Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Neotravuje tě,“ ptala se Eponine, když stály bok po boku ve sprše, „že tě ty lesby hltají očima?“

„Ne-e,“ odvětila Kimberly. „Svým způsobem z toho mám požitek. Je to přece lichotivý. Není tady moc žen, které vypadají jako my. Vzrušuje mne to, když na mne tak hladově čumí.“

Eponine si opláchla mýdlovou pěnu z plných, pevných ňader, naklonila se ke Kimberly a zeptala se: „Mělas někdy něco s jinou ženou?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Kimberly a zasmála se. „Ty ne?“ Bez čekání na odpověď se pustila do jedné ze svých historek. „Má první dodavatelka drog v Denveru byla lesba. Bylo mi jenom osmnáct a byla jsem od hlavy až k patě absolutně perfektní. Když mě Loretta poprvé viděla nahou, myslela si, že umřela a přišla do nebe. Začala jsem právě chodit do školy pro ošetřovatelky a nemohla jsem si dovolit moc drog. Tak jsem s Lorettou udělala obchod. Mohla mě šukat, ale jen když mi bude dodávat kokain. Náš románek trval skoro šest měsíců. Potom už jsem sama prodávala a kromě toho jsem se zamilovala do Kouzelníka.

Chudáček Loretta,“ pokračovala Kimberly, když si s Eponine navzájem v záchodě u sprchy utíraly záda. „Úplně ji to zlomilo. Nabízela mi všechno, včetně seznamu svých klientů. Nakonec byla otravná, tak jsem ji podtrhla a přiměla Kouzelníka, aby ji vyhnal z Denveru.“

Kimberly si všimla letmého výrazu nesouhlasu na tváři své přítelkyně. „Ježíši,“ řekla, „už zase začínáš moralizovat. Jsi kruci nejměkčí vražedkyně, kterou jsem kdy potkala. Někdy mi připomínáš všechny ty dobráky v mý maturitní třídě.“

Když odcházely ze sprch, přišla za nimi maličká černoška s culíky. „Kimberly Hendersonová?“ zeptala se.

„Ano.“ přikývla Kimberly a otočila se. „Ale proč…“

„Je tvůj mužskej Král Japík Nakamura?“ přerušila ji dívka.

Kimberly neodpověděla. „Jestli jo, potřebuju tvou pomoc,“ pokračovala černoška.

„Co chceš?“ zeptala se Kimberly neutrálně.

Dívka náhle začala plakat. „Ten můj, Reuben, tím nic nemyslel. Byl zlitej z tý sračky, co prodává stráž. Nevěděl, že mluví s Králem Japíkem.“

Kimberly počkala, až si dívka osuší slzy, a zašeptala: „Co máš?“

„Tři nože a dvě žvára dynamitovýho kokomo,“ odpověděla černoška také šeptem.

„Přines mi to,“ řekla Kimberly s úsměvem. „A já to domluvím, aby se tvůj Reuben mohl přijít panu Nakamurovi omluvit.“

„Ty nemáš rád Kimberly, že ne?“ ptala se Eponine Waltera Brackeena. Byl to obrovitý americký černoch s měkkýma očima a dokonale kouzelnickými prsty na klaviatuře. Hrál lehkou džezovou směs a hleděl na svou krásnou dámu, když jeho tři spolubydlící po dohodě odešli do společných místností.

„Ne, nemám,“ odpověděl Walter pomalu. „Ona není jako my. Dokáže být moc legrační, ale myslím, že pod tím je doopravdy zlá.“

„Co tím myslíš?“

Walter přešel na měkkou baladu s lehčí melodií a hrál skoro minutu, než odpověděl. „V oku zákona jsme všichni stejní, vrazi. Ale v mých očích ne. Vymáčkl jsem život z chlapa, kterej prznil mýho malýho bráchu. Tys zabila bláznivýho bastarda, kterej ti ničil život.“ Walter se na chvilku odmlčel a zakoulel očima. „Ale ta tvoje kámoš-ka, Kimberly, ona a její přítel oddělali tři lidi, který ani neznali, jenom kvůli drogám a prachům.“

„Byla tehdy grogy.“

„Nehraje roli,“ řekl Walter. „Každej z nás pořád odpovídáme za svý chování. Když do sebe dám sračku, která ze mě dělá zvíře, je to moje chyba. Ale nemůžu se zbavit zodpovědnosti za svý jednání.“

„Ve vazbě se chovala perfektně. Všichni lékaři, kteří s ní pracovali, říkali, že je výborná ošetřovatelka.“

Walter přestal hrát a několik sekund upřeně na Eponine hleděl. „Nebudeme se už bavit o Kimberly,“ řekl. „Máme málo času… Přemýšlelas o mým návrhu?“

Eponine si povzdechla. „Ano, přemýšlela, Waltře. A ačkoliv tě mám ráda a těší mě se s tebou milovat, uspořádání, které jsi navrhl, vypadá moc jako závazek… Kromě toho si myslím, že to děláš hlavně pro své ego. Pokud se nemýlím, dáváš přednost Malcolmovi…“

„Malcolm nemá s náma nic co dělat,“ přerušil ji Walter. „Je mým blízkým přítelem celé roky, od prvních dnů, kdy jsem se dostal do vězení v Georgii. Hrajeme spolu muziku. Když jsme oba osamělí, vlezeme spolu do postele. Rozumíme si…“

„Já vím, já vím… Malcolm vlastně není hlavní problém, je to víc princip, co mě trápí. Mám tě ráda, víš to. Ale…“ Její hlas slábl, jak bojovala se svými smíšenými pocity.

„Jsme tři týdny od Země,“ řekl Walter, „a máme před sebou ještě šest týdnů, než dorazíme na Mars. Jsem největší muž na této lodi. Když řeknu, že patříš mně, nebude tě šest týdnů nikdo obtěžovat.“

Eponine si připomněla nepěknou scénu z toho rána, kdy si dva Němci vedle ní povídali, jak by bylo snadné dopustit se znásilnění v části lodi, kde jsou odsouzení. Věděli, že je může slyšet, ale vůbec se nesnažili ztišit hlas.

Nakonec spočinula ve Walterových velkých rukou. „Dobrá,“ řekla tiše. „Ale nečekej moc… Je to se mnou těžké.“

„Myslím si, že Walter má asi problém se srdcem,“ zašeptala Eponine. Bylo to uprostřed noci a jejich další dvě spolubydlící spaly. Kimberly, na palandě pod ní, byla ještě rozjařená z kokomo, které vykouřila před dvěma hodinami. Ještě několik hodin nedokáže usnout. „Pravidla na této lodi jsou podělaně stupidní. Kriste, dokonce ve věznici v Pueblu bylo míň předpisů. Proč k sakru nemůžeme zůstat o půlnoci ve společných místnostech? Komu by to škodilo?“

„Občas má bolest na prsou. Když se při sexu trochu odvážeme, často si potom stěžuje na krátký dech… Myslíš, že bys ho mohla prohlédnout?“

„A ten Marcello? Bože! To je ale stupidní osel! Řekl mi, že můžu být vzhůru celou noc, kdybych chtěla přijít do jeho pokoje. A vedle mě sedí Tošio. Co si o sobě myslí, že dělá? Ani dozorce si přece nemůže začínal nic s Králem Japíkem… Cos to říkala. Eponine?“

Eponine se zvedla na loket a naklonila se přes stranu postele. „Walter Brackeen, Kim,“ řekla. „Mluvím o Walterovi. Můžeš se zabrzdit a sledovat, co říkám?“

„Jo, jo, dobrá. Co je s tvým Walterem? Co chce? Od Krále Japíka každej něco chce. Myslím, že to ze mne dělá královnu, aspoň…“

„Myslím, že Walter má špatné srdce,“ opakovala rozrušená Eponine hlasitě. „Ráda bych, abys ho prohlédla.“

„Pšš,“ odpověděla Kimberly. „Přijdou nás zmlátit, jako to udělali ty bláznivý Švédce… Do řiti, Ep, já nejsem doktor. Dokážu poznat, když srdce bije nepravidelně, ale to je všechno… Měla bys vzít Waltera k tomu odsouzenýmu doktorovi, kterej je opravdu kardiolog. Jak se jmenuje, ten strašně tichej, kterej je pořád sám, když někoho neprohlíží…“

„Doktor Robert Turner.“ přerušila ji Eponine.

„To je on… velkej profík, povznesenej, vzdálenej, nikdy nemluví o ničem jiným než o doktořině, těžko uvěřit, že ustřelil brokovnicí hlavy dvěma chlapům v soudní síni, nějak to nesedí…“

„Jak tohleto víš?“ zeptala se Eponine.

„Marcello mi to řekl. Byla jsem zvědavá, smáli jsme se, on se do mě navážel a vyptával se:,Donutí tě ten Japík sténat?‘ a,co ten tichý doktor přes srdce, donutí tě sténat?‘…“

„Kriste, Kim,“ přerušila ji Eponine, teď vylekaná, „ty lezeš do postele taky s Marcellem?“