Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Ano,“ zakřičela na odpověď.

Ellie přišla do koupelny decentně zahalena ručníkem a letmo pohlédla na svou sestru, úplně nahou, stojící před zrcadlem. Mladší dívka chtěla něco říct, ale zjevně si to rozmyslela, protože shodila ručník a opatrně vstoupila do sprchy.

Katie ji pozorovala průhlednými dveřmi. Podívala se nejdřív na její tělo, potom pohlédla do zrcadla a porovnávala všechny anatomické rysy. Katie dávala přednost své tváři a barvě kůže — byla nejsvětlejším členem rodiny kromě otce — ale Ellie měla lepší postavu.

„Proč mám takovou chlapeckou postavu?“ zeptala se Katie jednoho večera o dva týdny později, když ukončila čtení údajů z datakostky obsahující nějaké velmi staré módní časopisy.

„Nedokáži to přesně vysvětlit,“ odpověděla jí Nicole, která vzhlédla od vlastní četby. „Genetika je úžasně komplikovaná záležitost, daleko složitější, než si Johann Gregor Mendel původně myslel.“

Nicole se zasmála sama sobě. když si uvědomila, že Katie nemohla pochopit, co jí právě řekla. „Katie,“ pokračovala méně pedantským tónem, „každé dítě je jedinečnou kombinací charakteristik svých rodičů. Tyto identifikační charakteristiky jsou uloženy v molekulách nazývaných geny. Existují doslova miliardy různých způsobů, kterými se geny jedné dvojice rodičů mohou projevit. Proto nejsou děti stejných rodičů všechny úplně stejné.“

Katie svraštila čelo. Očekávala jiný druh odpovědi. Nicole rychle pochopila. „Kromě toho.“ dodala utěšujícím tónem, „tvá postava není chlapecká. Atletická by bylo výstižnější slovo.“

„Rozhodně,“ opáčila Katie a ukázala na svou sestru, která usilovně studovala v koutě pokoje užívaného společně rodinou k zábavě, „rozhodně nevypadám jako Ellie. Má opravdu přitažlivé tělo — má dokonce větší a oblejší ňadra než ty.“

Nicole se od srdce zasmála. „Ellie má skutečně krásnou postavu. Ale tvá je právě tak hezká — je prostě jiná.“ A vrátila se ke své četbě. Myslela si. že tím rozhovor skončil.

„V těchhle starých časopisech není moc žen s mým typem postavy,“ nedala se Katie odbýt po krátkém mlčení. Ukazovala svůj elektronický zápisník, ale Nicole jí už nevěnovala pozornost. „Víš, mami,“ pokračovala Katie, „myslím si, že Orel udělal při programování mého lůžka nějakou chybu. Myslím, že jsem musela dostat nějaké hormony, které byly určeny Patrickovi, nebo Benjymu.“

„Katie, drahoušku.“ odvětila Nicole, když si konečně uvědomila, že její dcera je svým tělem posedlá, „je jisté, že se z tebe stala osoba, kterou tvé geny při tvém početí naprogramovaly. Jsi půvabná inteligentní mladá žena. Byla bys šťastnější, kdybys trávila čas přemýšlením o svých mnohých výborných vlastnostech, místo hledáním nedostatků a touhou být někým jiným.“

Od probuzení měly jejich rozhovory matka — dcera podobný charakter. Katie se zdálo, že se ji matka nesnaží pochopit a má vždy připravenou mravoučnou přednášku, nebo nějakou poučku. „V životě nejde jen o to cítit se dobře,“ byl její obvyklý refrén, který zněl Katie v uších. Na druhou stranu, matčina chvála Ellie se zdála Katie přehnaná. „Ellie je tak dobrá studentka, i když začala tak pozdě“, „Ellie mi vždy bez požádání pomůže“, nebo „Proč nemůžeš být trošku trpělivější s Benjym, jako je Ellie?“

Nejdříve Simone a teď Ellie , říkala si Katie, když ležela nahá v posteli pozdě v noci. potom co se pohádaly se sestrou, a matka pokárala jen ji. Nikdy jsem neměla u matky šanci. Jsme přece jen příliš odlišné. Možná bych se měla přestat snažit.

Prsty si přejížděla po těle, dráždila svou touhu a vzdychala v očekávání rozkoše. Ještě že existují nějaké věci, myslela si, k nimž matku nepotřebuju.

„Richarde,“ řekla Nicole jednoho večera v posteli, když byli od Marsu jen šest týdnů.

„Mmmmm.“ ozval se pomalu. Už skoro spal. „Znepokojuje mne Katie. Jsem spokojená s pokrokem, kterého dosahují ostatní děti — obzvláště Benjy, díky bohu. Ale s Katie mám opravdové starosti.“

„Co přesně tě trápí?“ tázal se Richard a opřel se o loket.

„Hlavně její přístup k okolí. Katie je neuvěřitelně sobecká. Je také prudká a nemá trpělivost s ostatními dětmi, ani s Patrickem. který ji úplně zbožňuje. Pořád se se mnou hádá, a často jde o nesmyslný spor. A myslím si, že tráví příliš moc času sama ve svém pokoji.“

„Jenom se nudí,“ odvětil Richard. „Nezapomínej, Nicole, fyzicky je mladou dvacetiletou ženou. Měla by chodit na rande, prosazovat svou nezávislost. Nemá zde opravdu nikoho, kdo by byl na její úrovni… A musíš připustit, že s ní někdy zacházíme jako s dvanáctiletou.“

Nicole neříkala nic. Richard se k ní naklonil a vzal ji za ruku. „Vždycky jsme věděli, že Katie je nejnervnější z dětí. Naneštěstí je mi hodně podobná.“

„Ale ty alespoň usměrňuješ svou energii na projekty, které stojí za to,“ prohlásila Nicole. „Katie může být stejně destruktivní jako konstruktivní… Doopravdy. Richarde, přála bych si, abys jí domluvil. Obávám se, že jinak budeme mít velké problémy, až se setkáme s dalšími lidmi.“

„Co chceš, abych jí řekl?“ zeptal se Richard po krátké odmlce. „Že život není jen jedno vzrušení za druhým?… A proč po ní mám chtít, aby se neuchylovala do svého světa fantazie ve vlastním pokoji? Je to tam pravděpodobně zajímavější. Naneštěstí právě teď není nikde v Novém Edenu nic pořádně vzrušujícího.“

„Doufala jsem, že budeš mít trošku víc pochopení,“ odvětila Nicole mírně rozladěná. „Potřebuji tvou pomoc, Richarde… a Katie na tebe víc dá.“

Richard mlčel. „No dobře,“ řekl nakonec otráveně. Lehl si do postele. „Vezmu zítra Katie na vodní lyže — líbí se jí to — a požádám ji, aby aspoň brala větší ohled na ostatní členy rodiny.“

„Velmi dobře. Výborně,“ prohlásil Richard, když dočetl záznamy v Patrickově zápisníku. Potom ho vypnul a pohlédl na syna, který seděl poněkud nervózně na židli proti otci. „Algebru ses naučil rychle,“ pokračoval Richard. „Pro matematiku máš určitě nadání. V době, kdy budeme mít v Novém Edenu jiné lidi, budeš téměř připraven na univerzitní přednášky — alespoň z matematiky a přírodních věd.“

„Ale matka říká, že jsem hodně pozadu v angličtině,“ odvětil Patrick. „Říká, že mé kompozice jsou jako od malého dítěte.“

Nicole vyslechla rozhovor a vyšla z kuchyně. „Patricku, drahoušku, Garcia 041 říká, že nebereš psaní dost vážně. Vím, že se nemůžeš naučit všechno přes noc, nechci však, abys byl uveden do rozpaků, až se setkáme s jinými lidmi.“

„Ale mně se víc líbí matika a přírodní vědy,“ protestoval Patrick. „Náš robot Einstein říká, že by mne mohl naučit diferenciální a integrální počet za tři až čtyři týdny — kdybych nemusel studovat tolik jiných předmětů.“

Hlavní dveře se náhle otevřely a Katie a Ellie vletěly dovnitř. Katie měla vzrušený výraz ve tváři. „Litujeme, že jsme se opozdily,“ řekla, „ale měly jsme velký den.“ Obrátila se k Patrickovi. „Řídila jsem člun přes jezero Shakespeare, sama. Garcia zůstala na břehu.“

Ellie nebyla tak nadšená jako její sestra. Ve skutečnosti vypadala trošku dotčeně. „Jsi v pořádku, miláčku?“ zeptala se Nicole tiše své mladší dcery, zatímco Katie oblažovala zbytek rodiny svými historkami z dobrodružství na jezeře.