Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Když jsem byla mladá, bylo neslýchané, aby dvě dívky, které ještě neskončily univerzitu, cestovaly po Japonsku bez dozoru…“

„Matko, už jsme to probíraly dříve,“ přerušila ji Jukiko. „Je mi už skoro dvaadvacet. Příští rok, až ukončím studium, odejdu z domu, budu žít sama, možná i v jiné zemi. Už nejsem dítě. A Satoko a já jsme schopny se o sebe postarat.“

Jukiko mrkla na hodinky. „Musím běžet. Už na mne asi čeká na stanici metra.“

Dlouhými kroky půvabně přešla k matce a formálně ji políbila. Objetí s bratrem trvalo déle.

„Měj se dobře, ani-san,“ zašeptala mu do ucha. „Dej na sebe a svou milou ženu na Marsu pozor. Jsme na tebe všichni moc pyšní.“

Kendži nikdy Jukiko opravdu dobře neznal. Byl konec konců téměř o dvanáct let starší. Byly jí čtyři, když byl pan Watanabe jmenován prezidentem americké pobočky firmy International Robotics. Rodina se tehdy přestěhovala přes Tichý oceán na předměstí San Francisca. Kendži v těch dnech nevěnoval své mladší sestře větší pozornost. V Kalifornii se mnohem víc zajímal o svůj nový život, obzvláště když začal studovat na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.

Rodiče a Jukiko se vrátili do Japonska v roce 2232 a Kendži zůstal jako student druhého ročníku historie na univerzitě. Od té doby se s Jukiko moc nestýkal. Při svých každoročních návštěvách domova v Kjótu jí vždy chtěl věnovat nějaký čas, nikdy k tomu však nedošlo. Buď byla zaneprázdněna ona, nebo jeho rodiče naplánovali příliš mnoho společenských povinností, nebo si prostě Kendži sám nevyšetřil dost času.

Když stál Kendži ve dveřích a pozoroval Jukiko, jak mizí v dálce, měl v sobě neurčitý pocit smutku. Opouštím tuto planetu, myslel si, a přesto jsem si nikdy neudělal čas, abych poznal vlastní sestru.

Paní Watanabe za ním monotónně mluvila, vyjadřovala svůj pocit, že v životě neuspěla, protože nikdo z dětí k ní nemá žádný respekt a všechny ji opustily. Teď její jediný syn, který se oženil s ženou z Thajska, jen aby je přivedl do nepříjemností, odjíždí žít na Mars a ona ho nejméně pět let neuvidí. A co se týká prostřední dcery a jejího manžela, který je bankéř, ti jí aspoň dali dvě vnučky, ale ty jsou stejně nevýrazné a nudné jako jejich rodiče…

„Jak se daří Funiko?“ přerušil Kendži matku. „Budu mít příležitost vidět ji a své neteře, než odjedu?“

„Zítra večer přijedou z Kote na večeři,“ odvětila matka. „I když vůbec nevím, co jim dám k jídlu… Víš, že Tacuo a Funiko holky vůbec neučí, jak používat hůlky? Dovedeš si to představit? Japonské dítě, které neví, jak použít hůlky? Copak už jim není nic svaté? Vzdali jsme se identity, abychom zbohatli. Říkala jsem tvému otci…“

Kendži se omluvil z matčina hádavého monologu a hledal útočiště v otcově pracovně. Stěny pokoje lemovaly zarámované fotografie, archivy muže úspěšného jak v osobním životě, tak v zaměstnání. Dva obrázky měly pro Kendžiho mimořádný význam. Na jednom z nich drželi společně s otcem velkou trofej, kterou uděloval golfový klub vítězům každoročního turnaje dvojic otec-syn. Na druhé předával zářící pan Watanabe svému synovi velkou medaili, když Kendži získal první cenu v celoměstské soutěži středoškoláků v Kjótu.

Kendži už zapomněl, než opět spatřil fotografie, že Tošio Nakamura, syn otcova nejbližšího přítele a obchodního společníka, obsadil v obou soutěžích druhé místo. Na obou fotografiích měl mladý Nakamura, téměř o hlavu vyšší než Kendži, na tváři výrazně zlobný úšklebek.

To bylo dávno před jeho všemi potížemi , pomyslel si Kendži. Vzpomněl si na titulek „Významný podnikatel uvězněn“, který před čtyřmi roky oznamoval obvinění Tošio Nakamury. Článek pod titulkem vysvětloval, že pan Nakamura, který byl tehdy už viceprezidentem hotelové společnosti Tomozawa, byl obviněn z velmi vážných přestupků, počínaje podplácením, přes kuplířství a konče obchodem s otroky. Během čtyř měsíců byl Nakamura uznán vinným a odsouzen k několika rokům vězení. Kendžiho to ohromilo. Co se to pro všechno na světě s Nakamurou stalo? tázal se během těch čtyř roků mnohokrát.

Když si Kendži připomněl svého chlapeckého soka, bylo mu velice líto Keiko Murosawy, jeho ženy, k níž choval v šestnácti obzvláštní náklonnost. Kendži a Nakamura ve skutečnosti skoro rok soupeřili o její lásku. Když Keiko konečně dala jasně najevo, že dává přednost Kendžimu, mladý Nakamura zuřil. Dokonce si jednou ráno u chrámu Ryoanji na Kendžiho počkal a chtěl ho zbít.

Mohl jsem si vzít Keiko já sám , myslel si Kendži, kdybych byl zůstal v Japonsku . Zíral z okna na zahradu s lišejníky. Venku pršelo. Náhle se mu vybavila bolestná vzpomínka na deštivý den z doby, kdy dospíval.

Hned jak mu otec řekl tu novinu, šel Kendži za ní domů. V okamžiku, kdy zabočil do ulice vedoucí k jejich domu, pozdravila ho Chopinova klavírní skladba. Paní Murosawa otevřela dveře a řekla mu přísně: „Keiko teď cvičí. Bude jí to trvat ještě přes hodinu.“

„Prosím, paní Murosawa,“ žadonil šestnáctiletý, „je to velice důležité.“

Její matka chtěla zavřít dveře, když Keiko sama zahlédla Kendžiho oknem. Přestala hrát a přiběhla. Svým zářivým úsměvem zažehla v mladém muži náhlý příval radosti. „Ahoj, Kendži,“ řekla. „Co se děje?“

„Něco velice důležitého,“ odpověděl záhadně. „Můžeš jít se mnou na procházku?“

Paní Murosawa bručela něco o blížícím se recitálu, ale Keiko ji přesvědčila, že si může dovolit jeden den vynechat. Děvče popadlo deštník a připojilo se před domem ke Kendžimu. Jakmile byli z dohledu, zavěsila se do něj, jako vždycky, když byli spolu.

„Tak, příteli,“ řekla Keiko, když kráčeli svou obvyklou cestou k pahorkům za jejich částí Kjóta. „Co je tak velice důležité?“'

„Nechci ti to říct teď,“ odvětil Kendži. „Aspoň ne tady. Chci počkat, až budeme na správném místě.“

Kendži a Keiko si jen tak povídali a smáli se, když směřovali k Cestě filozofa, překrásné stezce, která se klikatila několik kilometrů podél úpatí východních pahorků. Trasa se stala známou díky tomu, že po ní každé ráno chodil filozof dvacátého století Nišida Kitaró. Vedla podél některých z nejslavnějších scenerií Kjóta, včetně Ginkakudži, Stříbrného pavilonu, a Kendžiho nejoblíbenějšího místa, starého buddhistického chrámu nazvaného Čion-in.

Za chrámem a po jedné jeho straně byl malý hřbitov s asi sedmdesáti až osmdesáti hroby a náhrobními kameny. Kendži a Keiko nedávno při jedné své dobrodružné výpravě objevili, že na hřbitově jsou uloženy pozůstatky některých nejprominentnějších občanů Kjóta dvacátého století: mimo jiné tam ležel proslavený romanopisec Džun'ičiró Tanizaki a lékař-básník Iwao Macuo. Po svém objevu si hřbitov zvolili za místo svých obvyklých schůzek. Jednou, když oba přečetli Sestry Makiokovy , Tanizakiho mistrovské dílo o životě v Ósace v třicátých letech dvacátého století, se přes hodinu se smíchem dohadovali — seděli přitom u autorova náhrobního kamene — o tom, kterou ze sester připomíná Keiko nejvíc.

Toho dne, kdy pan Watanabe informoval Kendžiho, že rodina odjíždí do Ameriky, začalo pršet, když Kendži a Keiko dorazili k chrámu Čion-in. Kendži se vydal uličkou vpravo a zamířil ke staré bráně s doškovou střechou. Jak Keiko očekávala, nevešli do chrámu, ale šli po schodech vedoucích ke hřbitovu. Kendži však nezastavil u Tanizakiho hrobu. Stoupal dál, k jinému hrobu.