Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Celý sled obrazů vyvolal v Richardovi jednoznačný dojem, že přisedliny zaujímají v hierarchickém smyslu z těchto tří druhů nejvyšší postavení. Všechny snímky naznačovaly, že myrmikoti i létavci pavučinové tvory uctívají. Nerozhodují nějak tyto sítě v nejdůležitějších věcech za létavce a myrmikoty? ptal se Richard sám sebe. Jaká neuvěřitelná symbióza… Jak se pro všechno na světě mohla vůbec vyvinout?

Ve sledu bylo několik tisíc snímků. Po jejich dvojnásobném zopakování se vlákna od Richarda odpojila a vrátila se k obří uzlině. V dalších dnech byl Richard v podstatě ponechán sám, připojení k hostiteli se omezovala jen na to, aby přežil.

Když se v pavučině vytvořila ulička a Richard mohl spatřit dveře, kterými před mnoha týdny vešel, pomyslel si, že bude propuštěn. Jeho okamžité vzrušení však rychle opadlo. Při prvním pokusu o pohyb přisedlá síť zesílila své sevření všech částí jeho těla.

Co je tedy účelem té uličky? Před Richardovým zrakem do ní vešli z haly tři myrmikoti. Tvor uprostřed měl dvě zlomené nohy a roztříštěnou zadní část, jako kdyby ho přejel náklaďák. Jeho společníci ho odnesli do pavučiny a pak odešli. Během několika sekund se začala kolem nově příchozího přisedlina obalovat.

Richard byl od zmrzačeného myrmikota asi dva metry. Oblast mezi ním a poraněným tvorem se vyprázdnila od všech vláken a uzlin. Nikdy předtím Richard takovou mezeru uvnitř přisedliny nespatřil. Mé vzdělávání pokračuje , uvažoval. Co se mám nyní naučit? Že přisedliny pečují o zdraví myrmikotů právě tak, jako myrmikoti ošetřují létavce?

Pavučina neomezila svou pozornost na poraněná místa myrmikota. Během jednoho dlouhého úseku bdění Richard fakticky pozoroval, jak síť tvora úplně obalila do těsného zámotku. Současně se k němu přesunula velká uzlina z Richardovy bezprostřední blízkosti.

Později, po kratším spánku, si Richard všiml, že uzlina se k němu vrátila. Zámotek za mezerou právě dokončoval rozbalení. Richardovi se zdvojnásobil pulz, když zámotek úplně zmizel a po myrmikotu nezůstala ani stopa. Richard neměl moc času přemýšlet, co se s myrmikotem stalo. Během několika minut se opět vlákna z velké uzliny připojila k jeho lebce a v mozku se mu přehrávalo jiné obrázkové představení. V úplně prvním obrazu tábořilo pět lidských vojáků na břehu příkopu uvnitř habitatu létavců. Vojáci právě jedli. Vedle sebe měli kupu nebezpečně vyhlížejících zbraní včetně dvou kulometů.

V následujících snímcích lidé v celém druhém habitatu útočili. Obzvláště příšerné byly dvě z počátečních scén. V první padal dolů nedorostlý létavec, jemuž ustřelili hlavu. V dolní levé části snímku si blahopřáli dva spokojení lidští vojáci. Druhý snímek zachycoval velkou čtvercovou díru v jednom travnatém sektoru v zelené oblasti. V díře byly pozůstatky několika mrtvých létavců. Zleva se k díře blížil člověk s kolečkem, v němž měl další dva mrtvé létavce.

Richard se z toho, co spatřil, zapotácel. Co je to vůbec za obrázky? přemýšlel. A proč je vidím teď? Rychle si shrnul všechny nedávné události ve svém pavučinovém světě a dospěl se značným otřesem k závěru, že zmrzačený myrmikot musel viděl všechno, co Richardovi ukazují, a že živoucí pavučina obrazy z mysli myrmikota nějak vzala a přenesla je do mozku Richardovi.

Jakmile pochopil, co vidí, věnoval více pozornosti obrazům samotným. Úplně ho rozzuřily invaze a jatka, které spatřil. Na jednom z dalších snímků byl zachycen útok tří lidských vojáků do obytných prostor létavců v hnědém válci. Útok nikdo nepřežil.

Tato ubohá stvoření jsou odsouzena k záhubě , řekl si Richard, a určitě to vědí…

Oči se mu náhle zalily slzami a zaplavil ho hluboký smutek, větší než kdy poznal, když si uvědomil, že příslušníci jeho vlastního druhu systematicky vyvražďují létavce. Ne, ne! zakřičel v duchu. Přestaňte, prosím přestaňte! Copak nevidíte, co děláte? Tito létavci jsou rovněž důkazem zázraku, v němž se chemikálie pozvedávají na vědomí. Jsou jako my. Jsou naši bratři.

V dalších několika sekundách zaplavily Richardovi paměť mnohé interakce s tvory podobnými ptákům a vytlačily implantované obrazy. Zachránili mi život , přemýšlel a jeho mysl se soustředila na let přes Válcové moře před dlouhou dobou. A neměli z toho vůbec žádný užitek. Kteří lidé, řekl si hořce, by udělali takový dobrý skutek pro létavce?

Richard málokdy v životě vzlykal. Lítost nad létavci ho však přemohla. Jak plakal, prolétly mu myslí všechny zážitky od vstupu do habitatu létavců. Obzvláště si vzpomínal na náhlou změnu v jejich chování k němu a následný přesun do říše myrmikotů. Potom následovala prohlídka s průvodci a nakonec mne umístili sem… Je zjevné, že se snažili se mnou komunikovat… Ale proč?

V tom okamžiku měl Richard tak mocné zjevení, že se mu slzy opět vlily do očí. Protože jsou zoufalí , odpověděl si. Prosí mne, abych jim pomohl.

Uvnitř přisedliny se opět vytvořila velká dutina. Richard pozorně pozoroval, jak se třicet malých uzlin na protější straně mezery spojilo do koule o průměru kolem padesáti centimetrů. Neobvykle silné vlákno spojilo každou uzlinu se středem koule. Richard zpočátku uvnitř koule nic nezjistil. Když se však uzliny hnuly do jiné polohy, spatřil na místě, kde původně byla koule, maličký zelený předmět připojený sty nepatrných niteček k okolní pavučině.

Předmět rostl velice pomalu. Uzliny už dokončily migraci do tří nových poloh, pokaždé zopakovaly stejnou kulovou konfiguraci, než Richard poznal, že v přisedlině roste manový meloun. Ohromilo ho to. Nedokázal si představit, jak by toulající se myrmikot mohl zanechat za sebou vejce, kterým by trvalo tak dlouho, než by začala růst. A muselo to být jen několik buněk. Malinkatá, malinkatá embrya nějak zde vyživovaná…

Jeho vlastní myšlenky se přerušily, když si uvědomil, že tyto nové manové melouny se vyvíjejí v oblasti přisedliny vzdálené téměř dvacet metrů od místa, kde se nacházel myrmikotí zámotek. Takže tato pavučina přenáší vejce z jednoho místa na druhé? A potom je celé týdny uchovává?

Richardova logická mysl začala zavrhovat předpoklad, že zmizelý myrmikot vůbec nějaká vejce nakladl. Pomalu ale jistě přišel na jiné vysvětlení, protože co pozoroval, naznačovalo daleko složitější biologický proces než kterýkoliv, s nímž se kdy setkal na Zemi. Co když jsou, ptal se sám sebe, manové melouny, myrmikoti a tato přisedlá pavučina všechno projevy toho, co bychom nazvali stejným druhem?

Ohromen důsledky této prosté myšlenky strávil Richard dvě období bdělého stavu tím, že opět v mysli procházel vším, co uvnitř druhého habitatu spatřil. Jak pozoroval čtyři manové melouny rostoucí za mezerou, představil si cyklus přeměny, v němž se z manových melounů rodí myrmikoti, kteří přicházejí zemřít a přidat novou hmotu do přisedlé sítě, jež potom klade vajíčka manových melounů, která začínají opětný proces. Nezjistil nic, co by tomuto vysvětlení odporovalo. V Richardově mozku se rodilo tisíce otázek, nejen jak k těmto složitým přeměnám dochází, nýbrž i proč se vůbec tyto druhy vyvinuly do takové složité bytosti.