Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Bude potřebovat podporu.“ říkal doktor. Na chvilku se odmlčel a hleděl na ni. Snažil se vzpomenout si, kde ji viděl předtím. „Budete schopna mu pomoci?“ zeptal se.

„Já… doufám, že ano,“ odpověděla.

Malcolm se začal vrtět. „Musíme ho vzbudit,“ řekl doktor.

V jeho očích se nedala zjistit žádná emoce. Vyslovil svou diagnózu, ne, své tvrzení, bez náznaku citu. Kim má pravdu, myslela si Eponine . Je stejný automat jako ty robotky Tiasso.

Na doktorův návrh doprovodila Eponine Malcolma chodbou do místnosti plné lékařských přístrojů. „Někdo inteligentní,“ řekl doktor Turner Malcolmovi. „vybral zařízení, které sem přivezli ze Země. I když máme málo personálu, máme prvotřídní diagnostické přístroje.“

Všichni tři šli k průhledné krychli o straně asi jeden metr. „Tento úžasný přístroj,“ vysvětloval doktor Turner, „se jmenuje zobrazovač orgánu. Dokáže rekonstruovat do detailů věrně téměř všechny hlavní orgány lidského těla. Co teď vidíme, když se podíváme dovnitř, je počítačové grafické zobrazení vašeho srdce, pane Peabody, právě tak, jak se objevilo před třiceti minutami, když jsem do vašich cév injekcí dodal indikátor.“

Doktor Turner ukázal na sousední místnost, kde Malcolm podstoupil testy. „Zatímco jste seděl na tomto stole,“ pokračoval, „byl jste miliónkrát za sekundu zkoumán tímto přístrojem s velkou čočkou. Z umístění indikátoru a těch milionů miliard okamžitých odečtu byl sestrojen nesmírně přesný trojrozměrný obraz vašeho srdce. Ten vidíte uvnitř krychle.“

Doktor Turner se na chvilku zastavil, rychle se podíval jinam a potom upřel oči na Malcolma. „Nesnažím se udělat to pro vás horším, pane Peabody,“ řekl tiše, „ale chtěl jsem vám vysvětlit, jak mohu vědět, co je s vámi v nepořádku. Abyste rozuměl, že nedošlo k žádnému omylu.“

Malcolm měl v očích šílený strach. Doktor ho vzal za ruku a vedl ho na vybrané místo vedle krychle. „Podívejte se tam, na zadní stranu srdce, nahoře. Vidíte ty divné tkaničky a rýhy v tkáních? To jsou vaše srdeční svaly, a v nich došlo k nenapravitelnému rozpadu.“

Malcolm civěl do krychle po dobu, která se zdála nekonečná, a potom svěsil hlavu. „Umřu, doktore?“ zeptal se pokorně.

Doktor Turner ho vzal za druhou ruku. „Ano, zemřete, Malcolme. Na Zemi bychom možná mohli čekat na srdce, které by se dalo transplantovat, zde to však nepřipadá v úvahu, protože nemáme ani správné vybavení, ani patřičného dárce… Kdybyste si přál, mohl bych vás otevřít a na vaše srdce se podívat. Je však nanejvýš nepravděpodobné, že bych viděl něco, co by mohlo změnit předpověď.“

Malcolm zavrtěl hlavou. Slzy mu začaly kanout po tvářích, Eponine ho přivinula k sobě a začala rovněž plakat. „Promiňte, že mi trvalo tak dlouho dokončení diagnózy, ale v případě tak vážném jsem chtěl mít absolutní jistotu,“ řekl doktor Turner.

Za několik okamžiků odcházeli Malcolm a Eponine ke dveřím. Malcolm se otočil a zeptal se doktora: „Co mám teď dělat?“

„Cokoliv se vám zlíbí,“ odpověděl mu doktor Turner.

Když odešli, vrátil se doktor Turner do své kanceláře, kde měl na stole pohozeny výtisky diagramů a záznamů Malcolma Peabodyho. Doktor měl velké starosti. Byl si téměř jist — nemohl to vědět zcela určitě, dokud neprovede pitvu — že Peabodyho srdce trpí stejným neduhem, který zabil Waltera Brackeena na lodi Santa Maria. Oba byli několik let blízkými přáteli, od začátku vazby v Georgii. Bylo nepravděpodobné, že by oba současně doslali stejnou srdeční nemoc. Když to však není náhoda, pak musí být patogen přenosný.

Doktor Turner kroutil hlavou. Jakákoliv nemoc, která napadá srdce, je alarmující. Ale nemoc, která je přenosná z jedné osoby na druhou? To by bylo hrozné.

Byl velmi unaven. Než mu klesla hlava na stůl, udělal si seznam odkazů na viry napadající srdce, které chtěl získat z databáze. Pak rychle usnul.

Po patnácti minutách ho náhle vzbudil telefon. Na druhém konci byla Tiasso, volala z chirurgické ambulance. „Dvě biotky Garcia našly v Sherwoodském lese lidské tělo.“ řekla, „a teď jedou sem. Z obrázků, které mi vyslaly, mohu říct, že tento případ bude vyžadovat vaši osobní pozornost.“

Doktor Turner si vydrhnul ruce, opět si oblékl plášť a dorazil do chirurgické ambulance těsně před tím, než přijely biotky s tělem. I když byl doktor Turner zkušený, musel se od hrozně zmrzačené mrtvoly odvrátit. Hlava byla téměř úplně oddělena od těla — visela jen na tenkém pramenu svalu — a tvář byla zkopána a znetvořena k nerozeznání. Navíc v oblasti genitálií zela v kalhotách krvavá díra.

Dvě biotky Tiasso začaly okamžitě pracovat, omývaly krev a připravovaly tělo k pitvě. Doktor Turner si sedl na židli, otočil se zády k tělu a vyplnil první hlášení o smrti v Novém Edenu.

„Jak se jmenoval?“ zeptal se biotek..

Biotka Tiasso se probrala tím, co zbylo z šatů mrtvého, a našla jeho identifikační kartu od MVS.

„Danni,“ odpověděla. „Marcello Danni.“

Vlak z Positana byl plný. Zastavil v malé stanici na břehu jezera Shakespeare, na polovině cesty do Beauvois, a vyvrhl směsici lidí a biotů. Mnozí nesli košíky s jídlem, deky a skládací lehátka. Malé děti utíkaly ze stanice na hustý čerstvě posekaný trávník, který rostl kolem jezera. Smály se a hrnuly se po mírném sto padesát metrů dlouhém svahu mezi stanicí a okrajem vodní plochy.

Pro ty, kteří nechtěli sedět na trávě, byly postaveny dřevěné tribuny hned proti úzkému přístavišti, které vybíhalo padesát metrů do jezera, než se rozšířilo do pravoúhlé plošiny. Na ní byl připraven mikrofon, řečniště a několik židlí; odtud pronese guvernér Watanabe po ukončení ohňostroje projev ke Dni Osídlení,

Čtyřicet metrů vlevo od tribun si postavili Wakefieldovi a Watanabeovi dlouhý stůl pokrytý modrými a bílými ubrusy. Na stole bylo vkusně naaranžováno jídlo, které se dalo jíst rukama. Termosky pod stolem byly plné nápojů. Obě rodiny a jejich přátelé se shromáždili poblíž a buď jedli, hráli nějakou hru nebo rozmlouvali. Kolem skupiny procházeli dva Lincolnové a nabízeli nápoje a chlebíčky těm, kteří byli příliš vzdáleni od stolu a termosek.

Odpoledne bylo horké. Ve skutečnosti příliš horké, třetí výjimečně horký den po sobě. Jak však umělé slunce v kupoli vysoko nad jejich hlavami dokončovalo svůj minioblouk a začalo se zvolna stmívat, davy na březích jezera Shakespeare plné očekávání zapomněly na horko.

Poslední vlak přijel jen několik minut předtím, než se úplně setmělo. Dorazil z Centrální stanice ze severu a přivážel osadníky, kteří žili v Hakone nebo San Miguelu. Pozdních příchozích nebylo mnoho. Většina lidí přijela brzy, aby si připravila na trávě občerstvení. V posledním vlaku byla Eponine. Původně měla v úmyslu vůbec se oslavy nezúčastnit, na poslední chvíli se však rozhodla jinak.

Když vyšla ze stanice na trávník, byla Eponine zmatena. Bylo tam tolik lidí! Musí tady být celý Nový Eden, myslela si. Na okamžik zalitovala, že přišla. Každý byl s rodinou a přáteli, a ona byla úplně sama.

Ellie Wakefieldová házela právě s Benjym podkovami, když Eponine vystoupila z vlaku. Ihned svou učitelku poznala, i na velkou vzdálenost, podle její jasně rudé pásky na rukávě. „To je Eponine, mami.“ řekla Ellie, když přiběhla k Nicole. „Můžu ji pozvat k nám?“