Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Podívejte se, pane Orle,“ řekla Nicole po několika sekundách, „nejsem hloupá. Vím, kdo tady poroučí. Myslím si jen, že my lidé si zasloužíme, aby se s námi zacházelo s většími ohledy. Naše otázky jsou zcela oprávněné.“

„A když je zodpovíme k vaší spokojenosti?“

„Pozorujete mne pečlivě už více než rok,“ řekla Nicole. Usmála se. „Byla jsem snad někdy nerozumná?“

„Kam jedeme?“ tázala se Nicole.

„Na krátkou projížďku.“ odvětil Orel…To bude asi nejlepší způsob, jak se rozptýlit vaše nejistoty.“

Podivné vozidlo bylo malé a kulaté, právě dost velké pro Orla a Nicole. Celá přední polokoule byla průhledná. Za oknem, na straně, kde seděl mimozemský ptačí muž, se nacházel malý řídící panel. Během letu se ho Orel občas dotknul, ale většinou se zdálo, že vozidlo pracuje samo.

Sekundy poté, co se usadili, uháněla koule dlouhou chodbou a mnohonásobnou sadou dvojitých dveří do úplné temnoty. Nicole zalapala po dechu. Měla pocit, že se vznáší v prostoru.

„Každý ze tří kulových modulů Uzlu,“ řekl Orel, když se Nicole pokoušela vůbec něco uvidět, „má ve středu dutinu. Nyní se nacházíme v průchodu, který vede k jádru Obytného modulu.“

Po necelé minutě se před jejich malým vozidlem objevila nějaká vzdálená světla. Brzy nato se vozidlo vynořilo z temného průchodu a vjelo do obrovského dutého jádra. Koule se překlápěla a otáčela, dezorientovala Nicole, jak směřovala k temnotě, pryč od mnoha světel na ploše, která musela být vnitřkem hlavního tělesa Obytného modulu.

„Pozorujeme vše, co se stane se všemi druhy, které jsou našimi hosty, jak dočasnými, tak stálými,“ vysvětloval Orel. „Už jste se dovtípila, že máme stovky monitorovacích zařízení ve vašem bytě. Ale všechny vaše stěny jsou také z jedné strany průhledné — z této oblasti jádra můžeme pozorovat vaše činnosti ze širší perspektivy.“

Nicole si už na divy Uzlu zvykla, ale nové výjevy kolem ji zase ohromily. V ohromné temnotě jádra se pohybovaly tucty, možná stovky maličkých blikajících světélek. Vypadaly jako skupina rozptýlených svatojánských mušek v temné letní noci. Některá světélka se vznášela blízko stěn, jiná se pomalu pohybovala dutinou. Některá byla tak daleko, že se zdálo, jako by stála.

„Máme zde rovněž hlavní středisko údržby,“ pravil Orel a ukázal před ně na hustý oblak světel v dálce. „V případě, že dojde k nějakým problémům, lze se ke každému prvku modulu z jádra velice rychle dostat.“

„Co se děje tam?“ zeptala se Nicole a poklepala na okno. Několik set kilometrů vpravo bylo vidět u velké osvětlené části Obytného modulu skupinu vozidel.

„Tam právě probíhá speciální pozorování pomocí našich nejdokonalejších dálkových monitorů.“ odpověděl Orel. „Právě v těch bytech je neobvyklý druh, jehož charakteristiky nebyly ještě nikdy v tomto sektoru galaxie zaznamenány. Mnoho z jeho jedinců umírá, a my nechápeme proč. Snažíme se přijít na to, jak je zachránit.“

„Takže všechno vždy nevyjde, jak jste si naplánovali?“

„Ne,“ odvětil Orel. V odraženém světle se zdálo, že se stvoření usmívá. „Proto máme tolik variant plánů pro nepředvídatelné události.“

„Co byste udělali, kdyby nikdy žádní lidé nepřišli na Rámu?“ zeptala se Nicole náhle.

„Máme alternativní metody k dosažení stejného cíle,“ odpověděl Orel neurčitě.

Vozidlo podél své dráhy po tětivě v temnotě zrychlilo. Brzy se k nim zleva přiblížila podobná koule, trošku větší než jejich. „Chtěla byste se setkat s příslušníkem druhu, jehož vývojový stupeň je přibližně stejný jako váš?“ zeptal se Orel. Dotkl se řídícího panelu a uvnitř jejich vozidla se rozsvítila tlumená světla.

Než mohla Nicole odpovědět, bylo druhé vozidlo vedle nich. Mělo také průhlednou přední polokouli. Tato koule byla naplněna bezbarvou tekutinou, v níž plavala dvě stvoření. Vypadala jako velcí úhoři s ploutví ve tvaru kápě a pohybovala se v tekutině vlněním. Nicole odhadovala, že tvorové jsou asi tři metry dlouzí a dvacet centimetrů tlustí. Černá kápě, která se během pohybu roztáhla jako křídlo, byla asi metr široká, když se úplně rozvinula.

„Ten po vaší pravici, bez barevných skvrn,“ vysvětloval Orel, „je umělý inteligenční systém. Druhá bytost je kosmoplavec z jiného světa.“

Nicole zírala na mimozemce. Ten složil svou kápi kolem nazelenalého těla a seděl v tekutině téměř nehybně. Stvoření se zformovalo do tvaru podkovy a směřovalo oběma konci k Nicole. Z jednoho konce vyšel výbuch bublin.

„Říká:,Nazdar a jú, jste zajímavá‘,“ prohlásil Orel.

„Jak to víte?“ zeptala se Nicole neschopná odtrhnout oči z bizarního stvoření. Jeho dva konce, jeden jasně červený a druhý šedý, se nyní ovinuly kolem sebe. Oba se přitiskly k oknu vozidla.

„Můj kolega v druhém vozidle překládá a sděluje mi to… Přejete si odpovědět?“

Nicole měla v mysli prázdno. Co mám říct? přemýšlela, oči stále zaostřeny na neobvyklé záhyby a výčnělky na koncích mimozemského tvora. Na každém konci zjistila asi šest oddělených rysů včetně dvou bílých štěrbin na červeném,obličeji‘. Žádný ze znaků nebyl podoben ničemu, co kdy Nicole viděla na Zemi. Mlčky zírala a vzpomínala na mnoho rozhovorů s Richardem a Michaelem o otázkách, které by položili, kdyby byli někdy schopni přímo komunikovat s inteligentním mimozemcem. Ale nikdy jsme si nepředstavili takovou situaci, uvažovala Nicole.

Okno proti ní zaplavily další bublinky. „Naše domovská planeta vznikla před pěti miliardami let,“ překládal Orel. „Naše binární hvězdy dosáhly stability o miliardu let později. Naše soustava má čtrnáct hlavních planet, na dvou z nich se vyvinul jistý způsob života. Naše oceánská planeta má tři druhy bytostí s inteligencí, ale my jediní jsme kosmoplavci. Svůj výzkum kosmu jsme začali před více než dvěma tisíci let.“

Nicole byla nyní ze svého mlčení v rozpacích. „Nazdar… nazdar,“ začala váhavě. „Je mi potěšením setkat se s vámi… Náš druh je mezi kosmoplavci pouze tři sta roků. Jsme jediným vysoce inteligentním organizmem na planetě pokryté ze dvou třetin vodou. Naše světlo a teplo přichází z osamocené stabilní žluté hvězdy. Náš vývoj začal ve vodě před třemi až čtyřmi miliardami let, ale nyní žijeme na souši…“

Nicole přestala. Druhý tvor s propletenými konci přitiskl zbytek svého těla k oknu, takže bylo možno vidět jasněji podrobnosti jeho tělesné struktury. Nicole pochopila. Stoupla si k oknu a pomalu se otočila. Pak zvedla ruce a hýbala prsty. Následovaly další bublinky.

„Máte alternativní projevy?“' přeložil po několika sekundách Orel.

„Nerozumím,“ odpověděla Nicole. Hostitel z Uzlu v druhé kouli sdělil její vzkaz jak pomocí pohybů těla, tak bublinek.

„My máme dva projevy,“ vysvětloval mimozemec. „Můj potomek bude mít přívěsky ne nepodobné vašim a bude sídlit především na dně oceánu, budovat naše domovy, továrny a kosmické lodi. Jeho potomci budou pak vypadat jako já.“

„Ne, ne,“ odpověděla Nicole. „Máme jen jeden projev. Naše děti vždy připomínají své rodiče.“

Rozhovor trval ještě dalších pět minut. Oba kosmoplavci mluvili hlavně o biologii. Na mimozemce obzvláště zapůsobil široký teplotní interval, v němž jsou lidé schopni úspěšně fungovat. Sdělil Nicole, že příslušníci jeho druhu by nepřežili, kdyby se teplota okolní kapaliny neudržovala v úzkém intervalu.