Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Brzy nato přinesla třetí biotka jídlo, které božsky vonělo, a položila ho na prostřený stůl vedle krásných čínských talířů a stříbrných příborů. Na stole stála i láhev vína a dvě křišťálové sklenice.

Pro Nicole bylo těžké, aby zachovávala dekorum. Kuře bylo tak lahodné, houby tak měkké, že jedla beze slov. Vždy, když si dala doušek vína, zamumlala: „Hmm,“ nebo, „to je fantastické,“ ale jinak neřekla nic, dokud neměla úplně prázdný talíř.

Katie, která si navykla velmi málo jíst, se v jídle jen nimrala a pozorovala matku. Když Nicole dojedla, Katie zavolala biotku, aby odnesla nádobí a přinesla kávu. Nicole neměla šálek kávy už téměř dva roky.

„Tak, Katie,“ řekla Nicole s teplým úsměvem, když jí nejdříve poděkovala za jídlo, „a co ty? Co ty děláš?“

Katie se drsně zasmála. „Pořád stejný hovadiny,“ odvětila. „Jsem teď,vedoucí Zábavy‘ pro celou oblast Vegas… Objednávám do klubů všechna vystoupení… Obchodu se daří, i když…“ Katie se včas vzpamatovala, když si vzpomněla, že její matka neví nic o válce v druhém habitatu.

„Našla jsi muže, který dokáže ocenit všechny tvé přednosti?“ zeptala se taktně Nicole.

„Ne takového, který by se u mě držel,“ Katie si uvědomila, co řekla, a znenadání se vzrušila. Naklonila se přes stůl a pravila: „Podívej, mami. Nepřišla jsem sem probírat svůj milostný život… Mám pro tebe návrh, nebo spíše, rodina má pro tebe návrh, který všichni podporujeme.“

Nicole pohlédla na svou dceru se svraštělým čelem a nechápavým výrazem. Poprvé si povšimla, že Katie za ty dva roky, co ji neviděla, značně zestárla. „Nerozumím. Jaký návrh?“

„No, jak asi víš, vláda už nějakou dobu připravuje tvou obžalobu. Teď už jsou připraveni na proces. Obviňují tě samozřejmě z pobuřování, za což je nevyhnutelně trest smrti. Žalobce nám řekl, že důkazy jsou nezvratné a že budeš určitě odsouzena. Avšak vzhledem k tvé předcházející službě kolonii, kdybys přiznala mírnější přestupek,nechtěné pobuřování‘, nebude…“

„Já však nejsem vinna ničím,“ řekla Nicole rozhodně.

„To já vím, mami,“ odvětila Katie s nádechem netrpělivosti v hlase. „Ale my — Ellie, Patrick a já — jsme se všichni shodli, že velmi pravděpodobně budeš odsouzena. Žalobce nám slíbil, že když jednoduše přiznáš vinu k mírnějšímu obvinění, převezou tě okamžitě do hezčího prostředí a povolí ti návštěvy rodiny, včetně nové vnučky… Dokonce naznačil, že by mohl zasáhnout ve prospěch Benjyho, aby mu povolili žít s Robertem a Ellie…“

Nicole se rozrušila. „A vy si všichni myslíte, že bych tento obchod měla přijmout a uznat svou vinu. i když jsem od okamžiku svého zatčení neustále prohlašovala svou nevinu?“

Katie přikývla. „Nechceme, abys zemřela,“ prohlásila. „Obzvláště bez důvodu.“

„Bez důvodu?“ Nicole náhle zajiskřilo v očích. „Ty si myslíš, že zemřu bez důvodu?'' Odstrčila židli od stolu, vstala a začala přecházet kolem cely. „Zemřela bych pro spravedlnost,“ řekla více sobě než Katie, „aspoň ve své mysli, i kdyby v celém vesmíru nebylo jediné duše, která by to pochopila.“

„Ale matko,“ skočila jí Katie do řeči, „k čemu by to bylo? Tvé děti a vnučka by přišly navždy o tvou společnost, Benjy by zůstal v tom špinavém ústavu…“

„Takže nyní jde o obchod,“ přerušila ji silnějším hlasem Nicole, „zákeřnější verze Faustovy smlouvy s ďáblem… Vzdej se svých principů, Nicole, a přiznej vinu, i když jsi vůbec nezhřešila. A neprodávej svou duši za pouhou osobní přízemní odměnu. Ne, to by se dalo příliš snadno odmítnout… Udělej to pro blaho své rodiny… Může vůbec existovat nějaká žádost, která by mohla matku více zviklat?“

Nicole plál v očích oheň. Katie sáhla do kabelky, vytáhla cigaretu a třesoucí se rukou si zapálila. „A kdo ke mě přijde s takovým návrhem?“ pokračovala Nicole. Nyní už křičela. „Kdo mi přinese lahodné jídlo, víno a fotografie rodiny, abych změkla a sama na sebe použila nůž, který mne jistě zabije s daleko větší bolestí než jakékoliv elektrické křeslo? Vždyť je to má vlastní dcera, milovaný plod mého lůna!“

Nicole se náhle sehnula a popadla Katie. „Nedělej jim Jidáše, Katie,“ vykřikla a třásla vystrašenou dcerou. „Jsi přece mnohem lepší. Jednou, až mě za tato zdánlivě mírná obvinění odsoudí a popraví, oceníš, co dělám.“

Katie se matce vytrhla a zapotácela se dozadu. Zatáhla z cigarety a řekla: „To jsou kecy, matko. Samý kecy… Jsi jenom, jako obvykle, farizejská… Podívej, přišla jsem ti pomoct, nabídnout ti možnost žít dál. Proč nemůžeš, sakra, aspoň jednou v životě poslechnout někoho jiného?“

Nicole na Katie několik sekund upřeně hleděla. Když opět promluvila, zněl její hlas měkčeji. „Poslouchala jsem tě, Katie, a nelíbí se mi, co jsem slyšela. Také jsem tě pozorovala… Nemyslím si ani na okamžik, že jsi sem dnes přišla, abys pomohla mně. To by se vůbec neshodovalo s tím, co jsem během několika posledních let viděla z tvého charakteru. Musíš z toho mít nějaký prospěch…

Nevěřím ani, že nějak zastupuješ Ellie a Patricka. Kdyby tomu tak bylo, přišli by s tebou. Musím se přiznat, že jsem byla na chvilku zmatena a měla pocit, že snad působím všem svým dětem příliš velkou bolest… Ale v těchto posledních několika minutách jsem spatřila velice zřetelně, o co tu jde… Katie, má drahá Katie…“

„Už se mě nedotýkej!“ vykřikla Katie, když se k ní Nicole blížila. Oči měla zalité slzami. „A ušetři mne své farizejské lítosti…“

V cele se na okamžik rozhostilo ticho. Katie dokouřila a snažila se uklidnit. „Podívej,“ řekla nakonec, „seru na to, co cítíš ke mně, to není důležité, ale proč, matko, proč nedokážeš myslet na Patricka, Ellie a na malou Nicole? Je pro tebe tak důležité být svatou, když by kvůli tomu museli trpět?“

„Časem pochopíš,“ odvětila Nicole.

„Časem,“ řekla Katie zlostně, „budeš mrtvá. Velice brzy… Neuvědomuješ si, že v okamžiku, kdy odsud odejdu a řeknu Nakamurovi, že se s tebou nedá dohodnout, bude určen termín procesu? A že nemáš vůbec žádnou šanci? Absolutně žádnou, sakra?“

„Nemůžeš mě vystrašit, Katie.“

„Nemůžu tě vystrašit, nemůžu se tě dotknout, nemůžu se ani dovolat tvé soudnosti. Jako všichni správní svatí nasloucháš jenom svým vlastním hlasům.“

Katie se zhluboka nadechla. „Tak to je asi všechno, zdá se… Sbohem, matko.“

I když se tomu bránila, oči se jí opět zalily slzami.

Nicole plakala neskrývaně. „Sbohem, Katie.“ řekla. „Miluji tě.“

„Obhajoba může nyní přednést závěrečné prohlášení.“ Nicole povstala a obešla stůl. Překvapilo ji, že je tak unavená. Dva roky ve vězení určitě ubraly z jejího legendárního životního elánu. Pomalu došla k porotě složené ze čtyř mužů a dvou žen. Žena v první řadě, Karen Stolzová, pocházela původně ze Švýcarska. Nicole ji znala docela dobře, když paní Stolzová a její muž vlastnili a provozovali pekárnu za rohem Wakefieldova domu v Beauvois.

„Nazdar, Karen,“ řekla Nicole a zastavila se přímo před porotci. Ti seděli ve dvou řadách po třech. „Jak se vede Johnovi a Marii?… Musí jim už být přes deset.“

Paní Stolzová se na sedadle zavrtěla. „Vede se jim dobře, Nicole,“ odpověděla velice tiše.