Kir Bulyčov - Průsmyk

Vstali hned, jakmile se jen rozednilo natolik, aby viděli na cestu. Oleg chystal jídlo, vařil vodu v plechovce, kterou přinesli z korábu. Sergejev vytáhl kompas, udělal si ho vlastnoručně, střelka pořád o něco drhla a nikdo takovému výtvoru nedůvěřoval. Když má ale člověk kompas, měl by ho používat.

Sníh už nepadal, ale vítr na své síle neubral, byl to vítr plný vody a zloby. Oleg si všiml, jak se Sergejev krčí pod náporem větru, všiml si jeho černých uzlovatých prstů, kterými si odstraňoval z čela dlouhé, tmavé kudrnaté vlasy. V té chvíli si uvědomil, v jak hrozné situaci teď je. Při minulé cestě ke korábu na něm neležela žádná odpovědnost. Dick byl lepší lovec a hledal cestu, Thomas si pamatoval, kudy kdysi šli. Oleg měl jediný úkol — jít. Jenže co když teď sešli z cesty? Co když nenajdou úžlabinu, kterou protéká ledový potok? Neměli by se vrátit? To by ale bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Jenom se nevracet. Zůstalo by na něm znamení člověka, který nedošel. Dokonce i kdyby odtud odletěli nesmírně daleko, všichni by o něm věděli, že se vrátil.

„Vaří se ti voda,“ upozornil ho Sergejev.

Oleg hodil do plechovky hrst sušených hub. Rychle nabobtnaly a vynořily se na povrch. Jeden po druhém je lovili, pálili si prsty a ústa, foukali na ně a pak houby žvýkali, i když Oleg neměl vůbec chuť k jídlu. Jíst ale musel, jinak by neměl dost sil. V osadě to celou dlouhou dobu bylo špatné se solí. Nejdřív neměli vůbec žádnou, teď Vajtkus našel za bažinami slaný pramen, kde bylo možné sůl získat. Faktem ovšem je, že to byla sůl spíš hořká než slaná, ale Vajtkus nechal vodu vypařit a nápaditě ji dál zpracovával. Houby, které teď žvýkali, byly trochu osolené, nestačilo to však k tomu, aby sůl překonala jejich nepříjemnou příchuť.

„Tak půjdeme?“ zeptal se Sergejev. Oleg si ani nevšiml, že vstal a začal skládat stan, kus plachty slepené z rybí kůže.

Oleg si zkontroloval samostříl. Tětiva byla vlhká, musel ji trochu přitáhnout.

A tak šli dál, stále stoupali, Oleg ta místa vůbec nepoznával a pln vzteku si v duchu opakoval, že byli hloupí, když tu po sobě nezanechali nějaké orientační body, vždyť tudy šli dvakrát.

Oleg byl stále neklidnější, protože nepoznával místa kudy tehdy šli. Už dávno měli být u potoka, u úžlabiny, avšak skály kolem dokola vypadaly naprosto neznámé a cizí.

Sergejev si Olegova nepokoje všiml.

„Máš strach, že jsme zabloudili?“ zeptal se ho.

„Všechno je tu jiné než tehdy,“ řekl Oleg. „To bude tím sněhem.“

„Neboj se,“ řekl Sergejev, „nemůžeme tak moc sejít z cesty. Známe přece směr, pořád stoupáme, nic se neděje.“

„Počkej,“ zastavil se najednou Oleg. Zaslechl bublání vody.

Znovu začal padat sníh. Po chvíli se dostali k potoku a dál šli proti jeho proudu, i když to nebyla právě nejspolehlivější cesta. Minule se k potoku dostali až u úžlabiny. Kolik tu může pramenit potoků?

Tak šli až do večera, téměř se nezastavili. Nic výjimečného se jim nepřihodilo. Oleg vystřelil po zajíci, ale minul. Sněžit nepřestávalo. Vločky se jim lepily na šaty, zima jim však nebyla, jen bylo stále obtížnější postupovat hlubokým sněhem.

Když padl soumrak, dorazili k úžlabině. Byla to ale úplně jiná úžlabina. Spíš široké údolí. Rozhodli se tu přenocovat. Oba věděli, že zabloudili, jenže na návrat už bylo pozdě. Pokud tam nahoře nebude tolik sněhu, mají stále ještě naději dostat se k průsmyku. Neměli ale vůbec chuť o tom mluvit. Oleg rozdělil zbývající houby na tři díly. Šetřili dřívím, jakmile se voda v plechovce ohřála, oheň hned uhasili, ohořelé dříví naskládali do batohu.

V noci mrzlo a vítr se valil širokým údolím jako proud čerstvých jarních vod.

Ráno se Pavlyš rozletěl do hor.

Chtěl s sebou vzít Sally, jak se domluvili, Klaudie však byla proti tomu, protože nastal kontrolní den a Sally musela vyzkoušet všechny přístroje, jak měla ve svých povinnostech. Pavlyš se pokoušel Klaudii přemluvit, kontrola se přece dá o den odložit, ale velitelka expedice byla tvrdá. Líbilo se jí být právě takovou. Byla pevně přesvědčena, že jí to napověděl smysl pro povinnost, a nic jiného neuznávala.

„Když nemůže Sally, poleťte se mnou vy.“

Pavlyš měl pocit, že se Sally po těch slovech usmála, ale nesměl se tím směrem podívat.

„Zbláznil jste se?“ vyhrkla Klaudie a byla najednou celá červená. Pavlyše by v životě nenapadlo, že se Klaudie dokáže červenat. „Vy snad myslíte, že jsem tu jediný člověk, který nemá nic na práci?“

„Nic špatného jsem tím nemyslel,“ bránil se Pavlyš. „Jenom mě napadlo, že dřív nebo později budete stejně muset do hor letět. Hory jsou přece vaše hobby.“

„Mé hobby je celá planeta,“ upřesnila Klaudie a pokračovala:

„Hory už prozkoumaly sondy. Ten systém severně od lesa je poměrně malý, není tam aktivní větrání. Jestli tam něco skutečně výjimečného je, pak to bude chtít hluboké vrty…“

„Já jsem vás chtěl pozvat. Místo v člunu je…“

„Děkuju za pozvání, využiju ho až jindy…“

Sally zabalila Pavlyšovi na cestu pár chlebíčků a dala mu termosku s kávou.

„Nebuď otrávený,“ řekla, když Klaudie odešla do své laboratoře. „Já dnes musím skutečně pracovat tady. Zaletíme tam jindy.“

„Jenom nemám potuchy kdy,“ bručel Pavlyš. „Zítra budeme mít nekonečnou spoustu práce.“

„Něco vymyslíme. Dneska tam najdeš nějaké zvlášť hezké místo. Platí?“

Sally Pavlyše zlehýnka políbila na spánek.

„Já vím, co dneska udělám,“ prohlásil Pavlyš. „Všechno jsem promyslel.“

„Co to bude.“

„Odstěhuju se do laboratoře. Společně s tebou.“

„Se mnou?“

„Jistě. Budeme mít společný domeček a můžeme za sebou zavřít dveře. Proč se máme přetvařovat a dělat, že jsme si lhostejní?“

„Ty se nemusíš přetvařovat.“

„Tím spíš. Na co tyhle žárlivé scény jsou?“

„Hošánku, nepřeceňuj se tak. To, co Klaudie dělá, se nedá nazvat žárlivostí. Je to mnohem složitější. Je to zhroucení běžných norem. Moc dobře ví, jak přicházejí na svět děti, nemysli si, ale v expedici, v průzkumné výpravě, si zvykla vidět na tvém místě Srjobinu Talevovou. Vztahy nás dvou jsou nesprávné, nenadálé a ona se jim pořád neumí přizpůsobit. Vždycky nás přece rozčilují věci, kterým se nedokážeme přizpůsobit. Třeba nás rozčiluje tahle planeta.“

„Takové filozofování nemá smysl,“ prohlásil Pavlyš. „Postavíme ji před hotovou věc.“

„Z toho nic nebude, laboratoř není patřičně sterilní. Klaudie by spíš umřela, než aby nám něco takového dovolila.“

Rozhovor nestačili dokončit, protože se vrátila Klaudie. Nesla žlutý list.

„Třetí den,“ promluvila, „zjistila jedna z mých sond kovovou anomálii v tomhle čtverci. Kromě toho jsou ty údaje značně rozporné, nedokážu pochopit, co tam vlastně je. Jestli musíš za každou cenu někam letět, podívej se tady do toho údolí. Ta anomálie je na povrchu, tím je to podivnější.“

„Nesmírně rád,“ odpověděl Pavlyš.

Pavlyš zakroužil nad stanicí, bylo pěkné počasí, viditelnost dokonalá, jenom jako skály postavené z mlhy se skrývaly v mracích kmeny obřích stromů. Po jezeře se proháněly nízké vlny, které si ve větší hloubce nasadily bílé čepičky. Být na Zemi, Pavlyš by vyrazil na jezero v nafukovacím člunu, zarybařil si a potápěl se, dokud by ho to nepřestalo bavit. Na dno jezera se tu taky bude muset vypravit. Ještě tento týden.