozhostilo ticho a ona se vrátila do přítomnosti.

„Je vše v pořádku?“ ptal se Kendži citlivě. Nicole přikývla a dívala se do měkkých nezáludných očí svého nového přítele. Na krátký okamžik si představila, že mluví ke svému společníkovi z Newtona, kosmonautu jménem Šigeru Takagiši. Tento muž je plný zvědavosti, jako byl Šigeru. Mohu mu věřit. A mluvil s Genevievou pouze před několika roky.

„Většinu ze všeobecné historie Země už známe, v kouscích a útržcích, z rozhovoru s ostatními cestujícími z lodi Pinta,“ řekla Nicole po dlouhé odmlce. „Nevíme však vůbec nic o našich rodinách, kromě toho, co jste nám řekl krátce první večer. Richard i já bychom rádi věděli, zda jste si nevzpomněl na nějaké další podrobnosti, které jste mohl při prvním rozhovoru vynechat.“

„Jistě,“ začal Kendži, „dnes odpoledne jsem prošel své deníky a opět si přečetl poznámky, které jsem si dělal při předběžném průzkumu pro svou knihu o expedici Newton. Nejdůležitější věc, o níž jsem se při našem prvním rozhovoru nezmínil, je ta, jak moc vaše Genevieve vypadá jako její otec, alespoň od úst dolů. Tvář krále Henryho byla pozoruhodná, jak si jistě pamatujete. V dospělosti se Genevievin obličej prodloužil a začal se podobat jeho obličeji zcela zjevně… Podívejte se na tyhle fotografie, podařilo se mi najít dvě ze třídenního pobytu v Beauvois uložené v mé databázi.“

Pohled na obrázky Genevievy Nicole ohromil. Okamžitě se jí nahrnuly slzy do očí a stékaly jí po tváři. Ruce se jí třásly, když držela dvě fotografie Genevievy a jejího muže Louise Gastona. Ach, Genevievo, říkala si pro sebe, jak jsi mi chyběla. Jak bych tě ráda držela aspoň na okamžik v náručí.

Richard se jí naklonil přes rameno, aby viděl obrázky. Přitom ji něžně hladil. „Vypadá trošku jako princ,“ poznamenal, „ale myslím si, že mnohem víc se podobá matce.“

„Genevieve byla také nesmírně zdvořilá,“ dodal Kendži, „což mne překvapilo, uváží-li se, jak hodně trpěla během rozruchu ve všech sdělovacích prostředcích v roce 2238. Odpovídala velice trpělivě na mé otázky. Měl jsem v úmyslu udělat z ní jednu z ústředních postav své knihy o Newtonovi, dokud mi můj editor můj projekt úplně nerozmluvil.“

„Kolik z Newtonových kosmonautů je ještě naživu?“ zeptal se Richard a udržoval rozhovor, zatímco Nicole pořád zírala na dvě fotografie.

„Pouze Sabatiniová, Tabori a Jamanaka,“ odvětil Kendži. „Doktor David Brown měl těžký infarkt a po šesti měsících za poněkud neobvyklých okolností zemřel. Myslím, že to bylo v roce 2208. Admirál Heilmann zemřel na rakovinu asi v roce 2214. Irinu Turgeněvovou postihlo úplné mentální zhroucení, stala se obětí syndromu,Návratu na Zemi‘ identifikovaného mezi některými kosmonauty jedenadvacátého století, a nakonec, v roce 2211, spáchala sebevraždu.“

Nicole stále bojovala se svými emocemi. „Až do doby před třemi dny,“ řekla Kendžimu a Nai, když se v místnosti zase rozhostilo ticho, „jsem nikdy neřekla ani Richardovi, ani dětem, že otcem Genevievy byl Henry. Když jsem žila na Zemi, znal pravdu pouze můj otec. Henry mohl mít podezření, nevěděl to však jistě. Pak, když jste mi řekl o Genevieve, jsem si uvědomila, že bych to své rodině měla sdělit sama. Já…“

Její hlas se vytratil a v očích se objevily další slzy. Otřela si tvář jedním z ubrousků, které jí podala Nai. „Promiňte,“ omlouvala se, „nikdy taková nejsem. Je to šok vidět fotografie dcery a vzpomenout si na tolik věcí…“

„Když jsme žili na Rámovi dvě a potom na Uzlu,“ řekl Richard, „Nicole byla modelem stability. Byla skálou. S čímkoliv jsme se setkali, ať to bylo jakkoliv bizarní, Nicole byla neotřesitelná. Děti, Michael O'Toole a já jsme na ni všichni spoléhali. Je velice vzácné vidět ji…“

„Stačí,“ zvolala Nicole, když si otřela tvář. Odložila fotografie stranou. „Pojďme k dalším věcem. Povídejme si o kosmonautech z Newtona — zvláště mne zajímá Francesca Sabatiniová. Získala, co chtěla? Slávu a bohatství přesahující všechny meze?“

„V podstatě ano,“ přisvědčil Kendži. „Nebyl jsem naživu v době její největší slávy, v prvním desetiletí tohoto století, ale i nyní je velice slavná. Byla jednou z těch, s nimiž byly nedávno rozhovory v televizi o významu opětné kolonizace Marsu.“

Nicole se naklonila na své židli dopředu. „Neřekla jsem vám to během večeře, jsem si však jista, že Francesca a Brown dali Borzovovi drogy a vyvolali tak u něj příznaky zánětu slepého střeva. A mne nechala úmyslně na dně té jámy v New Yorku. Ta ženská byla zcela bez skrupulí.“

Kendži několik sekund mlčel. „V roce 2208, právě před svou smrtí, měl doktor Brown občasná jasná období ve svém celkově blouznivém stavu. Během jednoho z takových období dal reportéru časopisu fantastické interview, v němž přiznal částečnou vinu za smrt Borzova a naznačil, že Francesca zodpovídá za vaše zmizení. Signora Sabatiniová prohlásila, že celý příběh je,pitomost — šílené výlevy chorého mozku‘, soudila se s časopisem o sto milionů marek a pak se s ním pohodlně mimosoudně vyrovnala. Časopis reportéra vyhodil a formálně se jí omluvil.“

„Francesca vždy nakonec vyhraje.“ poznamenala Nicole.

„Před třemi roky jsem málem celý příběh oživil,“ pokračoval Kendži, „když jsem sbíral materiál pro svou knihu. Protože to už bylo víc než pětadvacet let, byly všechny údaje z Newtonovy mise odtajněny, a tudíž k dispozici komukoliv, kdo o ně požádal. Našel jsem obsah vašeho osobního počítače, byl rozptýlen mezi přerušovanými telemetrickými údaji, včetně datakostky, která musela pocházet od Henryho. Přesvědčil jsem se, že interview doktora Browna bylo vskutku zčásti pravdivé.“

„A co bylo dál?“

„Požádal jsem o interview: Francesca mi ho udělila, ve svém paláci v Sorentu. Brzy poté jsem přestal na knize pracovat…“

Kendži na okamžik váhal. Měl bych říct víc? přemýšlel. Pohlédl letmo na svou milovanou ženu. Ne, řekl si, toto není správná doba ani správné místo.

„Promiň. Richarde.“

Už skoro spal, když uslyšel v ložnici tichý hlas své ženy.

„Copak, říkala jsi něco, miláčku?“

„Promiň,“ opakovala Nicole. Převalila se k němu a pod pokrývkou její ruka našla jeho. „Měla jsem ti povědět o Henrym už dávno… Hněváš se ještě?“

„Nikdy jsem se nehněval,“ řekl Richard. „Překvapilo mě to, to ano, možná dokonce ohromilo. Ale ne rozhněvalo. Měla jsi své důvody, abys to držela v tajnosti.“ Stiskl jí ruku. „Kromě toho, to bylo na Zemi, v jiném životě. Kdybys mi to byla řekla, když jsme se poprvé setkali, tak to mohlo hrát roli. Možná bych byl žárlil a téměř určitě bych měl komplex méněcennosti. Nyní však ne.“

Nicole se naklonila a políbila ho. „Miluji tě, Richarde Wakefielde,“ řekla mu.

„A já tě také miluji,“ odvětil.

Kendži a Nai se milovali, poprvé od té doby, co odešli z Pinty, a ona ihned usnula. Kendži byl ještě překvapivě čilý. Ležel v posteli a přemýšlel o večeru u Wakefieldových. Z nějakého důvodu mu přišel na mysl obraz Francescy Sabatiniové. Nejkrásnější sedmdesátiletá žena, kterou jsem kdy viděl, byla jeho první myšlenka. A jaký fantastický život.