Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Nicole rozjímala, když s Orlem vstupovali do čekajícího vozidla. Příklop se nad nimi uzavřel a během jízdy do dopravního střediska opět nemohli nic vidět. I pro mne je dobrodružství velmi důležité, myslela si Nicole, a když jsem byla mladá dívka, byla mým nejvyšším cílem sláva. Usmála se pro sebe. Ale teď je to rozhodně láska… Byli bychom nudní, kdybychom se neměnili.

Cestovali v raketoplánu shodném s tím, který je přivezl do Uzlu. Orel seděl vpředu, Richard a Nicole vzadu. Výhled na kulové moduly za nimi, dopravní koridory a celý osvětlený trojúhelník byl úchvatný.

Směr, kterým se pohybovali, vedl k Siriu, dominujícímu bodu v prostoru okolo Uzlu. V dáli zářila velká mladá hvězda, asi tak velká, jak by vypadalo jejich domovské Slunce z pásu asteroidů.

„Jak jste vybrali toto umístění pro Uzel?“ zeptal se Richard Orla, když jeli asi hodinu.

„Co tím míníte?“ přišla reakce.

„Proč zde, v soustavě Siria, proč ne na nějakém jiném místě?“

Orel se zasmál. „Toto umístění je pouze dočasné,“ řekl. „Jakmile Ráma odjede, opět se přesuneme.“

Richard byl zmaten. „Chcete říct, že celý Uzel se pohybuje!“ Otočil se a pohlédl zpět na trojúhelník zářící slabě v dálce. „Kde má pohonný systém?“

„Malé pohonné jednotky jsou umístěny v každém modulu, ale ty se používají jen v případě nouze. Transport mezi jednotlivými polohami se provádí pomocí zařízení, které byste vy nazvali vlečné lodě — připojí se k otvorům po stranách koulí a dodají téměř celou rychlost potřebnou ke změně dráhy.“

Nicole myslela na Michaela a Simone a začala si dělat starosti. „Kam se Uzel přesune?“ zeptala se.

„To ještě pravděpodobně není přesně specifikováno,“ odpověděl Orel neurčitě. „Je to tak jako tak vždy stochastická funkce závisející na tom, jak pokračují různé činnosti.“ Po krátké odmlce pokračoval: „Když dokončíme svou práci v daném místě, celá konfigurace — Uzel, Hangár a Mezistanice — se přesune do další zájmové oblasti.“

Richard a Nicole na sebe na zadním sedadle mlčky zírali. Měli potíže pochopit rozměr toho, co jim Orel říkal. Celý Uzel se pohybuje. To bylo k nevíře. Richard se rozhodl změnil téma.

„Jaká je vaše definice druhu kosmoplavců?“ tázal se Orla.

„Druh, který se odvážil, buď sám od sebe, nebo prostřednictvím svých zástupců — robotů, opustit vhodnou atmosféru své domácí planety. Pokud jeho vlastní planeta nemá atmosféru, nebo když druh nemá vůbec žádnou planetu, potom je definice komplikovanější.“

„Myslíte to tak, že existují inteligentní tvorové, kteří se vyvinuli ve vakuu? Jak to může být možné?“

„Vy jste atmosféričtí šovinisté,“ odvětil Orel. „Jako všichni tvorové omezujete způsoby, kterými se může projevovat život, na prostředí podobná vašemu.“

„Kolik druhů kosmoplavců je v naší galaxii?“ zeptal se Richard o chvilku později.

„To je jeden z cílů našeho projektu — odpovědět přesně na tuto otázku. Víte přece, že v Mléčné dráze je více než sto miliard hvězd. O málo více než čtvrtina z nich má planetární soustavy, které je obklopují. Kdyby pouze jedna z každého milionu hvězd s planetami byla domovem jednoho druhu kosmoplavců, pak by ještě existovalo dvacet pět tisíc kosmoplavců jen ve vaší galaxii.“

Orel se otočil a díval se na Richarda a Nicole. „Přesnější odhad počtu kosmoplavců v galaxii a rovněž jejich hustota v kterékoliv specifikované zóně jsou informace Třetí úrovně. Ale mohu vám říci jednu věc. V galaxii existují zóny vysoké hustoty života, kde je střední počet kosmoplavců na tisíc hvězd vyšší než jedna.“

Richard si hvízdl. „To je ohromující věc,“ řekl vzrušeně Nicole. „To znamená, že lokální vývojový zázrak, kterým jsme vznikli, je ve vesmíru běžným schématem. My jsme jedineční, to jistě, protože nikde jinde by proces, kterým jsme byli vytvořeni, neprobíhal přesně stejně. Ale charakteristika, která náš druh opravdu určuje, jmenovitě naše schopnost modelovat si svůj svět, rozumět mu a současně chápat, jak zapadáme do jeho celkového schématu, tato schopnost musí být vlastní tisícům tvorů! Protože bez této schopnosti by se nikdy nestali kosmoplavci.“

Nicole byla ohromená. Vzpomněla si na podobný okamžik, kdy byla před lety s Richardem ve fotolaboratoři doupěte oktopavouků v Rámovi, když se snažila pochopit nezměrnost vesmíru pomocí celkového informačního obsahu. Teď si opět uvědomila, že celá soustava znalostí v doméně lidstva, vše, co se kdy kterýkoliv člen lidského rodu naučil nebo zažil, není nic víc než jediné zrnko písku na velké pláži představující vše, co kdy bylo známo všem rozumným tvorům ve vesmíru.

Jejich raketoplán přistál několik set kilometrů od Hangáru. Toto zařízení mělo podivný tvar, bylo úplně rovné dole, ale strany a vrchní část byly zaobleny. Tři továrny v Hangáru — jedna po každé straně a další uprostřed — vypadaly z vnějšku jako geodetické dómy. Zvedaly se do šedesáti či sedmdesáti kilometrů nad základnou stavby. Mezi těmito továrnami byla mnohem nižší střecha, jen osm až deset kilometrů nad rovinou základny, takže horní část budila celkový dojem, jaký by se dal čekat u zad tříhrbého velblouda, pokud takové stvoření kdy existovalo.

Orel, Nicole a Richard se zastavili a pozorovali hvězdicový stroj, který byl podle Orla renovován a byl nyní připraven k další cestě. Hvězdice vyjela z levého hrbu a vozidlo, malé ve srovnání s Hangárem nebo Rámou, ale pořád alespoň deset kilometrů od středu ke konci paprsku, se začalo točit, jakmile se dostalo mimo Hangár. Protože raketoplán zůstal „zaparkován“ nějakých patnáct kilometrů dál, hvězdice zvýšila svou vířivou rychlost na deset otáček za minutu. Když se rychlost víření ustálila, hvězdice odletěla doleva.

„Teď už z této řady zůstává jen Ráma,“ řekl Orel. „Obrovité koleso, které bylo ve vaší frontě u Mezistanice první, odletělo před čtyřmi měsíci. Vyžadovalo jen minimální povrchovou úpravu.“

Richard se chtěl na něco zeptat, ale ovládl se. Už během letu z Uzlu zjistil, že jim Orel sám od sebe dával téměř všechny informace, o něž měl dovoleno se podělit. „Ráma byl docela problém,“ pokračoval Orel. „A ještě přesně nevíme, kdy skončíme.“

Raketoplán se přiblížil k pravému dómu Hangáru a na jeho čelní straně se rozsvítila světla v poloze pět hodin. Při bližší prohlídce si Richard a Nicole všimli, že se otevřely nějaké malé dveře. „Budete potřebovat své speciální obleky.“ upozornil je Orel. „Byl by to velký inženýrský úspěch, kdyby mělo toto obrovské místo proměnné prostředí.“

Zatímco raketoplán přistál u kotviště velice podobného tomu v dopravním středisku. Nicole a Richard se oblékli. „Slyšíte mne dobře?“ zeptal se Orel. který zkoušel komunikační systém.

„Rozumím,“ odpověděl Richard ze své přilby. Mrkli na sebe s Nicole a zasmáli se, když si vzpomněli na svou službu Newtonových kosmonautů.

Orel je vedl dlouhou širokou chodbou. Na konci prošli dveřmi vpravo a dostali se na široký balkon deset kilometrů nad podlahou továrny, větší, než by si kdokoliv dokázal představit. Když se Nicole dívala do hluboké propasti, pocítila slabost v kolenou. Vzdor beztíži jimi oběma proběhly vlny závrati. Oba se odvrátili současně. Zadívali se navzájem do očí, zatímco se snažili pochopit, co právě uviděli.