Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Nicole už neviděla raketoplán, který pozorovala z okna. Byla tak hluboce ponořena do vzpomínek, že na chvíli zapomněla na nové obyvatele, kteří byli zřejmě právě přiváženi. Nyní, když se vrátila do přítomnosti, si v duchu představila houf podivných stvoření vystupujících na nástupiště a vylekaných zvukem hlasu mluvícím k nim v jejich rodném jazyce. Údiv musí být univerzální , přemýšlela, musí patřit všem organizmům, které jsou obdařeny vědomím.

Pozvedla oči a zadívala se na vzdálený Administrativní modul. Co se tam děje? My uvězněné bytosti se pohybujeme sem a tam mezi Obytným a Inženýrským modulem. Zdá se, že všechny naše činnosti jsou logicky sladěny. Ale kým? A proč? Proč někdo přivezl všechny tyto tvory do tohoto umělého světa?

Nicole neměla na tyto otázky bez konce žádnou odpověď. Jako obvykle v ní vyvolaly mocný pocit vlastní bezvýznamnosti. Chtěla jít okamžitě dovnitř a obejmout děti. Zasmála se sama sobě. Oba ty pocity odrážejí naše postavení v kosmu, pomyslela si. Jsme zoufale důležití pro své děli a současně absolutně ničím v obrovském řádu věcí. Je třeba ohromné moudrosti k uvědomění si, že v těchto dvou pohledech není nic nekonzistentního.

Snídaně byla slavnostní. Objednali si hostinu od výjimečných kuchařů, kteří pro ně připravovali jídlo. Ohleduplní architekti, kteří navrhli jejich byt, jim dodali různé trouby a ledničku, pro případ, že by si chtěli připravoval jídlo sami z dodaných surovin. Cizí kuchaři (nebo roboti) byli však tak dobří a tak rychle se učili, že Nicole a členové její rodiny si téměř nikdy nepřipravovali jídlo sami — jen stlačili bílé tlačítko a objednali si.

„Dnes ráno chci palačinky,“ oznámila Katie v kuchyni.

„Já taky, já taky,“ přidal se její stín Patrick.

„Jaké palačinky?“ ozval se hlas. „Máme v paměti čtyři různé druhy. Pohankové, z podmáslí…“

„Z podmáslí,“ přerušila jej Katie. „Celkem tři.“ Mrkla na svého mladšího bratra. „Raději udělejte čtyři.“

„S máslem a javorovým sirupem.“ křikl Patrick.

„Čtyři palačinky s máslem a javorovým sirupem,“ zopakoval hlas. „Bude to všechno?“

„Ještě jeden jablečný a jeden pomerančový džus,“ dodala Katie po krátké poradě s Patrickem.

„Za šest minut a osmnáct sekund,“ oznámil hlas.

Když bylo jídlo připraveno, shromáždila se rodina u kulatého stolu v kuchyni. Nejmladší děti vyprávěly Nicole, co během její nepřítomnosti dělaly. Patrick byl obzvlášť pyšný na svůj osobní rekord v běhu na padesát metrů v tělocvičně. Benjy pracně napočítal do deseti a všichni zatleskali. Právě skončili snídani a sklízeli se stolu, když u dveří zazněl zvonek.

Dospělí se po sobě podívali a Richard přešel k řídícímu pultu, kde zapnul videomonitor. Za dveřmi stál Orel.

„Doufám, že to nebude další test,“ vyhrkl Patrick.

„Ne… ne, pochybuji,“ pravila Nicole a šla ke dveřím. „Přišel nás pravděpodobně seznámit s výsledky posledního pokusu.“

Než otevřela dveře, Nicole se zhluboka nadechla. Bez ohledu na to, kolikrát se s Orlem setkala, v jeho přítomnosti se jí vždy zvedla hladina adrenalinu. Proč se tak dělo? Lekaly ji jeho úděsné vědomosti? Nebo jeho moc nad nimi? Nebo jen matoucí fakt jeho existence?

Orel ji pozdravil s výrazem, který rozpoznala jako úsměv. „Mohu jít dovnitř?“ zeptal se mile. „Rád bych mluvil s vámi, vaším mužem a panem O'Toolem.“

Nicole na něj (nebo na to, problesklo jí okamžitě myslí) zírala jako vždy. Byl vysoký, možná dva a čtvrt metru, a od krku dolů měl tvar člověka. Jeho paže a trup však byly pokryty malými hustými tmavě šedými pírky — kromě čtyř prstů na každé ruce, které byly smetanově bílé a bez peří. Povrch Orlova těla pod pasem měl barvu pleti, z lesku vrchní vrstvy bylo však zřejmé, že nebyl udělán pokus udělat skutečnou lidskou kůži. Pod pasem neměl žádné ochlupení ani viditelné klouby, ani genitálie. Na nohou neměl žádné prsty. Když šel, bylo vidět v oblasti kolena vrásky, ale když klidně stál, zmizely.

Výraz Orlovy tváře byl velmi sugestivní. Na hlavě měl po stranách vystupujícího našedlého zobáku velké světle modré oči. Když mluvil, zobák se otevřel a jeho perfektní angličtina vycházela z nějaké krabičky s elektronickým hlasem vzadu v krku. Pírka na temenu hlavy byla bílá a ostře kontrastovala s tmavou šedí jeho obličeje, krku a zad. Peříčka na obličeji měl velmi řídká.

„Mohu jít dovnitř?“ zopakoval Orel uctivě, když se Nicole několik sekund nepohnula.

„Ovšem… ovšem.“ odpověděla a odstoupila od dveří. „Promiňte… Jenom jsem vás tak dlouho neviděla.“

„Dobrý den, pane Wakefielde, pane O'Toole. Nazdar, děti.“ pozdravil Orel, když vešel do obývacího pokoje.

Patrick a Benjy před ním couvali. Zdálo se, že ze všech dětí se ho nebojí jen Katie a malá Ellie.

„Dobrý den,“ odpověděl Richard. „Co pro vás můžeme udělat?“ tázal se. Orel nikdy nepřišel na návštěvu jen tak. Vždy měl nějaký důvod.

„Jak jsem už řekl vaší ženě u dveří,“ odvětil Orel, „potřebuji si promluvit se všemi třemi dospělými. Může se Simone postarat o ostatní, zatímco my si budeme asi hodinu povídat?“

Nicole už posílala děti do pokoje na hraní, když ji Orel zarazil. „To není nutné,“ řekl. „Mohou užívat celý byt. My čtyři půjdeme do konferenční místnosti, která je na druhé straně haly.“

Ó jé , pomyslela si Nicole. To je něco velkého… Nikdy předtím jsme nenechali děti samy.

Začala se náhle bát o jejich bezpečí. „Promiňte, pane Orle,“ začala. „Budou zde děti v pořádku? Chci říci, nepřijde za nimi nějaká speciální návštěva, nebo něco podobného…?“

„Ne, paní Wakefieldová,“ odpověděl Orel věcně. „Dávám vám své slovo, že vaše děti nebude nic rušit.“

Když si začali v atriu oblékat kosmické kombinézy, Orel je zastavil. „To není nutné,“ řekl. „Včera v noci jsme změnili konfiguraci této části sektoru. Těsně před spojením jsme halu uzavřeli a tuto celou oblast jsme přeměnili na habitat s pozemskými podmínkami. Konferenční místnost můžete použít bez speciálního oděvu.“

Jakmile se usadili ve velké konferenční místnosti na druhé straně haly, Orel začal mluvit: „Od našeho prvního setkání jste se mne opakovaně dotazovali, co zde děláte, a já jsem vám nedal přímou odpověď. Nyní, když skončila konečná sada testů spaní — úspěšně, mohu dodat — byl jsem zplnomocněn informovat vás o další fázi vaší mise.

Dostal jsem rovněž svolení, abych vám řekl něco o sobě. Jak jste se všichni domnívali, nejsem živý tvor — alespoň podle vaší definice.“ Orel se zasmál. „Byl jsem vytvořen Inteligencí, která řídí Uzel, abych s vámi zprostředkovával styk v choulostivých otázkách. Naše počáteční pozorování vašeho chování ukázalo vaši neochotu interagovat s odosobněnými hlasy. Bylo už rozhodnuto vytvořit mne, nebo něco podobného, jako vyslance pro vaši rodinu, když jste vy, pane Wakefielde, téměř způsobil v tomto sektoru vážný chaos svou snahou navštívil neplánovaně a bez schválení Administrativní modul. Mé tehdejší vystoupení mělo za cíl předejít dalšímu nepatřičnému chování.

Nyní jsme vstoupili,“ pokračoval Orel po krátkém zaváhání, „do nejdůležitějšího období vašeho zdejšího pobytu. Kosmická loď, které říkáte Ráma, je v Hangáru, kde podstupuje generální renovaci a jisté konstrukční změny. Vy, lidské bytosti, se zúčastníte procesu konstrukčních změn, protože někteří z vás se vrátí s Rámou do sluneční soustavy, z níž pocházíte.“