Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Richard se probudil rychleji, ale při sestupu po krátkém žebříku byl dost neohrabaný. Bylo nutné, aby ho obě robotky Tiasso podpíraly, jinak by upadl. Richard byl zřejmě potěšen, když uviděl svou ženu. Po dlouhém objetí a polibku se na Nicole několik sekund upřeně díval. „Nevypadáš vůbec obnošeně,“ řekl žertem. „Šedi v tvých vlasech sice přibylo, ale místy ti zůstaly tvé černé kudrny.“

Nicole se usmála. Mluvit zase s Richardem bylo bezvadné.

„Mimochodem,“ zeptal se o sekundu později, „jak dlouho jsme strávili v těch bláznivých rakvích?“

Nicole pokrčila rameny. „Nevím. Ještě jsem se neptala. První, co jsem udělala, bylo tvé vzbuzení.“

Richard se otočil ke dvěma robotkám. „Víte vy, příjemné dámy, jak je to dlouho, co jsme opustili Uzel?“

„Spali jste devatenáct let cestovního času,“ odpověděla Tiasso 009.

„Co míní tím,cestovním časem‘?“ tázala se Nicole.

Richard se usmál. „To je relativistický výraz, drahá,“ pravil. „Čas neznamená nic, pokud nemáš referenční systém. Uvnitř Rámy uplynulo devatenáct let, ale tyto roky se týkají pouze…“

„Neobtěžuj se,“ přerušila ho Nicole. „Nespala jsem celou tu dobu, abych se probudila na přednášku z relativity. Můžeš mi to vysvětlit později, při večeři. Zatím máme důležitější otázku. V jakém pořadí bychom měli vzbudit děti?“

„Mám jiný návrh,“ odpověděl Richard po chvilkovém váhání. „Vím, že dychtíš po tom spatřit děti. Já také. Proč je však nenechat ještě několik hodin spát? Určitě jim to neuškodí… A ty a já toho máme moc k diskuzi. Můžeme se začít připravovat na setkání, načrtnout, co podnikneme se vzděláním dětí, možná dokonce využít okamžik, nebo dva, abychom se znovu seznámili…“

Nicole toužila promluvit si s dětmi, ale logická část mysli chápala přednosti Richardova návrhu. Rodina měla jen hrubý plán na období, až se vzbudí, hlavně proto, že podle Orla bylo ve hře příliš mnoho nejistot, aby se daly podmínky přesně specifikovat. Bylo by mnohem snazší připravit plán dalšího období, než se děti vzbudí…

„Souhlasím,“ řekla Nicole nakonec, „pokud budu mít jistotu, že jsou všichni v pořádku…“ pohlédla na první robotku Tiasso.

„Údaje monitoru ukazují, že všechny vaše děti přežily období spánku bez jakýchkoliv významných nepravidelností,“ řekla biotka.

Nicole se otočila zpět k Richardovi a pečlivě zkoumala jeho tvář. Trošku zestárnul, ale ne tolik, kolik očekávala.

„Kde máš vousy?“ vyhrkla znenadání, když si uvědomila, že jeho obličej je podivně hladce vyholený.

„Oholily jsme muže včera, zatímco spali,“ odpověděla Tiasso 009. „Také jsme všem ostříhaly vlasy a vykoupaly je — v souladu s předprogramovaným plánem mise.“

Muže? přemýšlela Nicole. Byla v tu chvíli na rozpacích. Ovšem, řekla si. Patrick a Benjy jsou teď muži!

Vzala Richarda za ruku a spěchala k Patrickovu lůžku. Tvář, kterou viděli za okénkem, byla úžasná. Její malý Patrick už nebyl chlapcem. Jeho rysy se značně prodloužily a zaoblené kontury tváře zmizely. Nicole na něj přes minutu mlčky zírala.

„Jeho ekvivalentní věk je šestnáct až sedmnáct,“ odpověděla Tiasso 009 na Nicolin tázavý pohled. „Pan Benjamin O'Toole zůstává o rok a půl starší. Tyto údaje jsou ovšem jenom aproximacemi. Jak vám Orel před odjezdem z Uzlu vysvětlil, byli jsme schopni poněkud zpomalil klíčové enzymy stárnutí v každém z vás — ale ne stejným tempem. Když říkáme, že pan Patrick O'Toole je teď šestnáct, nebo sedmnáct let starý, máme na mysli jen jeho osobní, vnitřní biologické hodiny. Uvedený věk je jistým průměrem jeho vzrůstu, dospívání a subsystémových procesů stárnutí.“

Nicole a Richard se zastavili u každého z dalších lůžek a zírali několik minut na své spící děti. Nicole stále vrtěla zmateně hlavou. „Kam zmizely mé dětičky?“ ptala se, když viděla, že se z malé Ellie stala během dlouhé cesty středoškolačka.

„Věděli jsme, že se to stane,“ poznamenal Richard střízlivě, což Nicole jako matce nepomohlo vyrovnat se s pocitem ztráty, který ji zachvátil.

„Vědět to je jedna věc,“ prohlásila. „Ale vidět a zažít to je druhá. Já nejsem případ typické matky, která si uvědomí, že její chlapci a děvčátka vyrostli. Co se stalo našim dětem, je opravdu omračující. Jejich myšlenkový a sociální vývoj byl přerušen na dobu ekvivalentní deseti až dvanácti rokům. Máme teď malé děti, které chodí ve velkých tělech. Jak je můžeme za pouhých šest měsíců připravit, aby se setkali s jinými lidmi?“

Nicole byla ohromena. Nevěřilo něco v ní Orlovi, když popisoval, co se stane její rodině? Snad. Byla to jedna další neuvěřitelná událost v životě, který byl už tak dlouho těžko pochopitelný. Ale jako jejich matka, myslela si Nicole, toho mám moc udělat, avšak nemám téměř žádný čas. Proč jsem se na to nepřipravila, než jsme opustili Uzel?

Zatímco Nicole bojovala se silným pohnutím při pohledu na své děti náhle dospělé, Richard si povídal s oběma biotkami. Ty nenuceně odpovídaly na jeho dotazy. Udělaly na něj ohromný dojem svými schopnostmi, jak fyzickými, tak mentálními. „Máte všichni uloženo ve svých pamětích takové bohatství informací?“ ptal se robotek uprostřed rozhovoru.

„Pouze my, biotky Tiasso, máme podrobné zdravotní údaje o vaší rodině,“ odpověděla Tiasso 009. „Ale všichni lidští bioti mají přístup k širokému rozsahu základních informací. Část těchto znalostí bude však odstraněna v okamžiku prvního kontaktu s jinými lidmi. V té době budou paměťová zařízení všech typů biotů částečně propláchnuta. Jakákoli událost nebo údaj, vztahující se k Orlovi, Uzlu, nebo k libovolné situaci, která nastala, než jste se probudili, po setkání s jinými lidmi z našich databází zmizí. Z této doby zůstanou dostupné pouze informace o vašem osobním zdravotním stavu — a tyto údaje budou lokalizovány u biotek Tiasso.“

Nicole už přemýšlela o Uzlu před touto poslední poznámkou. „Jste pořád ve styku s Orlem?“ zeptala se znenadání.

„Ne,“ odpověděla tentokrát Tiasso 017. „Dá se předpokládat, že Orel, nebo alespoň nějaký představitel Inteligence Uzlu, periodicky monitoruje naši misi, ale jakmile Ráma opustí Hangár, nedochází k žádné interakci. Vy, my, Ráma — si musíme poradit sami, dokud nesplníme cíle mise.“

Katie stála před zrcadlem, v němž se viděla celá, a studovala své nahé tělo. I po měsíci bylo pro ni ještě nové. Ráda se ho dotýkala. Obzvláště se jí líbilo přejíždět si prsty přes prsa a pozorovat, jak jí v odezvě na dráždění tuhnou bradavky. Líbilo se jí to ještě víc v noci, když byla pod prostěradly sama. Pak se mohla třít všude, až jí tělem projížděly vlny vzrušení a chtělo se jí křičet radostí.

Matka jí tento jev vysvětlila, ale zdála se být trochu na rozpacích, když o tom Katie chtěla mluvit podruhé a potřetí. „Masturbace je velice soukromá záležitost, miláčku.“ řekla jí Nicole jednoho dne před večeří, „a obvykle se o ní mluví, pokud vůbec, jen s nejbližšími přáteli.“

Ellie byla jiná. Katie nikdy neviděla, ani jednou, že by se její sestra prohlížela. Pravděpodobně to vůbec nedělá , myslela si Katie. A určitě si o tom nechce povídat.

„Už jsi se osprchovala?“ slyšela Katie volat Ellie z vedlejšího pokoje. Každá z nich měla vlastní ložnici, ale koupelnu měly společnou.