Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Co se týká lidských bytostí, které budou přepraveny na Mars, je samozřejmé, že vybraní jednotlivci by měli představovat široký průřez lidstva zahrnující obě pohlaví, všechna stáří a tolik kultur, kolik jen lze. Velká knihovna informací o Zemi, která se vyžaduje ve třetím dodatku videa, zajistí dodatečné údaje, které lze korelovat s pozorováními v Rámovi.

Já sama nevím, jak dlouho lidské bytosti uvnitř Rámy zůstanou, ani přesně, kam je kosmická loď vezme, dokonce ani proč nadřazená inteligence, která vytvořila plavidla Ráma, shromažďuje informace o životě ve vesmíru. Mohu však prohlásit, že divy, kterých jsem byla svědkem po opuštění naší sluneční soustavy, mi umožnily zcela nově pochopit naše místo ve vesmíru.“

Celková doba trvání videozáznamu, z něhož více než polovina byla věnována podrobným dodatkům, byla něco přes deset minut. Během přenosu se základní záběr neměnil. Nicolin přednes byl odměřený a rozvážný, zdůrazněný krátkými odmlkami, když pohybovala očima od kamery k zápisníku, který držela v rukou. Ačkoliv v jejím tónu byla jistá modulace, Nicolin naléhavý výraz v tváři se v podstatě neměnil. Pouze tehdy, když naznačila, že by Rámané mohli k získání svých údajů použít „jiných, méně mírných metod“, problesklo jí v temných očích silné pohnutí.

Kendži Watanabe sledoval první polovinu videozáznamu zcela soustředěně. Během dodatků však jeho mysl začala odbíhat a klást otázky. Kdo jsou ti mimozemšťané? ptal se. Odkud přišli? Proč nás chtějí pozorovat? A proč si vybrali Nicole des Jardinsovou za svou mluvčí?

Kendži se pro sebe zasmál, když si uvědomil, že takových naléhavých otázek je proud bez konce. Rozhodl se soustředit na snadnější otázky.

Kdyby byla Nicole dnes naživu, přemítal potom Kendži, pak by jí bylo jedenaosmdesát. Žena na televizní obrazovce měla nějaké šedivé vlasy a mnohem více vrásek, než měla kosmonautka des Jardinsová, když byla ze Země vyslána loď Newton, ale její věk na videu určitě nebyl blízko osmdesátky. Možná dvaapadesát, nebo nanejvýš třiapadesát, řekl si Kendži.

Natočila tedy tento videozáznam před třiceti roky? dumal. Nebo byl nějak zpomalen její proces stárnutí? Nenapadlo ho pochybovat o tom, že mluvčí byla opravdu Nicole. Kendži strávil dost času v archivech Newtona, aby okamžitě poznal mimiku její tváře. Natočila ho asi před čtyřmi roky, přemýšlel Kendži, pokud však… Pořád zápasil s tímto problémem, když Nicolino vystoupení skončilo a na monitoru se opět objevil ředitel MVS.

Doktor Koch rychle vysvětlil, že videozáznam bude přehrán dvakrát úplně celý na všech kanálech a potom bude k dispozici každému z cestujících a posádky, kdy se mu zachce.

„Co se tady skutečně děje?“ chtěl vědět Max Puckett, jakmile se Nicolina tvář objevila opět na monitoru. Svůj dotaz adresoval Kendžimu.

„Pokud jsem to správně pochopil.“ odpověděl Kendži po několika sekundách sledování obrazovky, „byli jsme MVS záměrně klamáni o jednom z hlavních účelů naší expedice. Zjevně dostali toto poselství před čtyřmi roky, v době, kdy financování Lowellovy kolonie bylo ještě nejisté, a tehdy se rozhodli — když všechno úsilí dokázat, že videozáznam je podvod, skončilo neúspěchem — že tajným úkolem našeho projektu bude prozkoumat Rámu tři.“

„Do prdele,“ ulevil si Max Puckett a rázně vrtěl hlavou. „Proč nám kruci neřekli pravdu?“

„Mysl se mi plaší před myšlenkou, že nějací supertvorové posílají takovou děsivou technologii jen proto, aby o nás shromáždili údaje,“ poznamenal soudce Myškin po krátkém mlčení. „Na druhé straně však alespoň teď chápu jisté zvláštnosti procesu výběru. Byl jsem ohromen, když asi před osmi měsíci byla ke kolonii přidána skupina amerických adolescentních bezdomovců. Teď vidím, že výběrová kritéria byla založena na,širokém průřezu‘ požadovaném madame des Jardinsovou: zda naše zvláštní směsice jednotlivců a zručností vytvoří sociologicky přijatelnou kolonii na Marsu, či nikoliv, muselo být vždy až sekundární.“

„Nenávidím lži a lháře,“ prohlásil nyní Max. Vstal ze židle a přecházel po pokoji. „Všichni ti politikové a vládní manažeři jsou stejní — bastardi, lžou bez výčitek svědomí.“

„Ale co mohli dělat, Maxi?“ odporoval soudce Myškin. „Téměř určitě nebrali videozáznam opravdu vážně. Alespoň do té doby, než se ukázala na orbitě kolem Marsu tato nová loď. A kdyby řekli od začátku pravdu, došlo by k celosvětové panice.“

„Podívejte se, soudce,“ řekl Max zklamaně, „myslel jsem, že mne sakra najali jako farmáře do kolonie na Marsu. Nevím nic o tvorech typu ET a zcela upřímně řečeno, nechci nic vědět. Stačí mi, když se musím namáhat s kuřaty, prasaty a lidmi.“

„Obzvláště s lidmi,“ řekl soudce Myškin a usmíval se na svého přítele. Volky nevolky se Max zachichotal.

Po několika minutách se soudce Myškin a Max rozloučili a nechali manžele o samotě. Brzy potom zazvonil u nich v bytě videofon. „Watanabe?“ slyšeli hlas Iana Macmillana.

„Ano, pane,“ odpověděl Kendži.

„Omlouvám se, že vyrušuji, Watanabe,“ řekl velitel. „Ale mám první úkol pro někoho jiného než pro mé lidi. Mezi úkoly přidělené vám patří povinnost seznámit v devatenáct nula nula podrobně celou osádku lodi Pinta s Newtonovou expedicí, Rámany a kosmonautkou des Jardinsovou. Myslel jsem si, že byste mohl chtít začít s přípravou.“

„… Všechny sdělovací prostředky v roce 2200 uvedly, že Ráma dvě byl úplně zničen, odpařen mnohonásobnými jadernými bombami, které vybuchly v jeho blízkosti. Chybějící kosmonauti, des Jardinsová, O'Toole, Takagiši a Wakefield byli samozřejmě považováni za mrtvé. Podle oficiálních dokumentů Newtonovy mise i podle velmi úspěšných knih a televizního seriálu rozšiřovaných Hagenestem a Schmidtem vlastně Nicole des Jardinsová pravděpodobně zemřela někde v New Yorku, ostrovním městě uprostřed Válcového moře, týdny předtím, než vědecká loď Newton opustila Rámu a vrátila se na Zemi.“

Kendži se odmlčel, aby se podíval na své posluchače. I když kapitán Macmillan vysvětlil cestujícím i posádce, že videozáznam Kendžiho přednášky bude ihned k dispozici, mnozí z posluchačů si dělali poznámky. Kendži vychutnával svůj okamžik ve středu všeobecného zájmu. Letmo pohlédl na Nai a usmál se, než pokračoval.

„Kosmonautka Francesca Sabatiniová, nejslavnější z těch, kteří přežili nešťastnou Newtonovu expedici, tvrdila ve svých pamětech, že se doktorka des Jardinsová mohla setkat s nepřátelským biotem, nebo snad někam spadnout v jedné z temných oblastí New Yorku. Protože obě ženy byly většinu dne spolu — hledaly japonského vědce jménem Sigeru Takagiši, který záhadně zmizel noc před tím z tábora Beta — signora Sabatiniová dobře věděla, jaké množství jídla a vody si kosmonautka des Jardinsová nesla.,I s její dokonalou znalostí lidského těla,‘ psala Sabatiniová.,Nicole nemohla přežít déle než týden. A kdyby se ve stavu deliria snažila získat vodu z ledu jedovatého Válcového moře, zemřela by dokonce dříve.‘

Z šestice kosmonautů expedice Newton, kteří se nevrátili ze setkání s Rámou dvě, je to Nicole des Jardinsová, která vždy přitahovala nejvíce zájmu. Dokonce před tím, než brilantní statistik Roberto Lopez před sedmi lety vyslovil na základě evropských informací o genomech uchovávaných v Haagu správnou domněnku, že zemřelý anglický král Henry XI. byl otcem Nicoliny dcery Genevievy, se stala doktorka des Jardinsová legendární. Nedávno značně vzrostla návštěvnost jejího památníku poblíž vily její rodiny v Beauvois ve Francii, obzvláště mezi mladými ženami. Lidé se tam shromažďují nejen k uctění památky kosmonautky des Jardinsové a ke shlédnutí mnoha fotografií a videozáznamů připomínajících její vynikající osobnost, nýbrž i proto, aby uviděli dvě nádherné bronzové sochy, které vytvořil řecký sochař Theo Pappas. Jedna z nich zobrazuje mladičkou Nicole ve sportovním tričku a trenkách se zlatou olympijskou medailí kolem krku; na druhé je jako dospělá žena oblečená v letecké kombinéze MVS podobné té, kterou jste viděli na videu.“