Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Pamatujte na Mariko,“ zakřičela mladá žena. Ozval se třesk, když rusovlasý mladík udeřil jednu biotku hliníkovou baseballovou pálkou do tváře. Garcia se zničenýma očima a obličejem znetvořeným k nepoznání nereagovala, ale neopustila své místo v kordonu.

„Bioti se nebudou bránit,“ řekl soudce Myškin do megafonu. „Jsou naprogramováni, aby byli mírumilovní. Jejich zničení však ničemu neposlouží. Je to nesmyslné, hloupé násilí.“

Na náměstí přijely dvě nákladní automobilové soupravy z Hakone a pozornost davu se přenesla na ně. Za necelou minutu provolávala neklidná cháska slávu, když se objevily dva velké kmeny, každý nesený tuctem mladíků. „Teď zničíme bioty, kteří chrání vraha Martineze,“ křikl mladý Japonec. „To je tvá poslední šance, staříku. Odprejskni, než to odskáčeš.“

Někteří ze skupiny běželi zaujmout místa u kmenů, které chtěli použít jako beranidla. V tom okamžiku přijela na náměstí na kole Nicole Wakefieldová.

Hbitě seskočila, prošla kordonem a běžela po schodech k soudci Myškinovi. „Hiro Kobajaši,“ zakřičela do megafonu, než ji dav poznal. „Přišla jsem vám vysvětlit, proč nebude Pedro Martinez souzen před porotou. Vystupte dopředu, prosím, abych vás viděla.“

Pan Kobajaši, který stál na kraji náměstí, přišel pomalu k úpatí schodů před Nicole.

„Kobajaši-san,“ řekla Nicole japonsky, „bylo mi velice líto, když jsem se dozvěděla o smrti vaší dcery…“

„Kecy,“ zakřičel někdo anglicky a v davu to zašumělo.

„Jako matka,“ pokračovala Nicole, „si umím představit, jak to musí být hrozné zažít smrt dítěte…“

„Teď mi dovolte,“ řekla anglicky a obrátila se k davu, „abych vám všem vysvětlila své dnešní rozhodnutí. Naše ústava říká, že každý občan má právo na spravedlivý soud. Ve všech ostatních případech od doby, co byla založena kolonie, vedlo obvinění k přelíčení před porotou.

V případě pana Martineze jsem však přesvědčena, vzhledem k široké publicitě, že bychom nenašli nezaujatou porotu.“

Sborové pískání a volání fuj Nicole krátce přerušilo. „Naše ústava nedefinuje,“ pokračovala, „co se má udělat, aby se zajistil spravedlivý soud bez poroty. Naši soudci však byli vybráni, aby dodržovali zákon, a jsou kompetentní rozhodovat případy na základě důkazů. Proto jsem předala Martinezovo obvinění k posouzení Zvláštnímu senátu Nového Edenu. Tam budou pečlivě zváženy všechny důkazy — některé z nich nebyly ještě zveřejněny.“

„Ale my všichni víme, že Martinez je vinen,“ ozval se hlasitě smyslů zbavený pan Kobajaši. „On se dokonce přiznal, že měl s mou dcerou pohlavní styk. A také víme, že v Nikaragui na Zemi znásilnil děvče… Proč ho chráníte? Kde je spravedlnost pro mou rodinu?“

„Protože zákon…“ Nicole začala odpovídat, dav ji však přehlušil.

„Chceme Martineze. Chceme Martineze.“ Pokřik sílil, když se obrovské kmeny, krátce po příchodu Nicole položené na dláždění, opět objevily v rukou lidí na náměstí. Jak dav manipuloval s beranidly, jeden kmen neúmyslně narazil do památníku ukazujícího polohu Rámy v kosmu. Koule se roztříštila a elektronické součástky, které znázorňovaly blízké hvězdy, vypadly na dláždění. Blikající světélko představující samotného Rámu se rozbilo na stovky kousků.

„Občané Nového Edenu,“ křičela Nicole do megafonu, „vyslechněte mne. V tomto případu je něco, o čem nikdo z vás neví. Vyslechnete-li mne jenom…“

„Zabijte tu negerskou čubku!“ zakřičel rusovlasý mladík, který udeřil biotku baseballovou pálkou.

Nicole hleděla na mladíka a její oči metaly blesky. „Co jsi to řekl?“ zahřměla.

Pokřik náhle ustal. Chlapec osaměl. Rozhlédl se nervózně kolem, zazubil se a zopakoval: „Zabijte tu negerskou čubku.“

Nicole byla vmžiku dole se schodů. Dav se rozestoupil, když mířila přímo k mladíkovi. „Řekni to ještě jednou,“ pravila s chvějícím se chřípím necelý metr od něj.

„Zab…“ začal.

Dala mu velkou facku. Byla slyšel přes celé náměstí. Nicole se náhle obrátila a vydala se ke schodům, ale ze všech stran po ní chňapaly ruce. Šokovaný chlapec sevřel ruku v pěst…

V tom okamžiku se rozlehly náměstím dva hlasité výstřely. Když se všichni snažili zjistit, co se děje, na obloze nad jejich hlavami zazněly další dva. „To jsem jenom já a moje brokovnice.“ řekl Max Puckett do megafonu. „Tak, lidičky, nechte paní soudkyni projít… tak to je lepší… A pak se vydáte domů, bude to pro všechny lepší.“

Nicole se vytrhla z rukou, které ji držely, ale dav se nerozešel. Max zvedl zbraň, namířil na tlustý uzel provazu nad smyčkou provizorní šibenice a opět vystřelil. Provaz se rozpadl na kousky a některé z nich spadly mezi lidi.

„Tak, lidičky,“ říkal Max, „jsem daleko naštvanější než tito dva soudci. A už vím, že strávím nějakou dobu v tomto internačním středisku za porušení zákona kolonie o užívání střelných zbraní. Byl bych zatraceně nerad, kdybych musel taky někoho z vás zastřelit…“

Max zamířil svou zbraň do davu. Všichni instinktivně couvli. Max jim vystřelil slepými náboji nad hlavu a od srdce se smál, když prchali z náměstí.

Nicole ne a ne usnout. Znovu a znovu si v mysli přehrávala stejný výjev. Viděla se, jak kráčí davem a dává rusovlasému mladíkovi facku. Takže nejsem o nic lepší než on, myslela si.

„Jsi pořád vzhůru, viď?“ řekl Richard.

„Hmm-hm.“

„Jsi v pořádku?“

Po krátkém mlčení odvětila: „Ne, Richarde… Nejsem… Strašně mne mrzí, že jsem toho mládence uhodila.“

„No tak, nech toho,“ uklidňoval ji. „Přestaň se trýznit… Zasloužil si to… Urazil tě tím nejhorším způsobem… Lidé jako on nerozumí než síle.“

Richard se naklonil a počal jí hladit záda. „Můj Bože,“ vydechl, „nikdy jsem tě neviděl tak napjatou… jsi celá ztuhlá.“

„Dělám si starosti,“ pravila Nicole. „Mám hrozný pocit, že se celá stavba našeho života v Novém Edenu zhroutí… A že všechno, co jsem udělala, bylo úplně zbytečné.“

„Udělala jsi, co jsi mohla, miláčku… Musím přiznat, že žasnu, jak tvrdě jsi se snažila.“ Richard jí stále masíroval záda. „Ale nesmíš zapomínat, že jednáš s lidskými bytostmi… Můžeš je převézt do jiného světa a dát jim rajskou zahradu, oni jsou však pořád plni svých obav, nejistot a historických předsudků. Nový svět by mohl být opravdu nový, kdyby každý člověk, kterého se to týká, začal s úplně čistou myslí — jako nový počítač bez software a operačního systému, pouze náboj nevyužitých možností.“

Nicole se podařilo usmát se. „Nejsi příliš optimistický, miláčku.“

„Proč bych měl být? Nic z toho, co jsem viděl zde, v Novém Edenu, ani na Zemi nenaznačuje, že lidé jsou schopni dosáhnout harmonie ve svém vztahu k sobě navzájem, tím méně k libovolným jiným živým tvorům. Občas se vyskytne jedinec, někdy i skupina, který dokáže překonat základní genetické nedostatky druhu… Ale ti jsou zázrakem, určitě ne normou.“

„Nesouhlasím s tebou,“ řekla Nicole tiše. „Tvůj názor je příliš pesimistický. Věřím, že většina lidí se zoufale snaží dosáhnout harmonie. My pouze nevíme, jak to udělat. Proto je třeba více výchovně působit. A více dobrých příkladů.“

„I ten zrzek? Věříš, že bys ho mohla odnaučit tu jeho nesnášenlivost?“