Kir Bulyčov - Průsmyk

Hned vyhledal to, co potřeboval, aby se mu podařilo proniknout do korábu — reaktivní batoh.

Než se znovu vydal k Pólu, spojil se se stanicí a sdělil Klaudii, že jde.

„Rozumím,“ odpověděla suše.

Koráb byl obdivuhodně zachovalý. Jako kdyby ho konzervoval ledový vzduch.

Šel pomalu jeho chodbami, nahlížel do kajut, hledal ovládací pult. Musel tam zůstat palubní deník.

Všechny kajuty byly opuštěné.

Bylo to divné, protože i kdyby většina posádky byla v anabiózní komoře, ve službě muselo být nejméně sto lidí.

V kajutách bylo všechno tak, nebo skoro tak, jako ve chvíli katastrofy, všechny věci stály na svých místech, nikde žádná oběť.

V korábu letěly celé rodiny. V jedné kajutě, Pavlyš si zapamatoval číslo 44, ho zaujal obraz zvěčněného okamžiku. Dětská kolébka, vedle láhev s mlékem. V kolébce bylo chrastítko…

Už si začal namlouvat, že po ztroskotání zůstali na korábu živí lidé. Jeho úkolem teď bylo přijít na to, co se s nimi dělo dál.

Ovládací pult byl silně poškozen. Přístroje rozbité. Jako malý zázrak v těch mrtvých troskách vypadalo blikání signálu automatického spojení se Zemí. Pavlyš světýlko vypnul, jako by v tom zeleném blikání bylo něco zlověstného.

Ani v ovládacím úseku, ani v úseku spojovacím žádnou oběť nenašel. Nenašel ani palubní deník. Žádní lidé nebyli ani v motorovém úseku, který byl poškozen nejvíc. Konečně dorazil do anabiózní komory. Dveře byly zavřené. To očekával. Vytáhl z batohu řezač.

Zámek dlouho nevzdoroval.

Byla tu tma, stěny na rozdíl od ostatních místností nebyly natřeny svítící hmotou. Rozsvítil světlo na přilbě.

A vzápětí pochopil.

Lidé v anabiózních lázních zahynuli společně s korábem. Při ztroskotání se nejspíš vypojil energetický zdroj a ti, kteří zůstali naživu, nemohli přivést k životu reanimační systém. I když se o to zřejmě pokoušeli. Některé lázně byly pootevřeny, ale všechny snahy vyšly naprázdno.

Lázně ve vanách pak zmrzly a ti, kdo v okamžiku katastrofy Pólu spali, byli uvězněni v průhledných ledových balvanech.

Procházel mezi vanami a našel i ty, kdo zahynuli mimo tuto komoru. Někdo měl ještě sílu, aby sem těla přetáhl.

Pavlyš se tu déle nechtěl zdržovat. Byl to hrozný pohled. Člověk mohl být seberozumnější, sebestřízlivější a dokonce sebeodvážnější, přesto by snad zešílel, kdyby třeba za zády v tom ledovém tichu zaslechl něčí pomalé kroky, nebo kdyby najednou uviděl, jak se pod sklem anabiózní lázně v chvějícím se paprsku někomu z těch lidí zachvěje víčko nebo se ústa pohnou do úsměvu, úsměvu člověka, který zahynul před dvaceti lety.

Pomalu ustupoval k východu, nedokázal se totiž otočit zády k tomu hřbitovu. A když za sebou zavřel dveře komory, přitiskl se ke stěně chodby, zůstal tak několik minut, dokud se nezbavil podivné slabosti v nohách.

Poté zamířil k východu, ten však byl příliš daleko. Zrychloval krok, zdržel se jenom jedinkrát, když nahlédl do otevřených dveří nějakého skladu a byl doslova ohromen nepořádkem, jaký tam panoval, jako kdyby se k zásobám dostali nějací divoši, všechno rozházeli po zemi, konzervy a balíčky otvírali snad kameny a drápy, jedno po druhém ochutnávali a co jim nechutnalo, odhazovali stranou. To nemohlo být dílo lidí z korábu ani ve chvíli nejvyšší nouze už jenom proto, že věděli, jak se konzervy otvírají… To tedy znamená, že v korábu byl někdo po katastrofě, po smrti posledních lidí. Nepřišel na žádné vysvětlení toho případu, na planetě by jinak musela být vysoce organizovaná zvířata nebo dokonce nějací pralidé. Ale Pavlyš byl jako biolog přesvědčen, že vyšší zvířata na planetě nejsou. Teprve až když odešel pár desítek metrů od polozničeného skladu, napadlo ho něco naprosto jednoduchého a přijatelného. V podvědomí tu myšlenku zaháněl už dřív: lidé umírali v mrznoucím korábu postupně, jeden po druhém, a ti poslední, polomrtví hrůzou a beznadějí, přišli o rozum. A umírající šílenec, aniž věděl, co vlastně dělá, se připlazil do skladu, protože smrt i k němu byla nemilosrdná…

Co nejrychleji se dostat ven! Na slunce a čerstvý vzduch. Co nejdříve uniknout z mlčící hrobky a ledovými stíny dávné, avšak dobře uchované tragédie!

Za celou noc byli tak zmoženi a promoklí, že za úsvitu, když se vlny uklidnily a přestaly zalévat ostrůvek, padli a spali jako zabití.

Objali Marianu a přitiskli se k ní z obou stran. Mysleli, že jí tak bude tepleji, při spánku se snažili ani nepohnout, aby jí nezpůsobili bolest, zatímco Mariana byla každou chvíli vzhůru, nemohla se zahřát, celá se chvěla a musela se držet, co měla sil, Oleg stále nepřicházel, někam šel, volala na něho, utíkala za ním, vypovídala jí službu zraněná noha, jako kdyby ji neměla vůbec, Oleg se ani neotočil a ona ho nemohla dohonit… Země se chvěla, protože bylo zemětřesení a shora na ni padala střecha…

Mariana pak přišla k vědomí, potah z balónu jí zakryl obličej, takže nemohla dýchat, odhodila ho, Dick s Kazikem leželi každý na jedné straně a ona si vzpomněla, jak loni leželi na sněhu a mrzli, jak ji chlapci také dávali doprostřed, aby jí nebyla taková zima. Ani jí nenapadlo, že bude muset mrznout tak daleko od domova na téhle proklaté planetě doslova pár kroků od Země.

Ostrůvek ji ukolébával, ale to přece dělat neměl!

„Dicku,“ zvolala, „my plujeme?“

„Cože?“ zeptal se ještě v polospánku, ale za pár vteřin se dočista probudil, posadil se, strhl ze sebe blánu, kterou byli přikryti, a řekl:

„No to nám ještě scházelo!“

Kazik se pohnul, zasténal a pořád se ještě nemohl probudit. Kost a kůže, co sotva drží pohromadě, tak o něm mluvily ženské v osadě — měly by ho vidět teď.

Mariana se pokusila posadit, lokty se jí probořily, ale noha ji skoro nebolela, aspoň nic necítila.

Kolem dokola byla voda, samá voda. Někam je to zaneslo, když spali.

Dick vstal, voda mu byla po kolena, vzepřel se rukama, vytáhl nohy a začal se rozhlížet. Konečně se probudil Kazik.

„Měli jsme štěstí,“ konstatoval Dick. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

K ránu, když usnuli, proud jejich vor z ostrůvku odnesl. Vítr však vál ke břehu, a proto se ocitli blíže ke vzdálené zemi. Začali veslovat, využívali přitom větru, hrabali ve vodě rukama, dokonce i Mariana se doplazila ke kraji, naklonila se přes kládu a pomáhala.

„Kruci,“ řekl Kazik, „ten vítr se může každou chvíli změnit.“

Shodil ze sebe rozedrané kalhoty a bundu, z níž zůstaly jen cáry, a skočil do vody. Plaval za vorem, kopal nohama a plavidlo tlačil před sebou. Když už byl břeh blíž a všech se zmocnila nedočkavost, skočil za ním i Dick a dělal totéž, dokonce ani nevnímali, jak je voda studená.

Celí udýchaní tlačili vor, bylo to těžké plavidlo, připadalo jim, že je dokonce živé, jak se jim stavělo na odpor. Najednou Dick zavadil kolenem o dno. Prudce odstrčil vor kupředu. Kazik přišel o oporu, málem se napil vody, protože pro něho tam bylo ještě příliš hluboko. Dick ho vytáhl a došli společně ke břehu za pomalu plovoucím vorem. Šli pomalounku, zlehka ho jenom postrkovali a po několika minutách vzali Marianu a donesli ji na povlovně se svažující břeh pod pár bělavých borovic.

Voněly tu houby, v mechu se míhal hmyz, křoví šustilo, jako kdyby ohmatávalo příchozí. K cíli jejich cesty jim zbývalo už jen velmi málo.