Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Jízda netrvala ani pět minut. Skončila v uzavřeném prstenci, který zcela obklopoval zemský habitat. Když průzkumníci z Pinty vystoupili z trubice, beztíže, v níž žili od doby, co opustili Zemi, zmizela. Tíže byla blízká normální pozemské.

„Atmosféra v této chodbě, stejně jako v Novém Edenu, je podobná té na vaší domovské planetě,“ vysvětloval jim biot Lincoln. „Ale ne v oblasti po vaší pravici, za stěnami chránícími váš habitat.“

Prstenec obklopující Nový Eden byl osvětlen jen mdle, takže kolonisté nebyli připraveni na jasné sluneční světlo, jež je pozdravilo, když se otevřela obrovská vrata a oni vstoupili do svého nového světa. Při krátké chůzi k nejbližší vlakové stanici si nesli přilby v rukou. Muži šli kolem prázdných budov po obou stranách stezky — nízkých domů, které by mohly být obytnými domky nebo obchody, a rovněž jednoho většího („To bude základní škola,“ informovala je Benita Garcia.), stojícího přímo proti stanici.

Došli k vlaku, který na ně už čekal. Elegantní vůz podzemní dráhy s měkkými pohodlnými sedadly a stále se doplňující elektronickou tabulí s údaji uháněl k centru Nového Edenu, kde měli dostat „podrobný výklad“, jak jim řekl biot Lincoln. Vlak jel nejdříve po břehu krásného průzračného jezera („Jezero Shakespeare,“ řekla Benita Garcia.) a potom zatočil doleva, od světle šedých stěn obklopujících kolonii. V poslední části jízdy dominovaly krajině velké holé hory po pravé straně vlaku.

Během celé jízdy byli všichni ve skupině z Pinty velice tiší. Popravdě řečeno, byli všichni zcela ohromeni. Dokonce ani v tvořivé představivosti Kendžiho Watanabeho se nikdy nic z toho, co viděli, nevyskytlo. Všechno bylo mnohem větší, mnohem nádhernější, než si představovali.

Centrum města, kam návrháři Nového Edenu umístili všechny budovy, bylo poslední omračující ranou. Členové skupiny stáli mlčky a civěli na uspořádání velkých a působivých staveb, které tvořily srdce kolonie. Že byly budovy pořád prázdné, pouze dodalo celému zážitku mystický nádech. Kendži Watanabe a Max Puckett byli poslední, kdo vešli do budovy, kde se měla konat přednáška.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se Kendži Maxe, když stáli na vrcholu schodiště administrativní budovy a přehlíželi úžasný komplex kolem sebe.

„Nedokážu myslet,“ odvětil Max a zbožná úcta v jeho hlase byla zcela zjevná. „Tohle celé místo se vzpírá myšlení. Je to nebe, Alenčina Říše divů a všechny pohádky z mého dětství zabalené do jednoho balíčku. Nepřestávám se štípat, abych se ujistil, že to není sen.“

„Na obrazovce před vámi,“ začal biot Lincoln, „je přehledná mapa Nového Edenu. Každý z vás dostane celý balík map, včetně všech cest a staveb v kolonii. Jsme tady, v City, které bylo navrženo jako administrativní centrum Nového Edenu. Obytné domy a obchody jsou vybudovány ve čtyřech rozích čtverce, který je uzavřen vnější zdí. Protože pojmenování těchto čtyř míst bude ponecháno na obyvatelích, budeme se na ně dnes odvolávat jako na severovýchodní, severozápadní, jihovýchodní a jihozápadní čtvrti. Přitom dodržujeme konvenci, kterou přijali předchozí průzkumníci Rámy ze Země, označujeme konec Rámy, kde je zakotvena vaše kosmická loď, jako severní…

Každé ze čtyř stran Nového Edenu byla přidělena geografická funkce. Sladká voda podél jižní hrany kolonie, jak vám bylo již řečeno, se jmenuje jezero Shakespeare. Většina ryb a vodních živočichů, které jste přivezli, bude žít tam, i když některé druhy mohou být vhodné pro umístění do dvou řek, které stékají do jezera Shakespeare z hory Olymp, zde na východní straně kolonie, a ze Sherwoodského lesa na západní straně…

Nyní jsou jak úbočí hory Olymp, tak všechny oblasti Sherwoodského lesa a rovněž parky v sídlištích a pásy zeleně v celé kolonii pokryty jemnou mřížkou zařízení pro výměnu plynu, kterým říkáme ZVP. Tyto malé přístroje mají jen jednu funkci — mění oxid uhličitý na kyslík. Jsou to tedy vlastně mechanické rostliny. Budou nahrazeny všemi skutečnými rostlinami, které jste přivezli ze Země…

Severní strana kolonie, mezi sídlišti, je vyhrazena pro farmaření. Zemědělské budovy jsou postaveny zde, podél cesty, která spojuje dvě severní čtvrti. V této oblasti si vypěstujete většinu potravy. Zásoby potravy, které jste si přivezli s sebou, a syntetická potrava, uskladněná ve vysokých silech tři sta metrů severně od této budovy, by měly pro dva tisíce lidí vystačit alespoň na rok, možná osmnáct měsíců, když zamezíte plýtvání. Potom se musíte o sebe postarat sami. Je samozřejmé, že zemědělství včetně vodního hospodářství, kterému bylo vyhrazeno východní pobřeží jezera Shakespeare, bude důležitou složkou vašeho života v Novém Edenu…“

Pro Kendžiho byla přednáška jako pití z požární hadice. Biot Lincoln udržoval po devadesát minut velmi vysoký informační příkon, všechny otázky odbýval buď prohlášením „to je mimo mou databázi znalostí“, nebo odkazem na čísla stran a paragrafů v Základním manuálu k Novému Edenu, který všem rozdal. Konečně byla přestávka a všichni se přesunuli do vedlejší místnosti, kde se podával nápoj, který chutnal jako kokakola.

„Júú,“ oddechl si Terry Snyder, když si utíral čelo, „jsem sám, kdo je zahlcený informacemi?“

„Hovno, Snydere,“ odpověděl mu Max Puckett s klaunským zazubením. „Chceš říct, že jsi něco míň než ten podělanej robot? Ten sakra určitě není unavenej. Vsadím se, že by dokázal přednášet celej den.“

„Možná i celý týden,“ prohlásil Kendži Watanabe. „Zajímalo by mne, jak často potřebují tito bioti servis. Společnost mého otce dělá roboty, některé velmi složité, ale žádného jako tohle. Informační obsah Lincolna musí být astronomický…“

„Instruktáž bude pokračovat za pět minut,“ oznámil jim Lincoln. „Buďte přesní, prosím.“

V druhé části instruktáže byly předvedeny a vysvětleny různé druhy biotů v Novem Edenu. Kolonisté, kteří nedávno studovali předchozí expedice do Rámy, byli připraveni na bioty-metaře a bioty-buldozery. Pět kategorií lidských biotů však vzbudilo emocionálnější odezvu.

„Naši návrháři rozhodli,“ řekl jim Lincoln, „omezit fyzický zjev lidských biotů, aby nevyvstala otázka, že by si někdo spletl jednoho z nás s jedním z vás. Už jsem vám uvedl své základní funkce — všichni ostatní Lincolnové, tři z nich se k nám teď připojí — byli naprogramováni zcela stejně. Aspoň původně. Jsme však schopni jistého nízkoúrovňového učení, které dovolí, aby naše databáze byly různé, jak se vyvinou naše specifická použití.“

„Jak rozeznáme jednoho Lincolna od druhého?“ ptal se zmatený člen průzkumné skupiny, když tři noví Lincolnové popocházeli kolem místnosti.

„Každý z nás má identifikační číslo vyryté jak zde, na rameni, tak zde, vzadu na levém stehně. Stejný systém se používá pro jiné kategorie lidských biotů. Já například jsem Lincoln číslo 004. Tři, kteří právě vešli, jsou 009, 024 a 071.“

Když bioti Lincolnové odešli z místnosti, vstoupila Benita Garcia — v pěti vydáních. Jedna z nich nastínila speciální zaměření jejich kategorie — policie a protipožární ochrana, zemědělství, zdravotnická zařízení, doprava, pošta — zodpověděla několik otázek a pak všechny odešly.

Dalšími bioty byli Einsteinové. Průzkumníci vybuchli smíchem, když do místnosti vešli společně čtyři Einsteinové, všichni rozcuchaní, neupravení, s bílými vlasy, kopie vědeckého génia dvacátého století. Vysvětlili, že jsou inženýry a vědci kolonie. Jejich základní funkcí, životně důležitou a zahrnující mnoho povinností, je „zajistit uspokojivý chod infrastruktury kolonie“, samozřejmě včetně armády biotů.