Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Sestupoval pořád níž. Když odhadl, že sestoupil asi šedesát metrů, rozhodl se zastavit a vyjmout z batohu svítilnu. Neuklidnilo ho, když si posvítil dolů. Pořád ještě neviděl dno. Asi padesát metrů pod sebou zahlédl něco rozmazaného, jakoby mrak nebo mlhu. Ohromné , pomyslel si ironicky , to je prostě ohromné.

Po dalších třiceti metrech se dostal na konec lana. Už cítil vlhkost z mlhy. Byl hrozně unaven. Protože se nechtěl vzdát bezpečí lana, vrátil se několik metrů nahoru, několikrát kolem sebe lano obtočil a s tělem přitisknutým ke stěně usnul.

Měl velice divné sny. Často padal střemhlav hluboko dolů, a nikdy nedopadl na dno. Než se probudil, zdálo se mu, že ho v malé místnosti s bílými stěnami vyslýchají Tošio Nakamura a dva svalnatí Japonci.

Když Richard procitl, chvilku nevěděl, kde je. První, co udělal, že odtáhl tvář od kovového povrchu stěny. Když si uvědomil, že usnul vestoje na vnitřní stěně habitatu létavců, rozsvítil svítilnu a podíval se dolů. Srdce se mu sevřelo, když zjistil, že mlha zmizela. Místo ní viděl, že stěna pokračuje hodně hluboko a končí v něčem, co vypadá jako voda.

Zaklonil se a díval se nad sebe. Protože věděl, že je asi devadesát metrů pod otvorem (lano měřilo sto metrů), odhadoval, že vzdálenost dolů k vodě je ještě asi dvě stě padesát metrů. Začala se mu podlamovat kolena, když si postupně uvědomoval svou nepříjemnou situaci. Když se začal uvolňovat z dalších smyček lana, které udělal, než usnul, všiml si, že se mu třesou ruce.

Pocítil ohromnou touhu utéci, vyšplhat zpět k otvoru, a pak zcela opustit tento cizí svět. Ne , řekl si Richard a bránil se své instinktivní reakci, ještě ne. Jedině tehdy, až nezůstane žádná jiná přijatelná alternativa.

Rozhodl se, že by měl nejdříve něco sníst. Velice opatrně se vymotal z části lana a vytáhl z batohu nějaké jídlo a vodu. Pak se pootočil a posvítil si do habitatu. Zdálo se mu, že v dálce se rýsují nějaké tvary, ale nebyl si tím jist. Možná se mi to jen zdá , pomyslel si Richard.

Když se posilnil, překontroloval své zásoby jídla a vody a pak si v mysli sestavil výčet svých možností. Je to velice jednoduché , řekl si Richard s nervózním smíchem. Můžu se vrátit do Nového Edenu a nechat se uvěznit. Nebo se můžu vzdát bezpečí lana a pokračovat po stěně dolů. Na chvilku se zarazil a mrkl nahoru a dolů. Nebo můžu zůstat na tomto místě a doufat v zázrak.

Richard si vzpomněl, že když princ Jindra zakřičel, objevil se brzy létavec; začal tedy křičet. Za dvě či tři minuty přestal hulákat a začal zpívat. Zpíval bez ustání téměř hodinu. Začal s písněmi ze studentských let na univerzitě v Cambridge a potom přešel na melodie, které byly populární v jeho osamoceném dospívání. Žasl, jak dobře si pamatuje slova. Paměť je úžasné zařízení , uvažoval. Čím se dá vysvětlil její výběrová spolehlivost? Proč si dokážu pamatovat skoro všechna slova těch hloupých písní z doby svého dospívání a v podstatě nic ze své odysey v Rámovi?

Richard sahal do batohu pro vodu. aby se opět napil, když se v habitatu znenadání objevilo světlo. Tak ho to vylekalo, že mu nohy sklouzly ze stěny a několik sekund spočíval celou váhou na laně. Světlo ho neoslepilo, tak jako tehdy, když ho zastihl úsvit v Rámovi II při jízdě na sedačkové lanovce, ale přesto to bylo svítání. Jakmile se Richard opět postavil, začal si prohlížet svět, který se před ním odhalil.

Zdrojem světla byl velký stíněný míč, který visel ze stropu habitatu. Richard odhadoval, že míč je od něj asi čtyři kilometry daleko a přibližně kilometr přímo nad vrcholem nejvýraznější stavby, kterou viděl, velkým hnědým válcem v geometrickém středu habitatu. Mléčné stínidlo pokrývalo horní tři čtvrtiny zářícího míče, takže většina jeho světla směřovala dolů.

Vnitřní prostor habitatu byl navržen podle základního principu radiální symetrie. V jeho středu se nacházel kolmý hnědý válec, vypadal, jako by byl udělaný z hlíny, který měřil seshora dolů asi patnáct set metrů. Richard mohl samozřejmě vidět pouze jednu stranu stavby, ale z jejího zakřivení odhadoval, že má průměr dva až tři kilometry.

Na plášti válce nebyla žádná okna ani dveře. Z vnitřku válce nikde neunikalo žádné světlo. Jediným vzorem na stěně stavby byla řada zakřivených čar se širokými rozestupy, z nichž každá začínala nahoře, obcházela celý válec a končila dole, přímo pod bodem svého vzniku. Dno válce bylo přibližně ve stejné výšce jako otvor, kterým Richard vešel.

Kolem válce, uvnitř dvou kruhů vzdálených od sebe asi tři sta metrů, stála řada malých bílých staveb. Dva severní kvadranty (Richard vstoupil do habitatu létavců severním otvorem) těchto kruhů byly shodné; každý kvadrant obsahoval padesát až šedesát staveb umístěných stejným způsobem. Ze symetrie Richard předpokládal, že další dva kvadranty budou vypadat stejně.

Budovy obklopoval úzký kruhový kanál, možná sedmdesát až osmdesát metrů široký. Kanál i kruhy bílých budov se nacházely na plošině, jejíž výška byla stejná jako spodní základna hnědého válce. Vně kanálu zabírala většinu zbytku habitatu velká oblast něčeho s převládající zelenou barvou, co vypadalo jako rostliny. Terén v zelené oblasti stejnoměrně klesal od kanálu ke břehům čtyři sta metrů širokého vodního příkopu v těsné blízkosti stěny. Všechny čtyři identické kvadranty v zelené oblasti byly dále rozděleny do čtyř částí, jež Richard na základě analogie se Zemí nazval džungle, les, pastvina a poušť.

Po dobu asi deseti minut tiše zíral na ohromné panorama. Protože hladina osvětlení klesala přímo úměrně se vzdáleností od válce, neviděl bližší oblasti o nic jasněji než vzdálenější. Podrobnosti však byly pořád působivé. Čím víc se díval, tím většího množství nových věcí si všímal. V zelené oblasti objevil jezírka a říčky, ve vodním příkopu ostrůvek a mezi bílými budovami něco, co vypadalo jako cesty. Ovšem, pomyslel si, co jsem mohl čekat jiného? My jsme si v Novém Edenu vytvořili malou Zemi. Toto musí představovat domovskou planetu létavců.

Poslední myšlenka mu připomněla, že on i Nicole byli od počátku přesvědčeni, že létavci už nejsou (pokud vůbec kdy byli) druhem života s vysokou technologií a schopností vydat se do vesmíru. Richard si vzal dalekohled a studoval vzdálený hnědý válec. Jaká tajemství ukrýváš? dumal, vzrušen představou dobrodružství a objevů.

Potom propátral oblohu po nějakých známkách létavců. Byl zklamán. Jednou či dvakrát mu připadalo, že vidí létající tvory nad hnědým válcem, ale skvrny se objevily v zorném poli dalekohledu tak krátce, že si nemohl být úplně jist. Nikde jinde, kam se díval — ve všech částech zelené oblasti, v blízkosti bílých budov, dokonce ani ve vodním příkopu — neviděl žádné známky pohybu. Nezjistil žádný náznak, že v habitatu létavců je něco živého.

Po čtyřech hodinách světlo zmizelo a Richard opět zůstal uprostřed kolmé stěny v temnotě. Zkontroloval teploměr včetně časového záznamu. Od doby, kdy vstoupil do habitatu, se teplota od počáteční hodnoty 26 °C neodchýlila o více než půl stupně. Perfektní řízení teploty, řekl si. Proč je však tak přesné? Proč se užívá tolik energie, aby se udržela stálá teplota?