Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Proklatě, sire Johne,“ řekl první pozměněným Richardovým hlasem, „to je naše poslední příležitost. Já tam půjdu říci sbohem, ať vy jdete nebo ne.“

„Tato sbohem, můj princi, mi drásají duši. Ještě jsem nevypil dost, abych umrtvil bolest. Sám jste řekl, že děvucha je věrným zobrazením anděla. Jak bych já mohl…“

„Dobrá, potom tam půjdu bez vás,“ řekl princ Jindra. Oči celé rodiny sledovaly Richardova maličkého robota, který přicházel halou do obývacího pokoje. Za ním se potácel Falstaff, po každých čtyřech či pěti krocích se zastavoval, aby se napil ze své čutory.

Jindra došel před Simone. „Nejdražší dámo,“ řekl a poklekl najedno koleno, „nemohu nalézti slova, abych patřičně vyjádřil, jak moc mi bude chybět pohled na vaši usměvavou tvář. V celém mém království se nenajde jediná příslušnice něžného pohlaví, která by se vám vyrovnala v kráse…“

„Klatě,“ přerušil ho Falstaff a vrhl se na obě kolena vedle svého prince. „Sir John možná udělal chybu. Proč odcházím s touto šaškovskou posádkou,“ (Ukázal rukou na Richarda, Nicole a další děti — které se všechny široce usmívaly.) „když jsem mohl zůstat zde, v blízkosti takové velkolepé vznešenosti, a mít za soupeře pouze tohoto starého muže? Vzpomínám si, jak Doll Tearsheet…“

Zatímco pár dvaceticentimetrových robotů bavil rodinu, vstal Benjy se své židle a přišel k Michaelovi a Simone. „Si-mone,“ řekl a snažil se potlačit slzy, „bu-deš mi chybět. Miluji tě.“ Na chvilku se odmlčel, podíval se nejdříve na ni a potom na svého otce. „Doufám, že ty a tá-ta budete vel-mi šťast-ni.“

Simone vstala a objala svého roztřeseného bratříčka. „Ach, Benjy, děkuji ti. Budeš mi také chybět. Každý den na tebe budu myslet.“

Její objetí bylo pro chlapce příliš. Benjyho tělo se otřásalo vzlyky a jeho tiché, lítostivé steny rozplakaly všechny ostatní. V okamžiku se vyhrabal otci na klín Patrick. Zabořil své napuchlé oči Michaelovi do prsou. „Tati… tati,“ opakoval opět a opět.

Žádný režisér by nedokázal navrhnout krásnější scénu na rozloučenou. Půvabná Simone, vzdor slzám pořád stále zářící, přecházela po pokoji a přála každému členu rodiny šťastnou cestu. Michael O'Toole zůstal sedět na pohovce s Patrickem na klíně a s Benjym vedle sebe. Oči se mu opakovaně plnily slzami, když za ním odjíždějící členové rodiny po jednom přicházeli pro závěrečné objetí.

Chci si pamatoval tento okamžik navždy. Je v něm tolik lásky, řekla si Nicole, když se rozhlédla po pokoji. Michael držel v náruči malou Ellie; Simone říkala Katie, jak moc jí budou chybět jejich rozmluvy. Pro jednou zmítaly emoce i Katie — byla překvapivě potichu, když si šla Simone přes pokoj sednout ke svému muži.

Michael něžně sesunul Patricka ze svého klína a vzal Simone za nataženou ruku. Oba se otočili k ostatním, klesli na kolena a sepjali ruce k modlitbě. „Náš nebeský Otče,“ řekl Michael hlasitě. Odmlčel se na několik sekund, zatímco celá rodina, dokonce i Richard, poklekli na podlahu.

„Děkujeme Ti za to, že jsi nám dopřál radostnou lásku téhle obdivuhodné rodiny. Děkujeme Ti také za to, že jsi nám ukázal své zázračné dílo v celém vesmíru. V tomto okamžiku Tě prosíme, je-li to Tvůj záměr, opatruj každého z nás na našich rozdílných cestách. Nevíme, je-li Tvým plánem, abychom ještě jednou sdíleli přátelství a lásku, která nás všechny povznesla. Zůstaň s námi, kamkoliv nás naše cesty povedou v Tvém úžasném díle, a nech nás, ó Pane, abychom se někdy opět sešli — v tomto světě, nebo v příštím. Amen.“

Po několika sekundách zazněl u dveří zvonek. Přišel Orel.

Nicole vyšla ze dveří domu, záměrně navrženého jako menší vydání vily její rodiny v Beauvois ve Francii, a šla úzkou ulicí směrem ke stanici. Míjela další domy, všechny tmavé a prázdné, a snažila se představit si, jaké to bude, až budou plné lidí. Můj život je jako sen, řekla si. Určitě nikdy neměl žádný člověk proměnlivější zážitky.

Na prchavý okamžik myslela Nicole na ten modrý, oceánský svět vzdálený devět světelných let. V obrazu, který jí vytanul v mysli, stála před patnácti roky vedle Janoše Taboriho, když kosmická loď Newton odrazila z NOD-3. „To je Budapešť,“ řekl Janoš a obkroužil prsty místo na osvětleném glóbu tetelivě se třpytícím v pozorovacím okně.

Nicole pak našla Beauvois, nebo alespoň oblast kolem něj a sledovala zrakem řeku Loiru od místa, kde se vlévala do Atlantiku. „Můj domov je někde tam.“ řekla Janošovi. „Možná se můj otec a dcera právě teď dívají směrem k nám.“

Genevieve, přemýšlela Nicole, když krátká vzpomínka zmizela. Má Genevieve. Teď z tebe bude mladá žena. Téměř třicetiletá. Pokračovala v pomalé chůzi po ulici blízko svého nového domu v zemském habitatu uvnitř Rámy. Myšlenky na dceru jí připomněly krátký rozhovor, který vedla s Orlem během přestávky při nahrávání videozáznamu v Uzlu.

„Budu moci spatřit svou dceru Genevievu, když budeme blízko Země?“ zeptala se ho.

„Nevíme,“ odpověděl Orel po krátkém zaváhání. „To zcela závisí na tom, jak vaši lidští společníci odpoví na vaše poselství. Vy sama zůstanete v Rámovi, i kdyby se uplatnily plány pro nepředvídané události, ale je možné, že vaše dcera bude jednou ze dvou tisíc lidí, kteří přijdou ze Země žít v Novém Edenu. Už se to stalo, s jinými kosmoplavci…“

„A co Simone?“ tázala se Nicole, když Orel skončil.

„To je obtížnější zodpovědět,“ odvětil Orel. „Uplatňují se zde mnohé, různorodé faktory.“ Cizí tvor zíral na svou zoufalou společnici. „Je mi líto, paní Wakefieldová,“ dodal.

Jedna dcera zanechaná na Zemi. Druhá v cizím kosmickém světě vzdáleném téměř sto tisíc miliard kilometrů. A já budu někde jinde. Kdo ví kde. Nicole se cítila strašně opuštěná. Zastavila se a zahleděla se na scénu kolem sebe. Stála vedle kruhové plochy parku sídliště. Uvnitř kamenného obvodu se nacházela skluzavka, pískoviště, prolézačka a kolotoč — perfektní dětské hřiště pro děti ze Země. Celé části parku, které budou nakonec obsahovat rostliny přivezené ze Země, byly vespod protkány sítí ZVP.

Nicole se sehnula, aby si mohla prohlédnout jednotlivé ZVP. Byly to kompaktní okrouhlé předměty o průměru pouze dva centimetry. Bylo jich tam několik tisíc uspořádaných v řadách a sloupcích, které procházely křížem krážem parkem. Elektronické rostliny , pomyslela si Nicole. Měnící oxid uhličitý na kyslík. Umožňující, abychom my, živočichové, přežili.

Okem své mysli viděla Nicole park s trávou, stromy a lekníny v malých rybníčcích, přesně jak vypadal v holografickém obrazu v konferenční místnosti na Uzlu.

I když věděla, že Ráma se vrací do sluneční soustavy „získat“ lidské bytosti, které zaplní technologickou rajskou zahradu, bylo pro ni pořád obtížné představit si tento park hemžící se dětmi. Neviděla jsem jinou lidskou bytost, s výjimkou své rodiny, téměř patnáct let.

Nicole opustila park a pokračovala v chůzi ke stanici. Obytné domy, které lemovaly úzké ulice, vystřídaly nyní řadové budovy, v nichž mají být nakonec malé obchody. Všechny byly samozřejmě prázdné, stejně jako velká pravoúhlá budova určená pro nákupní středisko, která stála hned naproti stanici.