Arthur Clarke - Zahrada Rámova

V okamžiku mu problesklo myslí třináct let na Rámovi. Vzpomněl si nejdříve na zápas, v němž se Simone rodila, včetně nádherného okamžiku, když konečně vykřikla a on ji něžně položil matce na břicho. Dalším obrazem byla mladičká Simone, šestiletá, vážná, horlivě studující pod jeho vedením katechizmus. V dalším snímku Simone přeskakovala s Katie švihadlo a radostně si prozpěvovala. Poslední letmý obraz ukazoval rodinný piknik v Rámovi u Válcového moře. Simone zde hrdě stála vedle Benjyho, jako by byla jeho strážný anděl.

Když jsme přijeli na Uzel, byla už mladou ženou , pomyslel si generál O'Toole a přenesl se v mysli k novému sledu obrazů. Nesmírně zbožná. Trpělivá s mladšími dětmi a nesobecká. A nikdo nikdy nerozesmál Benjyho jako ona.

Všechny obrazy Simone měly něco společného. V Michaelově mysli z nich vyzařovala neobvyklá láska, kterou cítil ke své dětské nevěstě. Nebyl to ten druh lásky, kterou normálně muž cítí k ženě, kterou si bude brát — připomínala spíše zbožňování. Byla to však nicméně láska a tato láska ukovala mezi tímto nepravděpodobným párem mocné pouto.

Jsem velmi šťastný muž, pomyslel si Michael, když dokončoval úpravu svého zevnějšku. Bohu se zlíbilo ukázat mi své divy mnoha způsoby.

Ve velkém pokoji na druhé straně bytu pomáhala Nicole nevěstě s jejími šaty. Nebyly to svatební šaty v klasickém smyslu, ale byly bílé a dlouhé s úzkými ramínky. Určitě to nebyl obyčejný oděv, který všichni obvykle každodenně nosili.

Nicole pečlivě umístila hřebeny do dlouhých černých vlasů své dcery a prohlížela si ji v zrcadle. „Vypadáš krásně,“ řekla jí.

Mrkla na hodinky. Měly ještě deset minut. A Simone byla úplně připravena, chyběly jen boty. Dobrá. Teď si můžeme promluvit , problesklo Nicole myslí. „Drahoušku,“ začala a hlas se jí nečekaně zadrhl v hrdle.

„Copak je, mami?“ zeptala se Simone příjemně. Seděla vedle matky na posteli a pečlivě si obouvala černé boty.

„Když jsme minulý týden hovořily o sexu,“ začala Nicole opět. „vynechaly jsme několik věcí.“ Simone vzhlédla k matce. Dívala se na ni tak pozorně, že Nicole zapomněla, co chtěla říci. „Přečetla sis ty knihy, které jsem ti dala…?“ vykoktala nakonec.

Simonino svraštělé čelo naznačovalo její rozpaky. „Ano, samozřejmě, mluvily jsme o tom včera.“

Nicole vzala dceru za ruce. „Michael je obdivuhodný muž,“ řekla. „Laskavý, ohleduplný, milující — ale je starší. A když jsou muži starší…“

„Nejsem si jista, že ti rozumím, mami,“ přerušila ji Simone nenásilně. „Myslela jsem, že mi chceš říct něco o sexu.“

„Co se snažím říci,“ vypravila ze sebe Nicole po hlubokém nadechnutí, „je to, že budeš možná muset být s Michaelem v posteli velice trpělivá a něžná. Všechno se nemusí okamžitě zdařit.“

Simone na matku dlouho zírala. „Něco takového jsem tušila.“ řekla tiše, „cítila jsem to jak z tvé nervozity na toto téma, tak z jisté nevyřčené úzkosti, kterou jsem vyčetla v Michaelově obličeji. Nedělej si starosti, mami, nemám nerozumné naděje. Za prvé, nebereme se z touhy po sexuálním ukojení. A protože nemám vůbec žádné zkušenosti, kromě občasného držení se za ruce během tohoto týdne, jakoukoliv rozkoš pocítím, bude pro mne nová a tudíž nádherná.“

Nicole se na svou obdivuhodně dospělou třináctiletou dceru usmála. „Jsi klenot,“ řekla s očima naplněnýma po okraj slzami.

„Děkuji ti,“ odvětila Simone a objala matku. „Pamatuj si,“ dodala, „můj sňatek s Michaelem je požehnán od Boha. Setkáme-li se s nějakým problémem, poprosíme Boha, aby nám s ním pomohl. Bude nám dobře.“

Nicole náhle začalo bolet hrozně srdce. Ještě týden , řekl jí vnitřní hlas, a už nikdy víc tuto milovanou dceru neuvidíš . Objímala ji, dokud Richard nezaklepal na dveře a neřekl jim, že všichni jsou připraveni k obřadu.

„Dobrý den,“ řekla Simone s mírným pousmáním. Zbytek rodiny seděl u stolu, když ruku v ruce s Michaelem vešla.

„Do-brý den,“ odpověděl Benjy. Ústa měl plná toastu s máslem a džemem. Vstal ze židle, obešel pomalu stůl a objal svou nejoblíbenější sestru.

Patrick ho hned následoval. „Pomůžeš mi dnes s matematikou?“ zeptal se Simone. „Matka říká, že teď, když se vracíme, musím své studium brát vážně.“

Když se chlapci vrátili na svá místa, Michael a Simone si sedli ke stolu. Simone sáhla po konvici s kávou. V jednom ohledu byla jako matka. Dokud ráno nevypila kávu, nedokázala dobře fungoval.

„No, jsou už líbánky konečně u konce?“ zeptala se Katie svým obvyklým neuctivým způsobem. „Konce konců, už to byly tři noci a dva dny. Museli jste vyslechnout všechny záznamy klasické hudby, které v databázi jsou.“

Michael se nenuceně zasmál. „Ano, Katie,“ přitakal a usmíval se vřele na Simone. „Už jsme ze dveří sundali nápis,Nerušit‘. Chceme vám všem pomoci zabalit na cestu.“

„Jsme na tom vlastně docela dobře,“ poznamenala Nicole potěšená tím, že se Michael a její dcera po dlouhém pobytu v soukromí spolu tak dobře cítí. Nemusela jsem si dělal starosti , pomyslela si ihned. V některých ohledech je Simone dospělejší než já .

„Byl bych rád, kdyby nám Orel sdělil víc podrobností o naší zpáteční cestě,“ stěžoval si Richard. „Neřekne nám, jak dlouho cesta potrvá, ani zda celou cestu prospíme, nebo ne, prostě nic určitého.“

„Říká, že to neví jistě,“ připomněla mu Nicole. „Existují,nekontrolovatelné‘ proměnné, které mohou vést k různým scénářům.“

„Ty mu vždycky tak věříš,“ čelil jí Richard. „Jsi nejdůvěřivější…“

Jejich rozhovor přerušil zvonek u dveří. Katie se šla podívat a za chvilku se vrátila s Orlem. „Doufám, že vás nevyrušuji při snídani,“ omlouval se ptačí muž. „ale dnes toho musíme hodně stihnout. Potřebuji, aby paní Wakefieldová šla se mnou.“

Nicole si dala poslední doušek kávy a tázavě na Orla pohlédla. „Sama?“ zeptala se. Uvědomovala si nejasné obavy. Během šestnáctiměsíčního pobytu v Uzlu nikdy neopustila byt s Orlem sama.

„Ano,“ přisvědčil Orel. „Půjdete se mnou sama. Vyskytl se speciální úkol, který můžete splnit jedině vy.“

„Dáte mi deset minut na přípravu?“

„Jistě,“ souhlasil Orel.

Zatímco Nicole odešla z pokoje, zasypal Richard Orla otázkami. „Dobrá,“ řekl v jedné chvíli, „chápu, že jste si v důsledku všech těch testů jisti, že můžeme bezpečně prospat období zrychlování i zpomalování. Ale co se bude dít během normálního letu? Budeme spát, nebo budeme vzhůru?“

„Většinou spát,“ odvětil Orel, „protože tak můžeme zpomalit proces stárnutí i zajistit vám zdraví. Ale v časovém rozvrhu je mnoho neurčitostí. Možná bude nutné několikrát vás během cesty probudit.“

„Proč jste nám to neřekl dřív?“

„Protože o tom nebylo ještě rozhodnuto. Scénář vaší mise je dost komplikovaný a základní plán byl definován teprve nedávno,“

„Nechci, aby bylo mé stárnutí,zpomaleno‘,“ prohlásila Katie. „Chci být dospělá žena, až se setkáme s dalšími lidmi ze Země.“

„Jak jsem řekl včera tvé matce a otci,“ odpověděl jí Orel, „je důležité, abychom měli možnost zpomalit stárnutí, když budete všichni spát. Nevíme přesně, kdy se do sluneční soustavy dostanete. Kdybyste například spali padesát let…“