Arthur Clarke - Zahrada Rámova

„Je to jedinečný pohled,“ prohlásil Orel.

Jaké kolosální podcenění skutečnosti , pomyslela si Nicole. Velice pomalu se opět vrátila k děsivé podívané. Tentokrát se chytila oběma rukama zábradlí, aby udržela rovnováhu.

Továrna pod nimi obsahovala celý severní poloválec Rámy, od přístavního čela, kde zakotvili Newtona a vešli dovnitř, až ke konci Hlavní roviny na březích Válcového moře. Nebylo tam žádné moře a žádné rámanské město New York, ale v této jedné uzavřené továrně bylo téměř tolik nemovitostí jako v celém americkém státu Rhode Island.

Mísa a pól severního konce Rámy včetně vnější slupky byly ještě úplně nedotčené. Tyto segmenty Rámy byly umístěny po pravé straně Richarda, Nicole a Orla, téměř za nimi. když stáli na plošině. Na zábradlí před nimi bylo upevněno tucet dalekohledů, každý s jiným rozlišením, jejichž pomocí mohli všichni tři vidět známé žebříky a schodiště připomínající tři žebra deštníků, která obnášela třicet tisíc kroků k sestupu (nebo výstupu) na Hlavní rovinu Rámy.

Zbytek severního poloválce byl rozřezán a ležel pod nimi v částech, ne přímo spojených s mísou, ani připojených k sobě, ale přesto ležících ve správném seřazení se sousedními sektory. Každá část měřila přibližně šest až osm kilometrů čtverečných a její hrany se vzhledem k zakřivení zvedaly značně z podlahy.

„Počáteční práce se snadněji provádějí v této konfiguraci,“ vysvětloval Orel. „Když válec uzavřeme, je obtížnější dostat se se vším zařízením dovnitř a ven.“

Dalekohledy mohli Richard a Nicole vidět, že ve dvou různých částech Hlavní roviny se to jen hemží. Roboty přecházející na podlaze továrny pod nimi sem a tam se ani nepokusili spočítat. V mnoha případech nemohli ani přesně určit, co se tam děje. Byla to technika v měřítku, o němž se lidem nikdy ani nesnilo.

„Přivedl jsem vás nejdříve sem, abych vám umožnil celkový pohled,“ pravil Orel. „Později sejdeme dolů na podlahu, abyste viděli více podrobností.“

Richard a Nicole na něj ohromeně zírali. Orel se zasmál a pokračoval. „Když se budete dívat pečlivě a složíte si v mysli jednotlivé kousky dohromady, uvidíte, že dvě velké oblasti Hlavní roviny, jedna blízko Válcového moře a druhá zabírající plochu téměř ke konci schodiště, byly úplně vyčištěny. Tam probíhá veškerá nová výstavba. Mezi těmito oblastmi vypadá Ráma přesně tak, jak vypadal, když jste z něj odešli. Dodržujeme obecnou konstrukční zásadu — měníme pouze ty oblasti, které budou použity při další misi.“

Richard ožil. „Říkáte nám, že tato kosmická loď je užívána stále znovu? A že pro každou misi se provádějí pouze požadované změny?“

Orel přikývl.

„Potom ta konglomerace mrakodrapů, kterou nazýváme New York, mohla být vybudována pro nějakou mnohem dřívější misi a jednoduše tam ponechána, protože nebylo potřeba žádných změn?“

Orel na Richardovu řečnickou otázku vůbec nereagoval. Ukazoval na severní oblast Hlavní roviny. „To bude váš domov, tam. Právě jsme dokončili infrastrukturu, čemu vy byste řekli,užitečné věci‘, včetně vody, elektřiny, kanalizace a nejvyšší úrovně řízení životního prostředí. Ve zbytku procesu je prostor pro volnost návrhu. Proto jsem vás sem přivedl.“

„Co je ta maličká kupolovitá budova jižně od vyčištěné plochy?“ zeptal se Richard. Byl ještě vyveden z míry myšlenkou, že New York mohl být zbytek, pozůstatek z dřívější Rámovy cesty.

„To je řídící středisko,“ odvětil Orel. „Bude tam uskladněno zařízení, které bude ovládat váš habitat. Obvykle je řídící středisko pod obývanou oblastí, ve slupce Rámy, ale ve vašem případě návrháři rozhodli dát je na pláň.“

„Co je tamta velká oblast?“ tázala se Nicole a ukazovala na vyčištěnou plochu severně u místa, kde by bylo umístěno Válcové moře, kdyby byl Ráma úplně složen.

„Nemám dovoleno říci vám, k čemu je,“ odpověděl Orel. „Ve skutečnosti jsem překvapen, že mi dovolili ukázat vám, že to existuje. Obvykle naši cestující zpět nevědí nic o obsahu jejich plavidla mimo jejich vlastní habitat. Základní plán samozřejmě požaduje, aby každý druh zůstal ve svém vlastním modulu.“

„Podívej se na ten kopec, nebo věž, uprostřed,“ upozornila Nicole Richarda a zaměřila jeho pozornost na druhou oblast. „Musí být aspoň dva kilometry vysoký.“

„A má tvar jako kobliha. Myslím tím, že střed je dutý.“

Mohli viděl, že stavba vnějších stěn něčeho, co byl možná druhý habitat, už značně pokročila. Z podlahy továrny neuvidí nic z jeho vnitřku.

„Můžete nám naznačit, kdo, nebo co tam bude žít?“ vyzvídala Nicole.

„Pojďte,“ řekl Orel rozhodně a vrtěl hlavou. „Je čas sestoupit dolů.“

Richard a Nicole se odloučili od dalekohledů, rychle přehlédli očima celkovou situaci svého budoucího habitatu (který ještě zdaleka nepokročil ve výstavbě jako ten druhý) a šli za Orlem do chodby. Po pěti minutách chůze došli k něčemu, o čemž Orel prohlásil, že je to výtah.

„Musíte se velice pečlivě připoutat pásy k sedadlům.“ upozornil je jejich průvodce. „Bude to dost divoká jízda.“

Zrychlení v jejich podivné oválné schránce bylo silné a náhlé. Po necelých dvou minutách nastalo stejně náhlé zpomalení. Doslali se na podlahu továrny. „Tato věc jede rychlostí tři sta kilometrů za hodinu?“ plál se Richard, když si zpaměti něco rychle spočetl.

„Pokud není žádný spěch.“ odpověděl Orel.

Richard a Nicole ho následovali do továrny. Byla nezměrná. V mnoha směrech byla úžasnější než samotný Ráma, protože téměř polovina gigantické kosmické lodi ležela na podlaze vedle nich. Oba si pamatovali mocné pocity, které měli při jízdě sedačkovou lanovkou v Rámovi a při pohledu přes Válcové moře na záhadné rohy na Jižním pólu. Tylo pocity úcty a posvátné bázně se vrátily, a to dokonce silněji, když Richard a Nicole zírali na čilý ruch kolem sebe a nad sebou.

Výtah je vyložil v přízemí hned vedle jedné části jejich habitatu. Před nimi byla slupka Rámy. Když kolem ní procházeli cestou z výtahu, kontrolovali její tloušťku. „Asi dva metry,“ poznamenal Richard a odpověděl tak na otázku, kterou si kladli od prvních dnů na Rámovi.

„Co bude pod naším bydlištěm, ve slupce?“ tázala se Nicole.

Orel zvedl tři ze svých čtyř prstů a naznačil tak, že žádají informace Třetí úrovně. Oba lidé se zasmáli.

„Pojedete s námi?“ zeptala se Nicole o několik okamžiků později.

„Zpět do vaší sluneční soustavy?… Ne, já nemohu,“ odpověděl. „Ale připouštím, že by to bylo zajímavé.“

Orel je vedl k oblasti intenzivní aktivity. Několik tuctů robotů pracovalo na velké válcové nádrži vysoké asi šedesát metrů. „To je hlavní zařízení na recyklaci tekutin,“ vysvětloval Orel. „Všechny tekutiny, které půjdou do odpadů nebo stok ve vašem habitatu, budou nakonec poslány sem. Vyčištěná voda je vedena trubkami zpět do kolonie a zbytek chemikálií se uschová pro další možná použití. Ten-to závod bude zapečetěný a nedobytný. Používá technologii daleko přesahující váš stupeň vývoje.“

Potom je Orel vedl k žebříku a do habitatu samotného. Provedl s nimi vyčerpávající prohlídku. V každém sektoru jim ukázal hlavní rysy dané oblasti a potom, bez přerušení, nařídil robotu, aby je přenesl do dalšího přilehlého sektoru.