Kir Bulyčov - Průsmyk

Při zpáteční cestě musel Pavlyš odpovídat na nekonečné množství otázek obou žen. Bylo to neuvěřitelné, doposud se nikdy nestalo, že by nějaká expedice našla mrtvý koráb. Navíc ještě koráb, jehož zmizení měli všichni v dobré paměti.

„Ten koráb ale v tomhle sektoru vůbec neměl být,“ uvažovala Klaudie.

„Jsi si jist, že nikdo z nich nemohl zůstat naživu?“ zeptala se Sally.

„Neměl, ale já jsem někde četl,“ pokračoval Pavlyš, „že se po velkém skoku mohli objevit i tady.“

„Ano, ovšem nakonec se došlo k závěru, že to nebylo možné.“

„Ztratili vládu nad korábem při fázi, kdy se ze skoku vynořovali,“ řekl Pavlyš, „a mířili k téhle planetě.“

„Je jisté, že nikdo z nich nemohl zůstat naživu?“ zeptala se Sally.

„Nic takového nemůžu tvrdit,“ prohlásil Pavlyš. „Myslím si ale, že někteří z nich nezemřeli hned.“

„Kdyby někdo z nich naživu zůstal, nepřežil by tam ani den,“ byla si jista Klaudie.

„Kdy se to stalo?“ zeptala se Sally.

„Nenašel jsem palubní deník. V těch místech je mráz i v létě. V noci až mínus čtyřicet. V jiných ročních obdobích je to ještě horší.“

„Neměli kam jít,“ řekla Klaudie.

„Prohledáme celé okolí pod horami,“ rozhodl Pavlyš.

„Byla tam spousta lidí,“ pokračovala Klaudie.

„I děti,“ připomněla Sally. „Kolonisté.“

Ženy připravily večeři k Pavlyšově příletu, ten však neměl na jídlo ani pomyšlení. Hned začal promítat filmy.

…Koráb v zasněženém amfiteátru. Teď je blíž. Obrovité těleso, matový, větry a sněhem ošlehaný plášť. Pootevřený vstupní otvor, to zřejmě způsobil náraz…

Chodba. Jasné světlo z Pavlyšovy svítilny. Ovládací pult. Rozbité přístroje. Následky výbuchu v motorovém úseku. Studený dech smrti.

Popíjeli kávu, seděli v malé vytopené jídelně stanice a každý si představoval mrtvý chlad vesmíru, jehož pokračováním byly ty hory, kde nalezl svůj konec Pól.

„Podíváme se na další filmy?“ zeptal se Pavlyš.

„To je zbytečné,“ řekla Klaudie. „Musíme zjistit, co se má v takových případech dělat. A jak.“

„A co se má jako dělat?“ Pavlyš si uvědomil, že se nikdy s ničím podobným nesetkal a nevěděl, co se tedy doopravdy má. Předpisy jsou ovšem na všechno, na vstup do volného vesmíru i pro chování v případě, že se člověk setká s cizími rozumnými bytostmi. Dokonce i ty nejnepředstavitelnější situace, všechny mají své předpisy.

„Co z toho můžeme využít?“ zeptala se Klaudie.

„Jak využít?“ nechápala Sally.

„Výsadkové čluny jsou v pořádku?“

„Velký člun je poškozen. Náraz zasáhl dopravní úsek.“

Klaudie zapojila počítač. Zanedlouho se na obrazovce objevil text, byla to strohá, výrazná písmena, která nepřipouštěla žádnou diskusi. Klaudie četla nahlas.

„V případě, že expedice opouští zkoumanou planetu, musí se přesvědčit, zda na planetě nezůstal jediný předmět pozemského původu s výjimkou přístrojů, které jsou zde ponechány s tím, že budou odvezeny později…“

„Tohle je ale úplně jiný případ,“ řekl Pavlyš. „Tím mají na mysli třeba můj kartáček na zuby.“

„Kartáček na zuby?“

„Jistě, už ho nemůžu tři dny najít,“ oznamoval Pavlyš. „Musel jsem si vzít náhradní. Zřejmě někam zapadl a za milióny let, až tady vznikne civilizace, objeví archeologové můj kartáček a budou mít důkaz, že tu byla cizí civilizace.“

„Na legrácky teď není vhodná chvíle,“ pronesla Klaudie a sklonila se znovu k počítači. „Něco tady ještě musí být. Vzpomínám si na to. Jistě, tady je to!“

Obrazovka se znovu rozsvítila.

„Objeví-li expedice na zkoumané planetě jakýkoli předmět pocházející ze Země, ať už jde o předměty, které tam byly zapomenuty předcházející expedicí nebo které jsou pozůstatky havárie, expedice je povinna je vzít s sebou a v případě, že to není možné, musí tyto předměty zničit.“

„Vždyť jsem to říkala,“ kývla spokojeně hlavou Klaudie. Byla ráda, že se mohla na svou paměť spolehnout.

„Ale to snad ne?!“ protestovala Sally. „Vždyť jsou tam lidé…!“

„Ti lidé zahynuli před dvaceti lety.“

„Snad s tím nemusíme tak pospíchat,“ řekl Pavlyš. „Ještě přece neodlétáme.“

„S takovou věcí se musí pospíchat,“ řekla Klaudie. A začala znovu hledat v předpisech. „Píše se o tom někde v poznámkách,“ sdělovala. „Musí tam být ještě nějaké dodatky.“

„To tedy nechápu,“ nesouhlasila Sally. „Co by se mohlo stát?“

„Mohla bych se zmýlit v přesnosti formulaci,“ pokračovala Klaudie, „ovšem smysl je jasný. A musí být jasný i vám. Ten příkaz nemá na mysli jen budoucí obyvatele planety. Tady jde o současnost. Koráb, který ztroskotal je zdrojem mikroorganismů ze Země. Můžeme být příčinou nějaké místní ekologické katastrofy.“

„Mikrobi už dávno zmrzli,“ mávl rukou Pavlyš.

„Můžeš to tvrdit s naprostou jistotou? Jako biolog?“

„Ne, to nemůžu,“ připustil Pavlyš. Bylo mu totiž jasné, co tím chce Klaudie naznačit. Pavlyš vstoupil do korábu. Jestliže něco, co je cizí tomuto světu, mikroorganismy či viry jemu škodlivé, byly uvnitř. Pavlyš jim umožnil proniknout na tento svět. A teď už není taková zima, ani v horách. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že se nic nestane. Nejspíš ne, ale předpisy pro takové příležitosti sestavují velmi moudří a předvídaví lidé.

„Znáte přece historii objevení Polynésie?“ uvedla učebnicový příklad Klaudie.

Pavlyš kývl.

Evropané zanesli v devatenáctém století do Polynésie, kde doposud tyto nemoci neznali, příušnice, neštovice a spálu a na ně vymírali obyvatelé celých ostrovů, protože proti těmto, pro Evropany běžným chorobám, neměli protilátky.

„Mně to připadá hrozné,“ řekla Sally. „Stojí tam teď jako pomník.“ Zarazila se.

„Lidé nepřišli do vesmíru proto, aby tu po sobě zanechávali pomníky, které by mohly zničit cizí život. Nesmíme se stát zdrojem nákazy,“ řekla Klaudie. „Smyslem současné civilizace je humanismus.“

Sally vstala, odešla do kuchyně, aby postavila na čaj. Zastavila se mezi dveřmi a najednou řekla:

„Jak si můžeš být vždycky vším tak jistá…“

Klaudie jí neodpověděla.

Když si trochu odpočinuli, chtěl Kazik okamžitě vyrazit ke stanici. Mariana mu řekla:

„Počkej, až se trochu zahřeješ a uschneš.“

„Uschnu cestou,“ protestoval Kazik. „Chodím rychle.“

Dick mu dal svůj nůž, protože ten Kazikův už nebyl k ničemu, chtěl mu dát i paprskomet, ale Kazik si ho nevzal, nedůvěřoval té zbrani.

„Budeš ho potřebovat víc,“ prohlásil, „já budu chodit, ty musíš sedět a čekat.“

Kazik vykročil do vkrádající se tmy, ale do cesty se mu postavila bystrá říčka, šel proti proudu a hledal, kudy by se dostal na druhou stranu, uvízl však v bažinách. Vrátil se až za naprosté tmy. Viděl oheň, který rozdělal Dick.

„To jsem já!“ volal už z dálky.

„Tys je nenašel?“ ptal se Dick a vstal.

„Ráno je určitě najdu. Teď už vím, kudy mám jít,“ odpověděl Kazik.

Mariana ležela s otevřenýma očima a mlčela. Strašně ji to bolelo, ne noha, ale celé tělo, byla to taková tupá, pomalu se přelévající palčivá bolest.

Vstali, když se rozptýlila ranní mlha. Odcházela v chuchvalcích, jako břečka stékala do jezera a schovávala se v lese. V chuchvalcích mlhy se skrýval i kouř z ohně, na kterém Dick vařil vodu. Pavlyš si toho kouře nevšiml. A i kdyby si ho všiml, považoval by ho za mlhu. Kazik pohlédl na oblohu právě ve chvíli, kdy se Pavlyšův stroj mihl nad vrcholky stromů.