Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Za této politické situace zachytili na Zemi Nicolin videozáznam. I když se v kontrole Rady vlád nad planetou objevily jisté trhliny, organizace ještě pořád reprezentovala téměř sedmdesát procent populace a devadesát procent materiálního bohatství Země. Bylo přirozené, že zodpovědnost za organizaci odezvy převezme Rada vlád a její výkonná vesmírná agentura MVS. Za pečlivého dodržení bezpečnostních pravidel určených MIS byl v únoru 2242 ohlášen pětinásobný počet lidí, kteří pojedou na Mars do Lowellovy kolonie. Odjezd ze Země se plánoval v pozdním létě nebo brzy na podzim v roce 2245.

Další čtyři lidé v místnosti, modroocí členové jedné rodiny z Malmö ze Švédska odešli a Kendži a Nai Watanabe zůstali sami. Ona stále hleděla dolů na Zemi vzdálenou třicet pět tisíc kilometrů. Kendži se k ní u velkého pozorovacího okna připojil.

„Nikdy jsem si plně neuvědomila,“ řekla Nai svému muži, „co to přesně znamená nacházet se na geostacionární orbitě. Země se odsud nepohybuje. Vypadá jako zavěšená v prostoru.“

Kendži se zasmál. „Ve skutečnosti se pohybuje jak Země, tak my — a velice rychle. Ale protože naše orbitální perioda je stejná jako perioda rotace Země, nabízí nám Země pořád stejný pohled.“

„Na té druhé vesmírné stanici to bylo jiné,“ řekla Nai a šourala se ve svých trepkách od okna. „Tam byla Země majestátní, v pohybu, daleko působivější.“

„Ale byli jsme pouze tři sta kilometrů od povrchu. Samozřejmě to bylo…“

„Do prdele!“ uslyšeli výkřik z druhé strany pozorovací haly. Velký mladý muž v černobíle kostkované košili a modrých džínách sebou plácal ve vzduchu, o něco výš než metr nad podlahou, a v důsledku svých prudkých pohybů se přetáčel do strany. Kendži mu pomohl postavit se na nohy.

„Díky,“ řekl muž. „Zapomněl jsem mít pořád jednu nohu na podlaze. Ta beztíže je pro farmáře setsakra nezvyklá.“ Měl silný jižanský přízvuk.

„Ouvej, omlouvám se za výrazy, ma'am. Žil jsem moc dlouho mezi krávami a prasaty.“ Napřáhl ruku ke Kendžimu. „Jsem Max Puckett z města DeQueen v Arkansasu.“

Kendži představil sebe a svou ženu. Max Puckett měl upřímnou tvář a otevřeně se zubil. „Víte,“ řekl, „když jsem se upsal, že půjdu na Mars, nikdy jsem si neuvědomil, že budeme celou tu proklatou cestu beztížní… Co se stane s ubohými slepicemi? Pravděpodobně už nikdy nesnesou žádné vejce.“

Max přešel k oknu. „Teď je v mém domově tam dole, na té legrační planetě, skoro poledne. Můj bratr Clyde si asi právě otevřel láhev piva a jeho žena Winona mu dělá sendvič.“ Na několik sekund se odmlčel a pak se otočil k nim. „Co budete vy dva na Marsu dělat?“

„Já jsem historik kolonie,“ odvětil Kendži, „nebo alespoň jeden z nich. Má žena Nai je učitelkou angličtiny a francouzštiny.“

„Do prdele,“ vyjekl Max Puckett. „doufal jsem, že jste párek farmářů z Vietnamu nebo Laosu. Chci se naučit něco o rýži.“

„Zaslechla jsem něco o slepicích?“ zeptala se Nai po krátké odmlce. „Budeme mít na lodi Pinta kuřata?“

„Ma'am,“ odvětil Max Puckett, „v klecích v nákladní vlečné lodi zaparkované na druhém konci této stanice je patnáct tisíc našich nejlepších kuřat. MVS za ně zaplatila dost, aby Clyde a Winona mohli odpočívat celý dlouhý rok, kdyby chtěli… Jestli s námi ty slepice nepoletí, rád bych věděl, co s nimi k čertu udělají.“

„Cestující na lodi Pinta i Santa Maria zabírají pouze dvacet procent místa,“ připomněl Kendži Nai. „Zásoby a další náklad zabírá zbytek. Na naší lodi bude celkem tři sta cestujících, většinou představitelů MVS a dalšího klíčového personálu nutného k inicializaci kolonie…“

„I-ni-ci-a-li-za-ci kolonie?“ přerušil ho Max. „Kruci, člověče, ty mluvíš jako nějakej robot.“ Zazubil se na Nai. „Po dvou letech s jedním z těch mluvících kultivátorů jsem toho čubčího syna zahodil a nahradil ho jedním z dřívějších němejch typů.“

Kendži se nenucené zasmál. „Řekl bych, že hodně užívám žargonu MVS. Byl jsem jedním z prvních civilistů vybraných pro Nový Lowell a řídil jsem nábor v Orientu.“

Max si dal cigaretu do úst. Rozhlédl se po pozorovací hale. „Nevidím nikde,kouření dovoleno‘. Kdybych si zapálil, nejspíš spustím poplašné zařízení.“ Strčil si cigaretu za ucho. „Winona nenávidí, když já a Clyde kouříme. Říká, že teď už kouří jenom farmáři a kurvy.“

Max se zachichotal. Kendži a Nai se rovněž smáli. Byl to legrační muž. „Když mluvím o kurvách.“ řekl Max a zamrkal, „kde jsou všechny ty odsouzený ženský, který jsem viděl v televizi? Teda, některý z nich byly moc pěkný. Vypadaly sakra o moc líp než moje kuřata a prasata.“

„Všichni osadníci, kteří byli na zemi drženi ve vazbě, cestují na lodi Santa Maria,“ řekl Kendži. „My přijedeme asi dva měsíce před nimi.“

„Víte toho o téhle misi hrozně moc,“ řekl Max. „A nemluvíte zkomolenou angličtinou jako Japončíci, s kterými jsem se setkal v Little Rocku a Texarkaně. Jste nějaké velké zvíře?“

„Ne,“ odpověděl Kendži, neschopen potlačit smích. „Jak jsem vám řekl, jsem jen první historik kolonie.“

Kendži chtěl říct Maxovi, že žil šest let ve Spojených státech — což vysvětlovalo, proč mluví tak dobře anglicky — když se otevřely dveře z haly a vešel jimi důstojný starší pán v šedém obleku s tmavou kravatou. „Promiňte,“ řekl Maxovi, který si zase dal nezapálenou cigaretu do úst, „dostal jsem se omylem do kuřárny?“

„Ne, otecko,“ odvětil Max. „Tahle místnost je pozorovací hala. Je moc pěkná na to, aby to byla kuřárna. Kouření je asi omezeno na malou místnost bez oken poblíž záchodů. Při pohovoru mně zástupce MVS říkal…“

Starší pán zíral na Maxe, jako kdyby byl biolog a Max vzácný, ale nepříjemný exemplář. „Mé jméno, mladý muži,“ přerušil ho, „není,Otecko‘. Jmenuji se Pjotr. Pjotr Myškin, abych byl přesný.“

„Rád vás poznávám, Petere,“ řekl Max a podával mu ruku. „Já jsem Max. Tohle jsou manželé Wabanyabe. Jsou z Japonska.“

„Kendži Watanabe,“ opravil ho Kendži. „To je má žena Nai, z Thajska.“

„Pane Maxi,“ řekl Pjotr Myškin formálně, „mé křestní jméno je Pjotr, ne Peter. Je dost zlé, že musím pět let mluvit anglicky. Mohu jistě žádat, aby si mé jméno zachovalo svůj původní ruský zvuk.“

„Oukej, Pí-jot-ur.“ prohlásil Max a zase se zubil. „Co vlastně děláte? Ne, nechte mě hádat… Vy jste pohřební zřízenec kolonie.“

Na zlomek sekundy se Kendži obával, že pan Myškin vybuchne hněvem. Místo toho se mu však na tváři začal tvořit nepatrný úsměv. „Je zřejmé,“ řekl pomalu, „že máte jistý komický dar. Myslím, že na dlouhé a nudné cestě vesmírem by to mohla být výhoda.“ Na okamžik se odmlčel. „Pro vaši informaci, nejsem pohřební zřízenec. Vystudoval jsem práva. Až do doby před dvěma roky, kdy jsem z vlastní vůle odstoupil, abych hledal,nové dobrodružství‘, jsem byl členem Nejvyššího Sovětského soudu.“

„Do prdele práce,“ vykřikl Max Puckett. „Teď si vzpomínám. Četl jsem o vás v časopisu Time… Jo. Soudce Myškine, omlouvám se. Nepoznal jsem vás…“

„To vůbec nevadí,“ přerušil ho soudce Myškin s pobaveným úsměvem rozlévajícím se mu po tváři. „Je to fascinující být na okamžik neznámým a být považován za pohřebního zřízence. Pravděpodobně navyklý výraz soudce je velmi blízký zasmušilému výrazu účastníka pohřbu. Mimochodem, pane…“