Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Co přesně chcete, abychom zde dělali?“ vyzvídala Nicole po několika hodinách, když se Orel připravoval vzít je ještě do další části jejich budoucího domova.

„Nic určitého,“ odvětil Orel. „Toto je vaše jediná návštěva samotného Rámy. Chtěli jsme vám dát možnost, abyste pocítili velikost vašeho habitatu, aby se vám dobře pracovalo na dělání návrhu. V Ubytovacím modulu máme model v měřítku jedna ku dvěma tisícům — zbytek naší práce se bude provádět tam.“ Podíval se na Richarda a Nicole. „Můžeme odejít, kdykoliv budete chtít.“

Nicole si sedla na šedou kovovou bednu a rozhlížela se kolem. Množství jednotlivých druhů robotů a jejich celkový počet stačil sám o sobě k tomu, aby ji jímala závrať. Byla ohromena od okamžiku, kdy vyšla na balkon v továrně, a nyní byla absolutně otupělá. Vztáhla ruku k Richardovi.

„Vím, že bych měla studovat, co vidím, miláčku, ale už nejsem schopna vnímat. Jsem přesycena dojmy.“

„Já taky,“ přiznal Richard. „Nikdy bych si nepomyslel, že existuje něco úžasnějšího a děsivějšího než Ráma, ale tahle továrna tím určitě je.“

„Za celou tu dobu, co jsme zde, nepoložil sis otázku,“ pokračovala Nicole, „jak musí vypadat továrna, v níž vyrobili tento podnik? Nebo si představ výrobní linku pro Uzel.“

Richard se zasmál. „Tak bychom mohli pokračoval do nekonečna. Jestli je Uzel skutečně stroj, jak se jeví, je určitě strojem vyššího řádu než Ráma. Ráma byl pravděpodobně navržen tady a je řízen Uzlem. Ale co vytvořilo a řídí Uzel? Byla to stvoření jako my, výsledek biologického vývoje? A existují vůbec ještě, v jakémkoliv smyslu, který dokážeme pochopit, nebo se z nich stal nějaký jiný druh entity spokojený s tím, že se projevuje existencí těchto úžasných strojů, které vytvořil?“

Richard si sedl vedle své ženy. „I pro mne je toho moc. Myslím, že toho mám taky dost… Vraťme se zpět k dětem.“

Nicole se k němu naklonila a dotkla se ho. „Jsi velmi chytrý muž, Richarde Wakefielde. Víš, to je jeden z důvodů, proč tě miluji.“

Velký robot připomínající zvedák, který nesl nějaké stočené kusy plechu, se převalil těsně kolem nich. Richard opět v úžasu zavrtěl hlavou. „Děkuji ti, miláčku,“ řekl po chvilce mlčení. „Ty přece víš, že tě také miluju.“

Vstali a naznačili Orlovi, že jsou připraveni k odchodu.

Příští noci ve svém bytě v Obytném modulu byli Richard a Nicole čilí ještě třicet minut poté, co se pomilovali. „Co se děje, miláčku?“ zeptala se Nicole. „Je něco v nepořádku?“

„Měl jsem dnes další záchvat mlhy,“ přiznal Richard. „Trval téměř tři hodiny.“

„Nebesa,“ vyjekla Nicole. Posadila se na posteli. „A teď jsi už v pořádku? Mám přinést přístroj a podívat se, nezjistím-li něco z tvé biometrie?“

„Ne,“ bránil se Richard a vrtěl hlavou. „Mé mlhy jsi na svém přístroji nikdy nezjistila. Ale tahle mě opravdu znepokojila. Uvědomil jsem si, jak jsem během nich neschopný. Nemohu skoro vůbec fungovat, natož ti pomoct v sebemenším problému s dětmi. Děsí mě to.“

„Pamatuješ si, co ji vyvolalo?“

„Jistě. Jako vždycky. Přemýšlel jsem o naší cestě do Hangáru, hlavně o druhém habitatu. Mimoděk jsem si začal uvědomovat několik nesouvislých zážitků ze své odysey a pak jsem byl náhle v mlze. V naprosté mlze. Nejsem si jistý, zda bych tě v prvních pěti minutách jejího trvání poznal.“

„Je mi to líto, miláčku.“

„Vypadá to skoro, jako by něco sledovalo mé myšlenky. A když se dostanu do jisté části své paměti, potom bác, dostávám jakési varování.“

Oba téměř minutu mlčeli.

„Když zavřu oči,“ řekla Nicole, „pořád vidím všechny ty roboty pobíhající uvnitř Rámy.“

„Já taky.“

„A přece mi pořád dělá problémy uvěřit, že to byla skutečná scéna a ne něco, co jsem si vysnila, nebo viděla v kině.“ Nicole se usmála. „Žili jsme těch posledních čtrnáct let v neuvěřitelném světě, viď?“

„Určitě,“ přitakal Richard a stočil se, jako vždycky před spaním, na pravý bok. „Ale kdo ví? To nejzajímavější může být ještě před námi.“

Holografický model Nového Edenu v měřítku l:2000 byl promítnut do středu velké konferenční místnosti. Uvnitř Rámy bude skutečný Zemský habitat zabírat plochu sto šedesáti čtverečných kilometrů na Středové pláni a bude začínat právě naproti dolnímu konci dlouhého severního schodiště. Jeho uzavřený objem bude dvacet kilometrů dlouhý ve směru kolem válce, osm kilometrů široký ve směru rovnoběžném s válcovou osou rotace a osm kilometrů vysoký od podlahy kolonie ke stropu.

Avšak model Nového Edenu v Obytném modulu, který Orel, Richard a Nicole používali při tvorbě návrhů, měl vhodnější velikost. Vešel se snadno do jediného velkého pokoje a holografické průměty umožňovaly, aby návrháři procházeli různými navrženými strukturami i mezi nimi. Změny se prováděly prostřednictvím počítačových návrhářských podprogramů, které reagovaly na Orlovy slovní příkazy.

„Opět jsme změnili svůj názor,“ řekla Nicole a začala jejich třetí maratónskou návrhovou diskuzi tím, že obkroužila svou černou,svítilnou‘ soustředění budov ve středu kolonie. „Teď si myslíme, že to byl špatný nápad mít všechno na jednom místě, kde by lidé po sobě šlapali. Myslíme si, že by bylo smysluplnější, kdyby obytné plochy a malé obchody byly ve čtyřech oddělených sídlištích v rozích pravoúhelníku. Pouze budovy užívané všemi z kolonie budou ve středu komplexu.“

„Naše nové pojetí ovšem úplně změní dopravní tok, který jsme spolu včera navrhli.“ dodal Richard, „a rovněž návrh souřadnic pro parky, Sherwoodský les, jezero Shakespeare a horu Olymp. Ale všechny původní prvky lze ještě zahrnout do našeho nynějšího návrhu Nového Edenu — zde, podívejte se na tento náčrt a uvidíte, kam jsme všechno přesunuli.“

Zdálo se, že Orel udělal grimasu, když shlížel na své lidské pomocníky. Po sekundě se podíval na mapu v Richardově elektronickém zápisníku. „Doufám, že tohle bude poslední velká změna,“ poznamenal. „Neuděláme velký pokrok, když při každém setkání v podstatě začneme všechno odznova.“

„Je nám líto,“ omlouvala se Nicole. „Ale chvíli nám trvalo, než jsme rozsah našeho úkolu pochopili. Teď už chápeme, že navrhujeme dlouhodobé životní podmínky až pro dva tisíce lidských bytostí — je-li k tomu třeba několika iterací, abychom to udělali správně, musíme tomu věnovat čas.“

„Vidím, že jste opět zvětšili počet velkých budov v centrálním komplexu,“ řekl Orel. „Jaký je účel této budovy za knihovnou a přednáškovou síní?“

„Je to budova určená pro sport a rekreaci,“ vysvětlovala Nicole. „Bude mít běžeckou dráhu, hřiště na baseball, fotbalové hřiště, tenisové kurty, tělocvičnu a plavecký bazén — a navíc dost sedadel v každé ploše, aby pojala téměř všechny občany. Richard a já si představujeme, že atletika bude v Novém Edenu velice důležitá, obzvláště když většinu rutinních úkolů budou provádět bioti.“

„Zvětšili jste také velikosti nemocnice a škol…“

„Byli jsme v našem původním přidělování místa příliš konzervativní,“ přerušil ho Richard. „Nenechali jsme dostatek plochy pro činnosti, které ještě nedokážeme specificky definovat.“