Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Júú,“ řekl a zíral na obrovský blikající nápis nad vchodem.

„Nechci srážet tvůj obdiv, chlapče,“ řekl Max a zapaloval si cigaretu, „ale energie potřebná na tento nápis by stačila skoro na čtverečný kilometr sítě ZVP.“

„Mluvíte jako má matka a strýček,“ odvětil Patrick.

Před vstupem do kasina nebo některého z klubů se musel každý návštěvník zapsat do hlavního registru. Nakamura neponechával nic náhodě. Měl úplné záznamy, co každý návštěvník Vegas dělal pokaždé, když vešel dovnitř. Tak věděl, které části podniku by měl rozšířit, a navíc, což bylo důležitější, znal speciální a oblíbenou neřest (nebo neřesti) každého zákazníka.

Max a Patrick šli do kasina. Když stáli vedle jednoho ze dvou stolů, kde se hrály kostky, snažil se Max vysvětlit mladíkovi systém hry. Patrick však nemohl odtrhnout oči od hostesek ve sporých kostýmech roznášejících koktajly.

„Už ti někdy nějaká dala, chlapče?“ zeptal se Max.

„Prosím, pane?“

„Provozovals někdy sex, víš, styk s ženou?“

„Ne, pane,“ odvětil mladík.

Hlas v Maxově hlavě mu říkal, že není jeho povinností uvést mladého muže do světa rozkoše. Stejný hlas také Maxovi připomněl, že tohle je Nový Eden, ne Arkansas, neboť jinak by vzal Patricka do Xanadu a dopřál mu jeho první sexuální zkušenost.

V kasinu bylo přes sto lidí, velká návštěva, uváží-li se velikost kolonie, a zdálo se, že se všichni baví. Servírky opravdu roznášely bezplatné pití, tak rychle, jak dokázaly — Max popadl dvě margarity a jednu dal Patrickovi.

„Nevidím žádné bioty,“ poznamenal Patrick.

„V kasinu žádní nejsou,“ odvětil Max. „Ani u stolů, kde by byli úspěšnější než lidi. Král Japík věří, že jejich přítomnost potlačuje hráčské pudy. Ale ve všech restaurantech používá výhradně bioty.“

„Max Puckett, no to mě podrž.“

Max a Patrick se otočili. Blížila se k nim krásná mladá žena v hebkých růžových šatech. „Neviděla jsem tě celé měsíce,“ řekla.

„Ahoj, Samantho,“ odvětil Max, poté, co měl na něj nezvykle několik sekund svázaný jazyk.

„A kdo je tenhle hezký mladý muž?“ zeptala se Samantha a zamrkala svými dlouhými řasami na Patricka.

„To je Patrick O'Toole, je to…“

„Ach, můj bože,“ vykřikla Samantha. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s nikým z pů-vod-ních osadníků.“ Několik sekund Patricka studovala a pak pokračovala: „Řekněte mi, pane O'Toole, je to skutečně pravda, že jste celé roky spal?“

Patrick stydlivě přikývl.

„Má přítelkyně Goldie říká, že celý ten příběh je krávovina, že vy a celá vaše rodina jste ve skutečnosti agenti MIS. Ona ani nevěří, že jsme opustili orbitu kolem Marsu… Goldie říká, že celá ta hrozná doba v nádržích je taky částí podvodu.“

„Ujišťuji vás, madam,“ odpověděl Patrick zdvořile, „že jsme doopravdy spali celé roky. Bylo mi šest, když mne mí rodiče dali do lůžka. A vypadal jsem skoro jako teď, když jsem se poprvé probudil.“

„No, to mě fascinuje, i když nevím, co si z toho všeho vybrat… Tak, Maxi, k čemu se chystáte? A mimochodem, představíš mě vlastně?“

„Promiň… Patricku, to je slečna Samantha Porterová z velkého státu Mississippi. Pracuje v Xanadu…“

„Jsem prostitutka, pane O'Toole. Jedna z nejlepších… Setkal jste se už s prostitutkou?“

Patrick se zarděl a odpověděl: „Ne, madam.“

Samantha mu dala prst pod bradu. „Je roztomilý,“ řekla Maxovi. „Přiveď ho. Je-li panic, můžu ho udělat zadarmo.“ Políbila Patricka krátce na ústa, pak se otočila a odešla.

Max nemohl přijít na nic vhodného, co by řekl, když Samantha odešla. Přemýšlel, že se omluví, ale pak se rozhodl, že to není nutné. Objal Patricka kolem ramen a šli spolu do zadní části kasina, kde se nacházely ohrazené stoly s vyššími sázkami.

„V pořádku, teď, a jedem!“ křičela mladá žena zády k nim. „Pět a šest, je to tady!“

Patrick s překvapením pohlédl na Maxe. „To je Katie,“ prohlásil a spěchal k ní.

Katie byla zcela zabrána do hry. Rychle potáhla z cigarety, hodila do sebe drink, který jí podal snědý muž po její pravici, a potom zvedla kostky vysoko nad hlavu. „Všechna čísla,“ řekla a podávala kupony krupierovi. „Tady je dvacet šest plus pět na tvrdou osmu… Teď, ať je tam, čtyřicet čtyři,“ řekla a hodila švihem zápěstí kosíky za opačnou stranou stolu.

„Čtyřicet-čtyři,“ zakřičel dav kolem stolu jednohlasně. Katie vyskočila, objala svého společníka, vypila další skleničku a dlouze, zasněně potáhla z cigarety.

„Katie,“ zavolal na ni Patrick, když už chtěla znovu hodit kostky. Zastavila se uprostřed pohybu a otočila se s tázavým výrazem na tváři. „No ať se propadnu,“ řekla. „Můj bratříček.“

Katie k němu doklopýtala, aby ho pozdravila, když na ni krupieři a další hráči u stolu pokřikovali, aby pokračovala ve hře.

„Jsi opilá, Katie,“ řekl jí Patrick tiše, když ji držel v náručí.

„Ne, Patricku,“ odpověděla a vytrhla se zpět ke stolu. „Já letím. Jsem na své vlastní osobní cestě ke hvězdám.“ Obrátila se zpět ke stolu s kostkami a zvedla pravou ruku nahoru. „V pořádku, teď, a jedem!“ zakřičela.

Sny přišly opět brzy ráno. Nicole se probudila a snažila se vzpomenout si, co sejí zdálo, ale vše, co si dokázala vybavit, byly jen jednotlivé obrazy. V jednom snu viděla Omehovu tvář bez těla. Její pradědeček z národa Senoufo ji před něčím varoval, Nicole však nedokázala porozuměl, co říká. Ve druhém snu viděla Richarda, jak vchází do moře, těsně předtím, než se k břehu přivalila zničující vlna.

Nicole si protřela očí a mrkla na hodiny. Bylo krátce před čtvrtou. Téměř ve stejnou dobu každé ráno tento týden , myslela si. Co to znamená? Vstala a šla do koupelny.

O chvilku později byla v kuchyni oblečená do cvičebního úboru. Vypila sklenici vody. Biot Abraham Lincoln, který nehybně odpočíval u stěny na konci kuchyňského pultu, se aktivoval a přiblížil se k Nicole.

„Dala byste si kávu, paní Wakefieldová?“ zeptal se a vzal od ní prázdnou sklenici.

„Ne, Lincolne,“ odvětila. „Jdu teď ven. Vzbudí-li se někdo, řekněte mu, že se vrátím před šestou.“

Nicole šla chodbou ke dveřím. Než vyšla z domu, minula pracovnu na pravé straně chodby. Na Richardově stole byly poházeny papíry, vedle nového počítače, který sám navrhl a sestrojil, i na něm. Richard byl nesmírně pyšný na svůj nový počítač, k jehož postavení ho Nicole pobízela, i když bylo nepravděpodobné, že někdy úplně nahradí jeho oblíbenou elektronickou hračku, standardní kapesní počítač MVS. Richard zbožně nosil malý přenosný přístroj už od doby před vypuštěním Newtona.

Nicole poznala Richardovo písmo na některých stránkách, nedokázala však přečíst nic z jeho symbolického počítačového jazyka. V poslední době zde strávil mnoho dlouhých hodin, myslela si Nicole a pocítila výčitky svědomí. I když je přesvědčen, že co dělá, je špatně.

Zpočátku Richard odmítl zúčastnit se úsilí dekódovat algoritmus, který ovládal počasí v Novém Edenu. Nicole si jasně vzpomínala na jejich diskuzi. „Souhlasili jsme s účastí v této demokracii,“ tvrdila. „Když se ty a já rozhodneme ignorovat zákon, dáme nebezpečný příklad druhým…“