Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Skupina vysokých, uhlově černých biotek se představila jako Tiasso: specializovaly se na péči o zdraví. Budou pracovat jako lékařky, ošetřovatelky, zdravotní úřednice, pečovat o děti, když nebudou k dispozici rodiče. Když jejich část instruktáže končila, vešel do místnosti štíhlý orientálec s pronikavým pohledem. Nesl si lyru a elektronický malířský stojan. Představil se jako Jasunari Kawabata, a pak zahrál krásnou krátkou skladbu na lyru.

„My Kawabatové jsme tvůrčí umělci,“ řekl prostě. „Hudebníci, herci, malíři, sochaři, spisovatelé a také fotografové a filmaři. Je nás málo, jsme však pro kvalitní život v Novém Edenu velmi důležití.“

Když oficiální instruktáž konečně skončila, dostala průzkumná skupina ve velké hale výbornou večeři. K lidem se přidalo asi dvacet biotů, i když samozřejmě nic nejedli. Simulovaná pečená kachna byla neuvěřitelně autentická a dokonce i vína by prošla inspekcí znalců vín na Zemi.

Později večer, když se lidé cítili se svými společníky bioty pohodlněji a zasypávali je otázkami, objevila se ve dveřích osamělá ženská postava. Nejdřív si jí nikdo nevšiml. Ale místnost okamžitě ztichla, když Kendži Watanabe vyskočil ze sedadla a blížil se k nově příchozí s napřaženou rukou. „Doktorka des Jardinsová, předpokládám,“ řekl s úsměvem.

Přes Nicolino ujištění, že všechno v Novém Edenu zcela odpovídá jejím informacím, které jim sdělila na videozáznamu, odmítl kapitán Macmillan dovolit cestujícím a posádce Pinty vstoupit do Rámy a obsadit jejich nové domy, dokud si nebyl jist, že neexistuje žádné nebezpečí. Dlouze se radil s pracovníky MVS na Zemi a potom poslal do Rámy skupinku vedenou Dmitrijem Uljanovem, aby získali dodatečné informace. Hlavní lékař Pinty, podmračený Holanďan jménem Darl van Roos, byl nejdůležitějším členem Uljanovovy skupiny. Ruského inženýra doprovázeli také Kendži Watanabe a dva vojíni z první výzvědné skupiny.

Doktor měl jasné instrukce. Měl prohlédnout Wakefieldovy, celou rodinu, a potvrdit, že jsou vskutku lidé. Jeho druhým úkolem bylo analyzovat bioty a roztřídil jejich nebiologické rysy. Všeho bylo dosaženo bez scén, ačkoliv Katie Wakefieldová odmítala při prohlídce spolupracovat a byla sarkastická. Na Richardův návrh rozebral biot Einstein jednoho Lincolna a předvedl, jak nejdokonalejší subsystémy pracují. Na zástupce velitele Uljanova to udělalo patřičný dojem.

O dva dny později začali cestující z Pinty stěhovat své věci do Rámy. S vykládáním kosmické lodi a přesunem všech zásob do Nového Edenu pomáhala velká skupina biotů. Celý proces trval téměř tři dny. Ale kde se kdo usídlí? Při rozhodování, které bude mít později pro kolonii závažné důsledky, si téměř všichni ze tří set cestujících na lodi Pinta zvolili jihovýchodní čtvrt, kde si vybrali svůj domov také Wakefieldovi. Jen Max Puckett a hrstka farmářů, kteří se přesunuli přímo do zemědělské oblasti podél severní hranice Nového Edenu, se rozhodli žít jinde.

Watanabeovi se nastěhovali do domku hned vedle Richarda a Nicole. Od samého počátku si Kendži a Nicole přirozeně padli do oka a jejich přátelství rostlo každým dalším setkáním. První večer, kdy Kendži a Nai bydleli ve svém novém domě, byli pozváni na večeři k rodině Wakefieldových.

„Nepůjdeme do obývacího pokoje? Je to tam pohodlnější,“ řekla Nicole, když dojedli. „Lincoln sklidí se stolu a postará se o nádobí.“

Watanabeovi se zvedli a následovali Richarda průchodem na konci jídelny. Mladší Wakefieldovi zdvořile počkali, až Kendži a Nai s rodiči odejdou, a pak se k nim v útulném obývacím pokoji v přední části domu připojili.

Od doby, kdy průzkumná skupina z Pinty vstoupila poprvé do Rámy, uplynulo pět dnů. Pět úžasných dnů , myslel si Kendži, když si sedal v obývacím pokoji. V mysli rychle procházel kaleidoskopem smíchaných dojmů, které jeho mozek nedokázal utřídit. A v mnoha ohledech byla tato večeře nejúžasnější ze všeho. Čím tato rodina prošla, je neuvěřitelné.

„Příběhy, které jste nám vyprávěli,“ řekla Nai Richardovi a Nicole, když se všichni usadili, „jsou absolutně úžasné. Existuje tolik otázek, které bych ráda položila, že nevím, kde začít… Obzvláště mě fascinuje to stvoření, kterému říkáte Orel. Nejdříve bych chtěla vědět — byl jedním z mimozemšťanů, kteří postavili Uzel a Rámu?“

„Ne,“ odvětila Nicole. „Orel byl také biot. Alespoň nám to říkal a my nemáme žádný důvod nevěřit mu. Byl vytvořen inteligencí ovládající Uzel, abychom s ní měli specifický fyzický kontakt.“

„Ale kdo potom Uzel postavil?“

„To je určitě otázka třetí úrovně,“ řekl Richard s úsměvem.

Kendži a Nai se zasmáli. Nicole a Richard jim vysvětlili během dlouhého povídání při večeři Orlovu informační hierarchii. „Rád bych věděl, je-li vůbec možné,“ hloubal Kendži, „abychom si představili bytosti tak pokročilé, že jejich stroje mohou vytvořit další stroje chytřejší, než jsme my?“

„Byla bych ráda,“ vmísila se nyní do hovoru Katie, „kdybychom mohli dostat odpovědi i na nějaké obyčejnější otázky. Například, kde jsou všichni mladí lidé mého věku? Zatím jsem, myslím, neviděla než dva osadníky mezi dvanácti a pětadvaceti.“

„Většina mládeže je na palubě lodi Nina,“ reagoval Kendži. „Ta by měla dorazit s převážnou částí obyvatel kolonie asi za tři týdny. Cestující na lodi Pinta byli vybráni pro úkol ověřit věrohodnost videozáznamu, který jsme zachytili.“

„Co je to věrohodnost?“ zeptala se Katie.

„Pravda a přesnost,“ řekla Nicole. „To bylo jedno z nejoblíbenějších slov tvého dědečka… A když už o něm mluvím, tvůj dědeček také vyznával, že mladí lidé by měli mít vždy možnost naslouchat rozhovoru dospělých, ale ne ho přerušovat… Máme dnes s manžely Watanabeovými moc věcí k diskuzi. Vy čtyři nemusíte zůstat…“

„Já chci jít ven a dívat se na světla,“ řekl Benjy. „Půjdeš se mnou, prosím, Ellie?“

Ellie Wakefieldová vstala a vzala Benjyho za ruku. Oba řekli zdvořile dobrou noc a za nimi vyšli Katie a Patrick. „Podíváme se, nenajdeme-li něco vzrušujícího, co bychom mohli podniknout,“ řekla Katie, když odcházeli. „Dobrou noc, pane a paní Watanabe. Matko, vrátíme se asi za dvě hodiny.“

Nicole kroutila hlavou, když poslední dítě odešlo. „Katie je od příjezdu lodi Pinta tak rozrušená,“ vysvětlovala, „že v noci téměř nespí. Chce se setkat a mluvit s každým.“

Biot Lincoln, který ukončil úklid kuchyně, stál nenápadně u dveří za Benjyho židlí. „Dali byste si něco k pití?“ zeptala se Nicole Kendžiho a Nai a pokynula k biotovi. „Nemáme nic tak lahodného jako nápoje z čerstvého ovoce, které jste přivezli ze Země, ale Lincoln může ušlehat nějaké zajímavé syntetické směsi.“

„Je mi dobře,“ řekl Kendži a zavrtěl hlavou. „Ale právě jsem si uvědomil, že jsme strávili celý večer povídáním o vaší neuvěřitelné pouti. Určitě musíte mít nějaké otázky pro nás. Konec konců, na Zemi uběhlo pětačtyřicet let od doby, kdy odstartovala loď Newton.“

Pětačtyřicet let, prolétlo Nicole hlavou. Je to možné? Může být Genevievě opravdu už téměř šedesát? Nicole si pamatovala zřetelně, kdy naposled viděla svého otce a dceru na Zemi. Pierre a Genevieve ji doprovodili na letiště v Paříži. Dcera pevně objímala Nicole až do posledního hlášení nástupu na palubu a potom se na matku dívala s horoucí láskou a pýchou. Oči měla plné slzí. Nebyla schopna nic vyslovil. A během těch pětačtyřiceti let zemřel můj otec. Z Genevievy se stala starší žena. Dokonce babička. Zatímco já jsem se toulala v čase a prostoru. V říši divů.