Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Než přinesli ovoce, Kendži a otec opět diskutovali o nadcházející expedici na Mars. Kendži vysvětloval, že Nai a většina dalších asijských kolonistů, kteří cestují na kosmické lodi Pinta nebo Nina, jsou už v japonském výcvikovém středisku na jihu ostrova Kjúšú. Jakmile Kendži odjede z Kjóta, připojí se ke své ženě, a po dalších deseti dnech tréninku budou všichni, kteří poletí kosmickou lodí Pinta, přesunuti na vesmírnou stanici na NOD, Nízkou orbitální dráhu, kde podstoupí týden výcviku v beztížném stavu. Posledním úsekem jejich cesty blízko Země bude jízda na vesmírné vlečné lodi z NOD na geostacionární vesmírnou stanici na GOD-4, Geostacionární orbitální dráhu, kde se právě teď Pinta montuje, podstupuje konečné zkoušky a vybavuje se na dlouhou cestu na Mars.

Mladší servírka jim přinesla dvě sklenky koňaku. „Tvá žena je opravdu nádherné stvoření,“ řekl pan Watanabe a trošku upil. „Vždy jsem si myslel, že thajské ženy jsou nejkrásnější na světě.“

„Je také krásná uvnitř,“ dodal Kendži kvapně a náhle svou ženu postrádal. „A je rovněž inteligentní.“

„Mluví výborně anglicky,“ poznamenal pan Watanabe. „Ale tvá matka říká, že její japonština je hrozná.“

Kendži se naježil. „Nai se snažila mluvit japonsky — i když se mimochodem tuto řeč nikdy neučila — protože matka odmítla mluvit anglicky. Udělala to záměrně, aby se Nai cítila nesvá…“

Kendži se zarazil. Jeho poznámky bránící Nai se k této příležitosti nehodily.

„ Gomen nasai ,“ řekl otci.

Pan Watanabe dlouze upil ze svého koňaku a potom začal: „No. Kendži, to je aspoň na pět let naposled, co jsme spolu sami. Jsem velice spokojen s večeří i s naším rozhovorem.“ Na chvilku se odmlčel. „Je zde však ještě jeden bod, který jsem s tebou chtěl projednal.“

Kendži trochu změnil polohu (nebyl už zvyklý sedět na podlaze se zkříženýma nohama celé čtyři hodiny) a sedl si zpříma, snažil se pročistit si mysl. Z otcova tónu bylo jasné, že „ještě jeden bod“ bude vážný.

„Můj zájem o zločince ve vaší Lowellovč kolonii není jen pouhá zvědavost,“ začal pan Watanabe. Na chvilku se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky, než pokračoval. „Nakamura-san přišel koncem minulého týdne na závěr pracovní doby do mé kanceláře a řekl mi, že druhá žádost jeho syna o umístění v Lowellově kolonii byla také zamítnuta. Požádal mne, abych s tebou promluvil, zda se na to nemůžeš podívat.“

Poznámka zasáhla Kendžiho jako úder z jasného nebe. Nikdy ani nezaslechl, že jeho rival z dětství žádal o přijetí do Lowellovy kolonie. A teď jeho otec…

„Nezabýval jsem se výběrem odsouzených kolonistů,“ odpověděl pomalu. „To je zcela jiné oddělení projektu.“

Pan Watanabe několik sekund nic neříkal. „Naši známí nám sdělili,“ pokračoval nakonec, když dopil svůj koňak, „že jediným opravdovým odpůrcem jeho přijetí je psychiatr, doktor Ridgemore z Nového Zélandu, který navzdory Tošiově výbornému chování v době vazby zastává názor, že Nakamurův syn pořád ještě neuznal, že udělal něco špatného… Domnívám se, že jsi byl osobně zodpovědný za získání doktora Ridgemora do týmu Lowellovy kolonie.“

Kendžiho to ohromilo. Tohle, co otec chtěl, nebyl žádný bezdůvodný požadavek. Udělal rozsáhlý průzkum celé situace. Ale proč? přemítal Kendži. Proč se o to tolik zajímá?

„Nakamura-san je výborný inženýr,“ řekl pan Watanabe. „Je osobně odpovědný za mnoho výrobků, které nás přivedly na první místo v našem oboru. Ale poslední dobou nemá jeho laboratoř moc nápadů. Ve skutečnosti začala její produktivita v době zatčení a odsouzení jeho syna klesat.“

Pan Watanabe se naklonil ke Kendžimu a opřel si lokty o stůl.

„Pan Nakamura ztratil sebedůvěru. On a jeho žena musí jednou měsíčně navštěvovat syna ve vězeňské cele. Je to pro něj stálá připomínka toho, jak byla jeho rodina zneuctěna. Kdyby mohl syn odjet na Mars, potom snad…“

Kendži rozuměl příliš dobře, co jeho otec žádá. Emoce, které byly dlouho potlačeny, hrozily vybuchnout. Kendži byl rozzloben a zmaten. Chtěl otci říct, že jeho žádost je „nepatřičná“, když ten opět promluvil.

„Je to stejně kruté pro Keiko a její děvčátko. Aiko je už skoro sedm let. Každý druhý víkend jedou oddaně vlakem…“

Ač se snažil, seč mu síly stačily, Kendži nedokázal zabránit slzám, které mu vstoupily do očí. Obraz Keiko, zlomené a sklíčené, vedoucí každých čtrnáct dní svou dceru do hlídané oblasti na návštěvu jejího otce, byl víc, než dokázal snést.

„Mluvil jsem minulý týden s Keiko sám,“ dodal otec, „na Nakamurovu žádost. Byla velmi nešťastná. Ale zdálo se, že se vzchopila, když jsem jí řekl, že tě požádám o přímluvu za jejího manžela.“

Kendži se zhluboka nadechl a zíral do bezvýrazné tváře svého otce. Věděl, co udělá. Věděl také, že je to vskutku „nepatřičné“ — ne špatné, jen nepatřičné. Nemělo však smysl mučit se nad rozhodnutím, které bylo samozřejmé.

Kendži dopil svůj koňak. „Řekni panu Nakamurovi, že se zítra s doktorem Ridgemorem telefonicky spojím.“

Co když ho jeho intuice zklame? Pak ztratím hodinu, nanejvýš devadesát minut , myslel si Kendži, když se omluvil z rodinného sezení se sestrou Funiko a jejími dcerami a vyběhl ven na ulici. Okamžitě zamířil k pahorku. Bylo asi půl hodiny před západem slunce. Bude tam, řekl si. To bude má jediná příležitost říct sbohem .

Kendži šel nejdříve do malého chrámu Ginkakudži. Přehlédl hondó , vešel dovnitř, očekával, že najde Keiko na jejím oblíbeném místě, před postranním dřevěným oltářem připomínajícím dvě buddhistické jeptišky z dvanáctého století, předtím členky dvorního harému, které spáchaly sebevraždu, když jim císař Go-Toba nařídil vzdát se učení Hónena. Keiko tam nebyla. Nebyla ani venku, kde byly dvě jeptišky pohřbeny, na okraji borového lesa. Kendži si začal myslet, že se zmýlil. Keiko nepřišla , myslel si. Má pocit, ze příliš ztratila tvář.

Jeho jedinou nadějí zůstalo, že Keiko na něj čeká na hřbitově vedle chrámu Čion-in, kde jí před sedmnácti roky řekl, že odjíždí z Japonska. Když šel cestou k chrámu, vynechalo mu srdce. Po své pravici spatřil v dálce ženskou postavu. Měla na sobě prosté černé šaty a stála u hrobky, kde byl pohřben Džun'ičiró Tanizaki.

Ačkoliv se dívala opačným směrem a v přibývajícím soumraku neviděl jasně, byl si jist, že je to Keiko. Utíkal po schodech a na hřbitov, konečně se zastavil asi pět metrů před ženou v černém.

„Keiko,“ řekl, lapaje po dechu. „Jsem tak rád…“

„Watanabe-san,“ řekla osoba formálně, otočila se s hlavou skloněnou a očima upřenýma na zem. Uklonila se velmi hluboce, jako by byla služebnou. „ Dómo arigato gozaimasu ,“ opakovala dvakrát. Konečně se napřímila, ale stále na Kendžiho nevzhlédla.

„Keiko,“ řekl tise. „Je to jen Kendži. Jsem sám. Prosím, podívej se na mne.“

„Nemůžu,“ odpověděla hlasem sotva slyšitelným, „Ale můžu ti poděkovat za všechno, co jsi udělal pro Aiko a pro mne.“ Opět se uklonila a dodala: „ Dómo arigato gozaimasu .“

Kendži se impulzivně sklonil a dal jí ruku pod bradu. Jemně jí zvedl hlavu, až viděl její tvář. Keiko byla stále krásná. Kendžiho však šokovalo, když spatřil v jejích něžných rysech trvale vrytý hluboký smutek.