Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Jen si pomysli, sestřičko,“ halasila za dveřmi Katie, když Nicole přecházela k nevěstině šatně, „dnes v noci se budeš poprvé milovat. Jupííí! Vsadím se, že myšlenka na to vyvolává v tvém nádherném těle nezřízenou touhu.“

„Katie,“ naléhala Eponine, „myslím, že není zcela vhodné…“

Nicole vešla do místnosti a Eponine zmlkla. „Ale, matko,“ prohlásila Katie, „jak krásně vypadáš. Zapomněla jsem, že se pod tím soudcovským talárem skrývá žena.“

Katie vyfoukla kouř a napila se šampaňského z láhve na pultu vedle ní. „Tak jsme tady,“ řekla vzletně, „abychom byly svědky svatby mé sestřičky…“

„Přestaň s tím, Katie, už jsi hodně vypila.“ Nicolin hlas byl chladný a ostrý. Vzala šampaňské a krabičku cigaret. „Dokonči oblékání a přestaň dělat šaška… Dostaneš je zpět po obřadu.“

„Oukej, soudkyně… rozkaz,“ pravila Katie, zhluboka vdechla a vyfukovala kolečka kouře. Zazubila se na ostatní ženy. Potom, když se nakláněla ke koši, aby oklepla popel z cigarety, ztratila rovnováhu. Narazila bolestivě na pult, porazila několik otevřených lahviček s kosmetikou a upadla na podlahu. Eponine a Ellie jí přispěchaly na pomoc.

„Jsi v pořádku?“ ptala se Ellie.

„Dej si pozor na šaty, Ellie,“ řekla Nicole a dívala se s nesouhlasem na Katie ležící na podlaze. Popadla papírové ručníky a začala utírat, co se rozlilo.

„Jo, Ellie,“ řekla Katie sarkasticky o několik sekund později, když zase stála. „Dávej si pozor na ty šaty. Musíš být absolutně bez poskvrny, když si budeš brát svého dvojnásobného vraha.“

Všem v místnosti se zatajil dech. Nicole zesinala. Došla ke Katie a zastavila se přímo před ní. „Omluv se své sestře,“ nařídila.

„To neudělám,“ odsekla Katie vzpurně jen okamžik předtím, než dostala od Nicole políček. Slzy jí vhrkly do očí. „Ale, ale,“ řekla a otírala si obličej, „nejproslavenější fackovač Nového Edenu opět v akci: Jen dva dny poté, co se uchýlila k fyzickému násilí na Centrálním náměstí, udeří svou vlastní dceru při repríze svého nejznámějšího skutku…“

„Matko, přestaň… prosím,“ přerušila ji Ellie v obavě, že Nicole znovu Katie udeří.

Nicole se otočila a podívala se na zneklidněnou nevěstu. „Je mi to líto,“ zamumlala.

„To je správné,“ řekla Katie zlostně. „Řekni jí, že lituješ. Já jsem ta, kterou jsi udeřila, soudkyně. Vzpomeň si na mne — svou starší neprovdanou dceru. Na tu, kterou jsi před třemi týdny nazvala,hnusnou‘… Řekla jsi, že mí přátelé jsou,laciní a bez morálky‘… jsou to přesně ta slova?… A teď dáváš svou drahocennou Ellie, ten vzor ctnosti, dvojnásobnému vrahovi… s další vražednicí jako družičkou nádavkem k tomu…“

Všechny ženy si zhruba ve stejném okamžiku uvědomily, že Katie není jen opilá a sveřepá. Byla hluboce vyšinutá. Její divoké oči je zatracovaly všechny, když pokračovala ve svém nesouvislém jízlivém výpadu.

Ona se topí, řekla si Nicole v duchu, a volá zoufale o pomoc. Já jsem nejen ignorovala její volání, já jsem ji potopila ještě hlouběji.

„Katie,“ řekla Nicole tiše, „lituji toho, jednala jsem pošetile a bezmyšlenkovitě.“ Šla s otevřenou náručí ke své dceři.

„Ne,“ vykřikla Katie a odstrčila matčiny ruce. „Ne, ne, ne… nechci, abys mne litovala.“ Couvala ke dveřím. „Ve skutečnosti nechci být na této zatracené svatbě… Nepatřím sem… Hodně štěstí, sestřičko. Někdy mi povíš, jaký je ten hezký doktor v posteli.“

Katie se otočila a klopýtala dveřmi. Když odešla, Ellie i Nicole neslyšně brečely.

Nicole se usilovně snažila soustředit se na svatbu, ale po nepříjemné scéně s Katie jí bylo těžko u srdce. Pomohla Ellie obnovit mejkap a pořád si vyčítala, že se nechala vůči Katie unést hněvem.

Těsně před začátkem obřadu zašla do pánské šatny a informovala muže, že Katie se rozhodla nezúčastnit se svatby. Potom krátce nakoukla na shromážděné hosty a povšimla si, že už tam sedí asi tucet biotů. Svatá dobroto , pomyslela si, nevyjádřili jsme se na pozvánkách dostatečně jasně. Někteří kolonisté, obzvláště když měli děti, si obvykle na slavnostní události brali s sebou své Lincolny nebo biotky Tiasso. Než se vrátila do šatny za nevěstou, Nicole se chvilku trápila, zda bude pro všechny dost sedadel.

O několik okamžiků později, aspoň se to tak zdálo, se svatebčané shromáždili na jevišti kolem soudce Myškina a hudba oznámila příchod nevěsty. Jako všichni ostatní se Nicole otočila a dívala se do zadní části sálu. Tam přicházela uličkou její nádherná nejmladší dcera skvící se v bílých šatech s červeným lemováním zavěšená do Richarda. Nicole se snažila zadržet slzy, když však spatřila velké kapky blyštící se na tvářích nevěsty, nedokázala se už ovládnout. Miluji Tě, moje Ellie , řekla si v duchu. Jak doufám, že budeš šťastná.

Soudce Myškin připravil na žádost snoubenců eklektický obřad. Pěl chválu na lásku mezi mužem a ženou a hovořil o důležitosti jejich svazku pro správnou funkci rodiny. Jeho slova vybízela k toleranci, trpělivosti a nesobeckosti. Nabídl nepřímou modlitbu vzývající Boha, aby „vyvolal“ v nevěstě i v ženichovi to „porozumění a soucítění, které zušlechťuje lidský rod“.

Obřad byl krátký, avšak elegantní. Doktor Turner a Ellie si vyměnili prsteny a pronesli pevným hlasem své ano. Otočili se k soudci Myškinovi a ten jim spojil ruce. „Z moci udělené mi kolonií Nový Eden prohlašuji vás, Roberte Turnere a Eleanor Wakefíeldová, za manžele.“

Když doktor Turner něžně zvedal nevěstin závoj k tradičnímu polibku, zazněl výstřel a za okamžik po něm druhý. Soudce Myškin padl dopředu na novomanžele, krev mu stékala z čela. Vedle něj se zhroutil Kendži Watanabe. Eponine skočila mezi novomanžele a hosty, když se ozval třetí a čtvrtý výstřel. Všichni křičeli. V divadle zavládl zmatek. Rychle za sebou následovaly ještě dva výstřely. Ve třetí řadě Max Puckett konečně odzbrojil biota Lincolna, který střílel. Max se otočil téměř okamžitě, když zaslechl první výstřel, a přeskočil sedadla o sekundu později. Biot Lincoln, který vstal ze sedadla při slově „manžele“, však stačil vypálit ze své automatické zbraně celkem šestkrát, než ho Max přemohl.

Krev byla po celém jevišti. Nicole se připlazila ke guvernérovi Watanabemu a prohlédla ho. Byl už mrtev. Doktor Turner držel soudce Myškina, když tento dobrotivý starý muž naposled zavřel oči. Třetí kulka byla zřejmě určena pro doktora Turnera, protože Eponine ji po svém zběsilém skoku, aby zachránila ženicha a nevěstu, dostala do boku.

Nicole zvedla mikrofon, který spadl se soudcem Myškinem. „Dámy a pánové. Je to hrozná, hrozná tragédie. Nepropadejte, prosím, panice. Věřím, že už nic nehrozí. Zůstaňte, prosím, na místech, dokud neošetříme zraněné.“

Poslední čtyři kulky nenadělaly moc škody. Eponine krvácela, její stav však nebyl kritický. Max udeřil Lincolna těsně předtím, než vypálil čtvrtou střelu, a téměř jistě zachránil život Nicole, protože tato kulka ji minula jen o pár centimetrů. Dva hosté byli škrábnuti posledními výstřely, když Lincoln padal.

Richard se přidal k Maxovi a Patrickovi, kteří zadržovali vražedného biota. „Neodpovídá ani na jednu otázku,“ prohlásil.

Richard se podíval Lincolnovi na rameno. Biot měl číslo tři sta třicet tři. „Vezměte ho dozadu,“ řekl jim. „Chci se na něj později podívat.“