Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Pohovor nakonec proběhl hladce. Kendži ji nesmírně chválil, jak za výborné studijní výsledky, tak za dobrovolnou práci v sirotčincích v Lamphunu a Chiang Mai. Nai čestně přiznala, že neměla vždy „neodolatelnou touhu“ cestovat do kosmu, ale protože má v podstatě „dobrodružnou povahu“ a toto místo u MVS by jí také dovolilo postarat se o svou rodinu, podala si přihlášku k umístění na Mars.

Ke konci pohovoru nastala odmlka. „Je to vše?“ zeptala se Nai mile a zvedla se ze židle.

„Snad ještě jedna věc,“ řekl Kendži Watanabe, znenadání neohrabaný.

Nai se usmála a opět se posadila. „Pokračujte,“ vyzvala ho.

Kendži se zhluboka nadechl. „V noci ze soboty na neděli se mi zdálo, že jsem byl v džungli, někde blízko úpatí Doi Suthep — věděl jsem kde, protože jsem viděl zlaté chedi nahoře na své snové obrazovce. Řítil jsem se mezi stromy, snažil jsem se najít cestu, když jsem se setkal s obrovskou krajtou, která seděla na tlusté větvi vedle mé hlavy.

,Kam jdeš?‘ zeptala se mne krajta.

,Hledám své děvče,‘ odvětil jsem.

,Je na vrcholku hory,‘ řekla krajta.

Vymanil jsem se z džungle do slunečního svitu a podíval se na vrcholek hory Doi Suthep. Můj miláček z dětství, Keiko Murosawa, tam stála a mávala na mne. Obrátil jsem se a podíval se na krajtu.

,Podívej se znovu,‘ řekla mi.

Když jsem se podíval na horu podruhé, tvář ženy se změnila. Už to nebyla Keiko — byla jste to vy, kdo mi mával z vrcholku Doi Suthep.“

Kendži se na několik sekund odmlčel. „Nikdy jsem neměl tak neobvyklý, ani tak živý sen. Myslel jsem, že snad…“

Nai naskočila husí kůže na rukou, když Kendži popisoval svůj sen. Znala předem konec — že ona, Nai Buatong, bude mávat z vrcholku hory. Naklonila se dopředu. „Pane Watanabe,“ řekla pomalu, „doufám, že to, co řeknu, se vás nijak nedotkne…“

Na několik sekund se odmlčela. „Máme známé thajské přísloví,“ řekla konečně a vyhýbala se očima jeho očím, „které říká, že když k tobě mluví ve snu had, našel jsi partnera, jehož si vezmeš.“

Po šesti týdnech jsem dostala oznámení, vzpomínala Nai. Pořád seděla v nádvoří před chrámem královny Chamatevi v Lamphunu. Balíček s materiály od MVS přišel o tři dny později. Současně s květinami od Kendžiho.

Kendži se objevil v Lamphunu o dalším víkendu. „Promiň, že jsem nezavolal,“ omlouval se, „ale prostě nemělo smysl prohlubovat vzájemný vztah, pokud bys také nejela na Mars.“

V neděli odpoledne ji požádal o ruku a Nai bez rozmýšlení souhlasila. Vzali se v Kjótu o tři měsíce později. Rodina Watanabe velkomyslně zaplatila jejím dvěma sestrám a třem přítelkyním cestu do Japonska na svatbu. Její matka nemohla bohužel jet, protože by se neměl kdo starat o otce.

Když v mysli pečlivě prošla nedávné změny ve svém životě, byla Nai konečně připravena začít s meditací. Po třiceti minutách byla zcela klidná, šťastná a plná očekávání neznámého života, který měla před sebou. Slunce už vyšlo a do chrámu přišli další lidé. Pomalu obešla obvod nádvoří, snažila se vychutnat poslední okamžiky ve svém rodném městě.

Uvnitř hlavní svatyně nazvané viharn , po odevzdání milodaru a zapálení kadidla na oltáři, Nai pečlivě studovala každý výjev z maleb na stěnách, které už tolikrát předtím viděla. Obrazy vyprávěly příběh královny Chamatevi, její jediné hrdinky už od dětství. V sedmém století měly mnohé kmeny v Lamphunu rozdílné kultury a často mezi sebou válčily. Vše, co měly v té době společného, byla legenda, mýtus, který říkal, že z jihu přijede mladá královna. „nesená obrovskými slony“, a sjednotí rozličné kmeny do království Haripunchai.

Chamatevi bylo pouze třiadvacet, když ji starý věštec označil nějakým vyslancům ze severu za budoucí královnu říše Haripunchai. Byla to mladá a krásná princezna rodu Mons, národa Khmer, který později vytvořil Angkor Wat. Chamatevi byla také velice inteligentní vzácná žena své doby a velmi oblíbená u všech z královského dvora.

Monsové byli tudíž ohromeni, když oznámila, že se vzdává života v pohodlí a hojnosti a vydává se na sever, na mučivou šestiměsíční cestu, kterou tvoří přes sedm set kilometrů hor, džungle a močálů. Když Chamatevi a její družina, „neseni obrovskými slony“, došly do zeleného údolí, v němž leží Lamphun, její budoucí poddaní okamžitě zanechali svých sporů a posadili krásnou mladou královnu na trůn. Vládla padesát let moudře a spravedlivě a pozvedla své království z neznáma do věku společenského pokroku a uměleckého rozmachu.

Když jí bylo sedmdesát, Chamatevi se vzdala trůnu a rozdělila království na poloviny, v nichž vládli její synové — dvojčata. Královna pak oznámila, že zasvěcuje zbytek života Bohu. Vstoupila do buddhistického kláštera a vzdala se všeho vlastnictví. Žila prostě a zbožně v klášteře, zemřela ve věku 99 let. V té době už zlatý věk říše Haripunchai skončil.

Na posledním výjevu uvnitř chrámu odvážejí asketickou a scvrklou ženu v nádherném voze do nirvány. Mladá královna Chamatevi, zářivě krásná vedle svého Buddhy, sedí v nádheře nebes nad vozem. Nai Buatong Watanabe, vybraná za osadnici Marsu, klečela v chrámu v Lamphunu v Thajsku a mlčky se modlila k duchu své hrdinky ze vzdálené minulosti.

Drahá Chamatevi , říkala si. Bděla jsi nade mnou po těchto šestadvacet let. Nyní odcházím do neznámého světa, podobně jako ty, když jsi přišla na sever najít Haripunchai. Veď mne svou moudrostí a předvídavostí, když se vydávám do toho nového a úžasného světa.

Jukiko měla oblečenou černou hedvábnou košili, bílé kalhoty a černobílý baret. Přešla obývací pokoj, aby promluvila s bratrem. „Byla bych ráda, kdybys přišel, Kendži.“ řekla mu. „Bude to největší demonstrace za mír, kterou kdy svět viděl.“

Kendži se na svou nejmladší sestru usmál a odpověděl: „Rád bych, Juki. Ale už mám jen dva dny, než budu muset odjet, a chci je strávit s matkou a otcem.“

Z druhé strany vešla do pokoje matka. Vypadala utrápeně, jako obvykle, a nesla velký kufr. „Všechno je teď správně sbaleno,“ prohlásila. „Ale pořád bych byla radši, kdybys své rozhodnutí změnila. V Hirošimě bude blázinec. Asahi Sinbun píše, že očekávají milion návštěvníků, téměř polovinu z nich z ciziny.“

„Děkuji ti, matko,“ řekla Jukiko a vzala si kufr. „Jak víš, Satoko a já budeme v hirošimském hotelu Prince. Nedělej si starosti. Zavoláme každé ráno, než se bude něco dít. A v pondělí odpoledne budu doma.“

Dívka otevřela kufr a sáhla do zvláštní přihrádky, z níž vyndala diamantový náramek a prsten se safírem. Oba si navlékla. „Nemyslíš, že bys je měla nechat doma?“ dělala si starosti matka. „Nezapomeň, budou tam všichni ti cizinci. Tvé šperky pro ně můžou být moc velkým pokušením.“

Jukiko se zasmála svým nespoutaným způsobem, který Kendži zbožňoval, a řekla matce: „Matko, děláš si pořád zbytečné starosti. Pořád myslíš jen na to, co se může stát zlého… Jedeme do Hirošimy na oslavy připomínající třísté výročí svržení atomové bomby. Bude tam náš ministerský předseda a také tři členové ústředního výboru Rady vlád. Po večerech budou vystupovat mnozí z nejslavnějších světových hudebníků. Bude to něco, čemu otec říká obohacující zážitek — a ty myslíš jen na to, kdo by mi mohl ukrást šperky.“