Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Její spolubydlící se zasmála. „Jenom dvakrát. Mluví líp, než šuká. A jaký má ego. Král Japík je aspoň uznalej.“

„Ví to Nakamura?“

„Myslíš si, že jsem blázen?“ odpověděla Kimberly. „Nechci zhebnout. Ale může mít podezření… Už to víckrát neudělám, ale kdyby mi doktor Turner jenom zašeptal do ucha, byla bych bez sebe blahem…“

Kimberly pokračovala ve svém nesouvislém tlachání. Eponine krátce přemýšlela o doktoru Robertu Turnerovi. Prohlížel ji brzy po startu, když doslala nějakou podivnou vyrážku. Vůbec si nevšiml půvabů mého těla, vzpomněla si. Byla to dokonale profesionální prohlídka.

Eponine vymazala Kimberly z mysli a soustředila se na obraz hezkého doktora. S překvapením zjistila, že cítí jiskru romantického zájmu. Na doktorovi bylo určitě něco záhadného, protože v jeho způsobech nebo osobnosti nebylo nic, co by aspoň trochu odpovídalo dvojnásobné vraždě. Tady musí být zajímavý příběh , pomyslela si.

Eponine měla sen. Byla to ta samá noční můra, kterou měla od vraždy stokrát. Profesor Moreau ležel na podlaze svého studia, oči zavřené, krev mu vytékala z prsou. Eponine přešla k umyvadlu, očistila velký nůž na krájení masa a položila ho zpět na pult. Když překračovala tělo, ty nenáviděné oči se otevřely. Viděla v nich divoké šílenství. Sáhl po ní svými pažemi…

„Sestro Hendersonová. Sestro Hendersonová.“ Klepání na dveře bylo hlasnější. Eponine se probudila ze snu a protřela si oči. Kimberly a další z jejích spolubydlících došly ke dveřím skoro současně.

Ve dveřích stál Walterův přítel Malcolm Peabody, drobný, slaboučký běloch, něco přes čtyřicet. Byl rozrušený. „Doktor Turner mě poslal pro ošetřovatelku. Pojďte rychle. Walter měl infarkt.“

Když se Kimberly začala oblékat, Eponine sjela se své palandy. „Jak je mu, Malcolme?“ ptala se a oblékala si šaty. „Je mrtvý?“

Malcolm byl na okamžik zmaten. „Ach, ahoj, Eponine,“ řekl pokorně. „Zapomněl jsem, že ty a sestra… když jsem odcházel, ještě dýchal, ale …“

Opatrně, aby měla pořád jednu nohu na podlaze, spěchala Eponine ze dveří, chodbou do středových společných prostor a potom do mužské části. Ozvala se poplašná zařízení, jak hlavní monitory sledovaly její postup. Když došla ke vchodu do křídla, kde byl ubytován Walter, na okamžik se zastavila, aby popadla dech.

V chodbě před Walterovým pokojem stál hlouček lidí. Dveře byly široce otevřené a dolní třetina jeho těla ležela venku, v chodbě. Eponine si prorazila cestu hloučkem do pokoje.

Doktor Robert Turner klečel vedle pacienta a držel elektronické stimulátory na Walterových nahých prsou. Obrovité tělo sebou při každém šoku trhlo, a pak se trochu zvedlo z podlahy, než ho doktor stlačil dolů.

Když Eponine vešla, doktor Turner vzhlédl. „Jste sestra?“ zeptal se příkře.

Na prchavý okamžik ztratila Eponine řeč. A upadla do rozpaků. Tady její přítel umírá, nebo je mrtev, a ona myslí na téměř perfektně modré oči doktora Turnéra. „Ne,“ řekla nakonec, hodně rozrušená. „Jsem přítelkyně… Sestra Hendersonová je má spolubydlící… Bude tady hned.“

V tom okamžiku přišli Kimberly a dva dozorci MVS. „Před čtyřiceti pěti sekundami se mu úplně zastavilo srdce,“ řekl jí doktor Turner. „Teď už ho nemůžeme přenést na ošetřovnu. Otevřu ho a zkusím použít Komoriho stimulátor. Vzala jste si rukavice?“

Zatímco si je Kimberly navlékala, nařídil doktor Turner lidem v hloučku, aby odstoupili od jeho pacienta. Eponine se nepohnula. Když ji dozorci chytili za ramena, doktor něco zamumlal a oni ji pustili.

Doktor Turner podal Kimberly svou sadu chirurgických nástrojů a pak s neuvěřitelnou rychlostí a zručně udělal hluboký řez do Walterových prsou. Odhrnul záhyby kůže a odhalil srdce. „Už jste tento postup někdy dělala, sestro?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla Kimberly.

„Komoriho stimulátor je elektrochemické zařízení, které se připojí k srdci a nutí ho bít a pokračovat v pumpování krve. Pokud je zástava dočasná, způsobená krevní sraženinou, nebo spasmatickou chlopní, potom lze problém někdy odstranit a pacientovo srdce začne zase pracovat.“

Doktor Turner vsunul Komoriho stimulátor, velký jako poštovní známka, za levou srdeční komoru a připojil ho k přenosnému ovládacímu systému na podlaze vedle něj. Po třech nebo čtyřech sekundách začalo Walterovo srdce slabě bít. „Teď máme asi osm minut na to, abychom našli příčinu selhání,“ řekl si doktor pro sebe.

Rozbor primárních srdečních subsystémů mu trval necelou minutu. „Žádné sraženiny,“ mumlal, „a žádné špatné cévy ani chlopně… Tak proč přestalo bít?“

Doktor Turner opatrně nadzvedl pulzující srdce a prohlížel svaly pod ním. Svalové tkanivo kolem pravé srdeční síně bylo měkké a znetvořené. Dotkl se ho velice jemně koncem jednoho špičatého nástroje a část tkáně odpadla. „Můj Bože,“ řekl doktor, „pro všechno na světě, co je tohle?“ Zatímco doktor Turner držel srdce nahoře, to se stáhlo a jedna z dlouhých vláknitých struktur uprostřed znetvořené svalové tkáně se začala rozplétat. „Co se…?“ Turner dvakrát zamrkal a položil si pravou ruku na tvář.

„Podívejte se na to, sestro,“ řekl klidně. „Je to úplně ohromující. Svaly zde zcela atrofovaly. Nikdy jsem nic takového neviděl… Tomuto muži nemůžeme pomoct.“

Eponine měla oči plné slzí, když doktor Turner vyňal Komoriho stimulátor a Walterovo srdce přestalo opět bít. Kimberly začala odstraňovat, svorky přidržující kůži kolem srdce, doktor ji však zarazil. „Ještě ne,“ řekl. „Vezmeme ho do pokoje pro nemocné, abych mohl udělat kompletní pitvu. Chci se naučit, co můžu.“

Dozorci a dva z Walterových spolubydlících ho naložili na nosítka a odnesli tělo. Malcolm Peabody tiše vzlykal na Walterově palandě. Eponine k němu přistoupila. Tiše se objali a potom se drželi za ruce a seděli spolu zbytek noci.

„Převezmete zde velení, zatímco budu uvnitř,“ řekl kapitán Macmillan svému zástupci, hezkému mladému ruskému inženýrovi, který se jmenoval Dmitrij Uljanov. „Za všech okolností jste hlavně zodpovědný za bezpečnost cestujících a posádky. Uslyšíte-li, nebo uvidíte něco nebezpečného, nebo jen podezřelého, rozdmýchejte ohně a odjeďte s Pintou od Rámy.“

Bylo ráno první průzkumné mise z lodi Pinta do vnitřku Rámy. Kosmická loď ze Země přistála předchozího dne na jednom z kruhových konců obrovské válcové kosmické lodi. Pinta zaparkovala hned vedle vnějšího uzávěru, na stejném místě jako dřívější expedice do Rámy v roce 2130 a 2200.

V rámci příprav pro zahájení průzkumu seznámil Kendži Watanabe večer předtím určenou skupinu s geografií prvních dvou Rámů. Když dokončil své poznámky, přišel k němu jeho přítel Max Puckett.

„Myslíš si. že náš Ráma bude vypadat jako ty obrázky, které jsi nám ukazoval?“ zeptal se.

„Ne přesně,“ odpověděl Kendži. „Očekávám nějaké změny. Vzpomeň si, že ve videozáznamu se říká, že někde uvnitř bylo vybudováno zemské prostředí. Protože však vnější část této lodi je shodná s předchozími dvěma, myslím, že se uvnitř všechno nezměnilo.“

Max vypadal zmateně. „To přesahuje mé chápání,“ řekl a vrtěl hlavou. „Mimochodem,“ dodal po několika sekundách, „nejsi zodpovědný za to, že jsem ve výzvědné skupině?“