Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Puckett, pane.“

„Mimochodem, pane Puckette,“ pokračoval soudce Myškin, „nepřipojil byste se ke mně v baru na skleničku? Vodka by teď chutnala obzvláště dobře.“

„Stejně tak nějaká tequila,“ odpověděl Max a šel se soudcem Myškinem ke dveřím. „Předpokládám, že nevíte, co se stane, když dáte tequilu prasatům, že ne?… Myslel jsem si to… No, já a můj bratr Clyde…“

Zmizeli za dveřmi a nechali Kendžiho a Nai Watanabe opět samotné. Ti se na sebe podívali a rozesmáli se. „Nemyslíš si,“ zeptal se Kendži, „že se z těch dvou stanou přátelé, že ne?“'

„V žádném případě,“ odvětila Nai s úsměvem. „To je ale povedený pár!“

„Myškin je považován za jednoho z nejlepších právníků našeho století. Jeho názory jsou povinnou literaturou na všech sovětských právnických fakultách. Puckett byl prezidentem Sdružení farmářů jihozápadního Arkansasu. Má neuvěřitelné znalosti o rostlinné i živočišné výrobě.“

„Víš všechno o všech lidech z Nového Lowellu?“

„Ne,“ odpověděl Kendži. „Ale studoval jsem materiály všech, kteří budou na lodi Pinta.“

Nai svého muže objala. „Řekni mi něco o Nai Buatong Watanabe.“

„Thajská učitelka, mluví plynně anglicky a francouzsky, IO rovno 2,48 a SK rovno 91…-

Nai ho přerušila polibkem. „Zapomněl jsi nejdůležitější vlastnost,“ poznamenala.

„Která to je?“

Opět ho políbila. „Zbožňující nová žena Kendžiho Watanabe, historika kolonie.“

Většina lidí světa sledovala televizi, když byla Pinta se svými cestujícími a nákladem několik hodin před plánovaným odletem na Mars formálně pokřtěna. K slavnostnímu obřadu přiletěl na GOD-4 druhý viceprezident Rady vlád, vysoký švýcarský úředník, který se jmenoval Heinrich Jenzer. Pronesl krátký projev, aby připomněl jak dokončení tří kosmických lodí, tak zahájení „nové éry kolonizace Marsu“. Když skončil, představil pana Iana Macmillana, skotského velitele lodi Pinta. Macmillan, nudný řečník, který byl typickým příkladem byrokrata MVS, četl šestiminutovou řeč připomínající světu základní cíle projektu.

„Tyto tři dopravní prostředky,“ řekl na začátku, „ponesou téměř dva tisíce lidí na sto milionů kilometrů dlouhou cestu k jiné planetě, Marsu, kde bude tentokrát vytvořena stálá kolonie lidí. Většina našich budoucích marťanských osadníků bude dopravena na druhé lodi, pojmenované Nina, která odletí odsud, z GOD-4, za tři týdny. Naše loď, Pinta, a poslední kosmická loď, Santa Maria, povezou každá asi tři sta cestujících a rovněž tisíce kilogramů zásob a zařízení, nutných k vybavení kolonie.“

Pečlivě se vyhýbal jakékoliv zmínce o osudu první řady předsunutých skupin na Marsu a snažil se být poetický, přirovnával nastávající expedici k cestě Kryštofa Kolumba před sedmi sty padesáti roky. Styl proslovu, který byl pro něj napsán, byl výborný, ale Macmillanův jednotvárný přednes změnil slova, která by v ústech vynikajícího řečníka byla inspirující, v těžkopádnou a prozaickou lekci.

Svou řeč končil tím, že charakterizoval osadníky jako skupinu, citoval statistiky o jejich věku, zaměstnání a zemích původu. „Tito muži a ženy,“ shrnoval Macmillan. „jsou reprezentativním vzorkem lidského druhu v téměř všech směrech. Říkám téměř, protože této skupině jsou společné alespoň dva rysy, které by se nenašly v náhodné skupině lidí této velikosti. Za prvé, budoucí usedlíci Lowellovy kolonie jsou extrémně inteligentní — jejich průměrný IO je maličko nad 1.86. Za druhé, a to je samozřejmé, musí být odvážní, protože jinak by se nepřihlásili a nepřijali dlouhý a obtížný úkol v novém a neznámém prostředí.“

Když skončil, podali mu maličkou láhev šampaňského a kapitán Macmillan ji rozbil o model lodi Pinta zhotovený v měřítku 1:100, který byl vystaven za ním a dalšími hodnostáři na pódiu. Chvilku poté, když osadníci opouštěli hlediště a připravovali se k nástupu na loď. Macmillan a Jenzer začali plánovanou tiskovou konferenci.

„Je to pako.“

„Nepříliš kompetentní byrokrat.“

„Je to podělanej pako.“

Max Puckett a soudce Myškin hodnotili při obědě kapitána Macmillana.

„Nemá sakra ani trochu smyslu pro humor.“

„Není prostě schopen ocenit věci, které se vymykají normálu.“

Max byl podrážděný. Během neformálního ranního výslechu byl pokárán členy velení lodi. Jeho přítel, soudce Myškin, ho při výslechu zastupoval a zabránil, aby se jednání vymklo kontrole.

„Ty čuráci nemají žádný právo soudit mé chování.“

„V obecném smyslu máš zcela pravdu, příteli,“ odvětil soudce Myškin. „Ale na této lodi máme řadu jedinečných podmínek. Oni jsou zde autoritou, alespoň dokud nepřijedeme do Lowellovy kolonie a neustavíme vládu… Rozhodně se nic tak zlého nestalo. Nejsi nijak znevýhodněn jejich vyhlášením, že tvé akce byly,neudržitelné‘. Mohlo to být mnohem horší.“

Před dvěma dny se konala party na oslavu překročení poloviny vzdálenosti mezi Zemí a Marsem. Max přes hodinu vehementně flirtoval s půvabnou Angelou Rendino, jednou z Macmillanových asistentek. Nudný Skot vzal Maxe stranou a důrazně ho žádal, aby ji nechal na pokoji.

„Ať mně to řekne sama,“ řekl Max rozumně.

„Je to nezkušená mladá žena,“ odpověděl Macmillan. „A je moc laskavá, aby vám řekla, jak odporný je váš přízemní humor.“

Max se až do té chvíle výborně bavil. „O co vám jde, veliteli?“ zeptal se, když nejdříve vypil další margaritu. „Je to vaše soukromá narážečka, nebo co?“

Macmillan se zbarvil do karmínova a po několika sekundách prohlásil: „Pane Puckette, nezlepší-li se vaše chování, budu nucen vykázat vás do vaší kajuty.“

Konfrontace s Macmillanem otrávila Maxovi večer. Popudilo ho, že velitel lodi použil oficiální moci ve zřejmě osobní situaci. Max se vrátil do svého pokoje, který sdílel s dalším Američanem, zadumaným lesníkem ze státu Oregon jménem Dave Denison a rychle vypil celou láhev tequily. V opilosti se mu stýskalo po domově a upadl do deprese. Rozhodl se jít do komunikačního střediska a zavolat bratrovi do Arkansasu.

To už bylo hodně pozdě. Aby došel do komunikačního střediska, musel projít celou lodí, nejdříve společenskou halou, kde právě končila party, a potom důstojnickými ubikacemi. Tam letmo zahlédl Iana Macmillana a Angelu Rendino, jak jdou zavěšeni do sebe do velitelova soukromého bytu.

„Ten čubčí syn,“ řekl si Max v duchu.

Opilý Max přecházel před velitelovými dveřmi a narůstal v něm vztek. Po pěti minutách dostal nápad, který se mu zalíbil. Vzpomněl si, jak za studií na univerzitě v Arkansasu vyhrál cenu za nejlepší napodobení prasečího kvičení, a proťal noční ticho strašlivým řevem.

„ Súú-íí, pig, pig ,“ zaječel.

Zopakoval zachrochtání ještě jednou a pak bleskově zmizel, právě včas, než všichni v důstojnickém křídle (včetně Macmillana) otevřeli dveře, aby zjistili, co se děje. Kapitána Macmillana nepotěšilo, že celá jeho posádka viděla jeho i slečnu Rendino neoblečené.

Cesta na Mars byla pro Kendžiho a Nai druhými líbánkami. Neměli moc práce. Cesta probíhala, aspoň z pohledu historika, bez významných událostí a Nai neměla mnoho povinností, protože většina jejích žáků byla na palubě dalších dvou lodí.