Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„… Představte si, pokud dokážete, mladou mexickou dívku, šestnáctiletou, doma o prázdninách z internátní školy, jak vystupuje po příkrých schodech pyramidy do svatyně čaroděje v Uxmalu. Pod ní, v už teplém jarním ránu. mezi kameny a ruinami dovádějí ještěrky…“

Eponine pokynula Ellie. Byl čas na báseň. Ellie povstala a přednášela.

Zahlédla's to stará ještěrko?

Naše radosti i naše slzy

Naše srdce přetékající sny

A zničující touhou?

Cožpak se nezměním?

Což na těchto stupních neseděla

Moje indiánská babička

Dávno před tisíci lety

A nevyprávěla ti o milenci

O lásce již nesměla opětovat?

Celou noc se dívám na hvězdy

A zaujímám mezi nimi místo

Mé srdce se vznáší nad pyramidami

Letí do končin kde vše je dovoleno

Ano Benito ještěrka mi přitakává

Přitakává tobě i tvé babičce

A její staré touhy její dávné snění

Skrze tebe v skutečnost se změní

Když Ellie skončila, leskly se jí tváře od stékajících tichých slzí. Učitelka a ostatní studenti si pravděpodobně mysleli, že ji hluboce dojala báseň a výklad o Benitě Garcii. Nedokázali by pochopit, že Ellie právě zažila citový zázrak, že právě objevila opravdovou hloubku své lásky a úcty k matce.

Probíhal poslední týden zkoušek na školní divadelní představení. Eponine vybrala starou hru, Čekání na Godota , od laureáta Nobelovy ceny z dvacátého století. Samuela Becketta, protože její téma se přímo vztahovalo k životu v Novém Edenu. Dvě hlavní postavy, obě oblečené po celou hru do roztrhaných šatů, hráli Ellie Wakefieldová a Pedro Martinez, hezký devatenáctiletý mládenec, který byl jedním z „problémových“ adolescentů vybraných pro kolonii v posledních měsících před odletem.

Eponine by nedokázala udělat představení bez pomoci biotů Kawabatů. Ti navrhli a vytvořili kulisy a kostýmy, řídili světla a dokonce vedli zkoušky, když ona nemohla být přítomna. Škola měla celkem čtyři Kawabaty a tři z nich měla během šesti týdnů bezprostředně před představením k dispozici.

„Jde to dobře,“ zvolala Eponine a blížila se ke scéně. „Pro dnešek toho už necháme.“

„Slečno Wakefieldová,“ řekl Kawabata číslo 052. „byla tam tři místa, kde vaše slova nebyla přesně správná. Ve vaší větě začínající…“

„Řeknete jí to zítra,“ přerušila ho Eponine a jemně biota odháněla. „Potom to bude pro ni znamenat víc.“ Otočila se tváří k hercům. „Máte nějaké otázky?“

„Vím, že jsme o tom už mluvili, slečno Eponine,“ řekl váhavě Pedro Martinez, „ale mně by pomohlo, kdybychom to mohli ještě probrat… Řekla jste nám, že Godot nebyl osoba, že on, nebo to, byl vlastně pojem, nebo úmysl… že my všichni na něco čekáme… Lituji, ale je pro mě těžké pochopit, nač přesně…“

„Celá hra je v podstatě komentováním absurdity života,“ odpověděla Eponine po několika sekundách. „Smějeme se, protože v těch vandrácích na scéně vidíme sebe, když mluví, slyšíme svá slova. Co Beckett zachytil, je základní touha lidského ducha. Ať je kdokoliv, Godot uvede vše do pořádku. Nějakým způsobem změní naše životy a udělá nás šťastnými.“

„Nemohl by Godot být Bůh?“ zeptal se Pedro.

„Určitě,“ souhlasila Eponine. „Nebo dokonce superpokročilí mimozemšťané, kteří postavili kosmickou loď Ráma a dohlíželi na Uzel, kde přebývaly Ellie a její rodina. Godot by mohla být jakákoliv moc, nebo síla, nebo stvoření, které je univerzálním lékem na strasti světa. Proto je ta hra tak univerzální.“

„Pedro,“ ozval se naléhavý hlas ze zadní části malého hlediště, „končíš už?“

„Jenom minutu, Mariko,“ odpověděl mladík, „vedeme zajímavý rozhovor. Proč se k nám nepřipojíš?“

Japonka zůstala ve dveřích. „Ne,“ řekla nerudně. „Já nechci — pojďme už.“

Eponine propustila herce a Pedro seskočil ze scény. Když mladík spěchal ke dveřím, přešla Ellie k učitelce.

„Proč ji nechá, aby se tak chovala,“ přemítala nahlas.

„Mne se neptej,“ odvětila Eponine s pokrčením ramen. „Já nejsem žádný expert na vzájemné vztahy.“

Ta Mariko Kobajaši je nepříjemná, myslela si Eponine. když si vzpomněla, jak se jednou večer po zkoušce chovala k Ellie i k ní, jako by byly hmyz. Muži jsou někdy hloupí.

„Eponine,“ zeptala se Ellie. „měla byste nějaké námitky, kdyby rodiče přišli na generální zkoušku? Beckett je oblíbeným otcovým autorem a…“

„To by bylo prima,“ odpověděla Eponine. „Tví rodiče jsou kdykoliv vítáni. Kromě toho, chci jim poděkovat…“

„Slečno Eponine,“ křičel mladý muž přes celou místnost. Byl to Derek Brewer, jeden z jejích studentů, který byl do ní zblázněný. Derek uběhl několik kroků a pak opět zakřičel: „Slyšela jste zprávy?“

Eponine zavrtěla hlavou. Derek byl zjevně velice vzrušen. „Soudce Myškin rozhodl, že pásky na rukávě jsou protiústavní!“

Trvalo jí několik sekund, než tuto informaci absorbovala. Potom už byl Derek u ní, potěšen, že je to on, kdo jí oznamuje novinu. „Jsi… jsi si jist?“ ptala se Eponine.

„Právě jsme to slyšeli v kanceláři — v rádiu.“

Eponine sáhla na paži na nenáviděnou rudou pásku. Pohlédla letmo na Dereka a Ellie a jedním rychlým pohybem stáhla pásku a hodila ji do vzduchu. Jak ji pozorovala padat obloukem k zemi, zalily se jí oči slzami.

„Děkuji ti, Dereku,“ vyhrkla.

V okamžiku pocítila, jak ji objímají mladé paže. „Blahopřeji,“ řekla Ellie tiše.

Prodejna hamburgerů v City byla zcela provozována bioty. Dva Lincolni vedli hojně navštěvovaný restaurant a čtyři biotky Garcii plnily objednávky zákazníků. Přípravou jídel se zabývali Einsteini a celou jídelnu udržovala bez poskvrny jediná Tiasso. Prodejna přinášela svému majiteli ohromný zisk, protože neměla žádné výdaje, kromě počáteční přestavby budovy a surovin.

Ellie zde jedla každý čtvrtek večer, když pracovala v nemocnici jako dobrovolnice. V den rozhodnutí, jež se stalo známým jako Myškinova Proklamace, se k ní u pultu na hamburgery přidala její učitelka Eponine, nyní už bez pásky.

„Ráda bych věděla, proč tě nikdy v nemocnici nevidím,“ řekla Eponine, když si kousla do francouzských smažených brambor. „Co tam vlastně děláš?“

„Většinou si povídám s nemocnými dětmi.“ odpověděla Ellie. „Jsou tam čtyři vážně nemocné, jeden malý chlapec dokonce s RV-41, a mají radost z návštěv lidí. Biotky Tiasso jsou velmi dobré v řízení nemocnice a v provádění různých léčebných postupů, ale neprojevují soucit.“

„Nevadí-li ti, že se ptám,“ řekla Eponine, když rozkousala a polkla kousek hamburgeru, „proč to děláš? Jsi mladá, krásná, zdravá. Musí existoval tisíc věcí. které bys dělala raději.“

„Ve skutečnosti ne,“ odvětila Ellie. „Má matka má velice silný smysl pro pospolitost, jak víte, a já se cítím prospěšná, když si povídám s dětmi.“ Okamžik váhala. „Kromě toho, jsem společensky neohrabaná… Fyzicky je mi devatenáct, nebo dvacet, což je moc pro střední školu, ale nemám skoro žádnou společenskou zkušenost.“ Ellie se zarděla. „Jedna z mých přítelkyň ve škole mi řekla, že kluci jsou přesvědčeni, že jsem mimozemšťanka.“

Eponine se na svou oblíbenkyni usmála. Dokonce být mimozemšťanem by bylo lepší, než mít RV-41 , myslela si. Ale mladí muži opravdu o něco přicházejí, když tě přehlížejí.