Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Ellie přikývla a neříkala nic.

„Opravdu vzrušující.“ vyprávěla Katie nadšeně, „bylo přejíždění vysokou rychlostí přes vlastní vlny. Bum-bum-bum-odrážely jsme se z vlny na vlnu. Někdy jsem měla pocit, že letíme.“

„Co byste dělaly, kdyby se člun převrátil?“ zeptala se Nicole Katie, když všichni usedli.

„Biotky Garcii by nás zachránily,“ odpověděla Katie lehkomyslně. „Tři z nich nás pozorovaly z břehu… Konec konců, proto jsou tady… Kromě toho jsme obě měly plovací vesty a já přece umím plavat.“

„Ale tvá sestra neumí,“ odpověděla Nicole rychle s kritickým tónem v hlase. „A víš, že by ji to vyděsilo, kdyby spadla do jezera.“

Katie začala odporovat, ale Richard zasáhl a změnil téma, než se konflikt vyostřil. Po pravdě řečeno, celá rodina byla popudlivá. Ráma vstoupil na orbitu kolem Marsu už před měsícem a zatím nebylo ani vidu ani slechu po dodávce ze Země, s níž se měli setkat. Nicole vždy předpokládala, že k jejich setkání s lidmi dojde okamžitě po vstupu na orbitu kolem Marsu.

Po večeři šla rodina do Richardovy malé observatoře na zadním dvorku, aby se podívala na Mars. Observatoř měla přístup ke všem vnějším senzorům na Rámovi (ale k žádným vnitřním mimo Nového Edenu — Orel byl při jejich diskuzích o návrhu v tomto bodě neústupný) a skýtala skvělý výhled dalekohledem na Rudou planetu v části každého marťanského dne.

Benjymu se pozorování s Richardem obzvláště líbila. Hrdě ukazoval vulkány v oblasti Tharsis, velký kaňon nazvaný Valles Marineris a oblast Chryse, kde před více než dvěma sty lety přistála první kosmická loď Viking. Jižně od stanice Mulch, centra velké marťanské kolonie, která byla opuštěna v bouřlivých dnech následujících po období zvaném Velký chaos, se právě tvořila prašná bouře. Richard spekuloval, že bouře se může rozšířit na celou planetu, protože pro takové globální bouře jsou odpovídající podmínky.

„Co se stane, když se očekávaní pozemšťané neobjeví?“ zeptala se Katie během chvilky ticha při pozorování Marsu. „A matko, prosím, dej nám tentokrát přímou odpověď. Už přece nejsme děti.“

Nicole ignorovala vyzývavý tón té poznámky. „Pokud si správně pamatuji, základní plán předpokládá, že zde, na orbitě kolem Marsu, počkáme šest měsíců.“ odpověděla. „Nedojde-li během této doby ke schůzce, Ráma se vydá k Zemi.“ Na několik sekund se odmlčela. „Ani váš otec, ani já nevíme, co potom nastane. Orel nám řekl, že se dozvíme, co bude třeba, kdyby došlo k použili plánu pro nepředvídané okolnosti.“

V místnosti bylo téměř minutu ticho, na obrovské obrazovce na zdi se objevovaly obrazy Marsu s různým rozlišením. „Kde je Země?“ zeptal se Benjy.

„Je to planeta právě uvnitř orbity Marsu, další bližší ke Slunci.“ odpověděl Richard. „Vzpomeň si, ukazoval jsem ti seřazení planet na subrutině ve svém počítači.“

„Tak jsem to nemyslel,“ odvětil Benjy velmi pomalu. „Chci Zemi vidět.“

Byl to dost jednoduchý požadavek. I když Richard přivedl rodinu do observatoře už několikrát předtím, nikdy ho nenapadlo, že by děti mohlo zajímat to slabě modré světlo na marťanské noční obloze. „Země z této vzdálenosti nedělá moc velký dojem,“ řekl Richard a dotazoval se své databáze, aby získal správný senzorový výstup. „Ve skutečnosti vypadá velice podobně jako kterýkoliv jiný jasný předmět, například tak jako Sirius.“

Richard to nepochopil. Jakmile Zemi ve specifickém nebeském záběru identifikoval a potom vycentroval obraz kolem toho zjevně nevýznamného odrazu, všechny děti se na ni napjatě a pozorně zahleděly.

Je to jejich domovská planeta, myslela si Nicole fascinovaná náhlou změnou nálady v místnosti, i když tam nikdy nebyly . Obrazy ze Země uchované v její paměti zaplavily Nicole při pohledu na malé světélko uprostřed obrazovky. Uvědomila si hluboký stesk po domově, touhu vrátil se k té požehnané oceánské planetě naplněné lakovým množstvím krásy. Slzy jí zaplavily oči, když se pohnula blíž k dětem a objala je.

„Kamkoliv v tomto úžasném vesmíru půjdeme,“ řekla tiše, „jak teď, tak v budoucnu, ta modrá skvrnka bude vždy naším domovem.“

Nai Buatong vstala ve tmě před úsvitem. Vklouzla do bavlněných šálů bez rukávů, krátce se zastavila, aby složila poklonu svému osobnímu Buddhovi v rodinném hawng-pra přiléhajícím k obývacímu pokoji, a potom otevřela hlavní dveře, aniž vyrušila další členy rodiny. Letní vzduch byl dusně vlhký. Ve vánku cítila vůni květin smíchanou s kořením thai — někdo v sousedství už vařil snídani.

Její sandály nevydávaly na měkké hliněné cestě žádný zvuk. Nai šla pomalu, otáčela hlavou zprava doleva, očima vnímala všechny známé sliny, které se brzy slanou pouze vzpomínkami. Můj poslední den, pomyslela si. Konečně nastal.

Po několika minutách odbočila doprava na dlážděnou ulici, která vedla k malému obchodnímu okrsku Lamphun. Občas ji předjelo kolo, ale ráno bylo většinou tiché. Ještě nebyl otevřen žádný obchod.

Když se blížila k chrámu, prošla Nai kolem dvou buddhistických mnichů, každý stál na jedné straně ulice. Oba mniši byli oblečeni v obvyklých oranžových hábitech a každý nesl velkou kovovou urnu. Hledali si snídani, právě tak jako mniši každé ráno po celém Thajsku, a počítali se štědrostí obyvatel města Lamphunu. Ve vchodu obchodu na pravé straně se před Nai objevila žena a dala mnichovi do urny nějaké jídlo. Nezazněla žádná slova a mnichův výraz se ani nezměnil, aby vyjádřil vděk.

Nic jim nepatří, přemítala Nai, ani ty hábity. A přesto jsou šťastni. Rychle si přeříkala základní zásadu — „Příčinou utrpení je touha“ a připomněla si neuvěřitelné bohatství rodiny svého nového manžela v oblasti Higašijama na okraji Kjóta v Japonsku. Kendži říká, že jeho matka má vše kromě klidu. Vyhýbá se jí, protože si ho nemůže koupit.

Na okamžik jí zaplnila mysl nedávná vzpomínka na velkolepý dům rodiny Watanabe a zapudila obraz prosté cesty v Thajsku, po níž šla. Nai byla ohromena bohatstvím sídla v Kjótu. Ale pro ni to nebylo přátelské místo. Hned postřehla, že Kendžiho rodiče v ní vidí vetřelce, cizinku nízkého rodu, která si vzala jejich syna bez jejich souhlasu. Nebyli nepříjemní, jenom chladní. Zpytovali ji otázkami o její rodině a vzdělání, které kladli s logickou přesností a chladně. Kendži ji později utěšoval tím, že jeho rodina s nimi na Marsu nebude.

Zastavila se na ulici v Lamphunu a dívala se přes ni na chrám královny Chamatevi. Bylo to její nejoblíbenější místo ve městě, pravděpodobně nejoblíbenější v celém Thajsku. Části chrámu byly patnáct set let staré: jeho mlčenliví kamenní strážci viděli historii tak odlišnou od dneška, že se mohla stejně dobře přihodit na jiné planetě.

Nai přešla ulici a stála na nádvoří, hned za zdmi chrámu. Bylo neobvykle jasné ráno. Hned nad nejvyšší chedi starého thajského chrámu zářilo v temné ranní obloze silné světlo. Nai si uvědomila, že to světlo je Mars, její příští cíl. Vzájemné postavení chrámu a Marsu bylo perfektní. Celých dvacet šest let svého života (kromě čtyř let strávených na univerzitě v Chiang Mai) bylo toto město Lamphun jejím domovem. Během šesti týdnů bude na palubě gigantické kosmické lodi, která ji odnese na příštích pět let do jejího bydliště, do kosmické kolonie na Rudé planetě.