Kir Bulyčov - Průsmyk

„Kde myslíš?“

„Na Zemi přece. Tam se jim hodí všechno, co budeme umět. Stanou se z nás průzkumníci. V Dálkové kosmické flotile.“

„Taky jim k něčemu budeme… učí se tam všecko od úplného začátku,“ vyrazil ze sebe Dick.

„Tak kluci,“ zavolala na ně Mariana. „Proč už neplujeme?“

„Už ses probudila?“ Dick vstal. „Řekli jsme si, že si trochu odpočineme, protože to bude těžká plavba. Co noha, bolí?“

„Je to lepší,“ zalhala Mariana.

„Chceš se napít?“

„Trochu.“

Dick jí přinesl vodu ve skořepině. Přidržel jí hlavu, aby se mohla pořádně napít, zátylek měla celý rozpálený. Dick se o ni bál, už několik dní se snaží překonat tu zatracenou řeku a nemají vůbec žádné léky. Mariana se Dickovi odjakživa líbila ze všech nejvíc v osadě. Pořád měl ale na paměti, že patří k Olegovi, a považoval to za nespravedlnost… Ne ovšem příliš velkou, když to tak chtějí, ať to mají.

Pak odrazili s ostrůvkem od břehu a začali se odstrkovat bidly od měkkého dna. Bidla v něm vázla a nebylo snadné je ovládat, vzápětí je řeka stále více zanášela po proudu, Břeh se jim vzdaloval, ovšem čím dál tím vzdálenější byl i druhý břeh, protože řeka se stále rozšiřovala a měla splynout s jezerem. Bidla už nedosahovala na dno a Dick s Kazikem začali veslovat tuhými listy, které ráno objevili na břehu. Proud byl silný a neměli potuchy, jestli jim takové veslování bude co platné. Zdálo se, že moc ne.

Zpotili se a nesmírně unavili. Mariana byla nešťastná, že jim nemůže pomoci, ke všemu se uvolnila jedna z klád, takže stálo spoustu času, než svázali přetržený provaz. Za tu dobu je proud zanesl ještě níže, vpravo bylo šedivé hladké jezerní zrcadlo s roztroušenými tmavými skvrnami ostrůvků, které vyrostly v deltě, za nimi byla šedivá mlha, protější břeh odtud vidět nebylo.

Propluli nad mělčinou, nestačili však zakotvit, protože Dick zlomil bidlo, jak se o ně silně opřel, a málem spadl do vody. Navíc jejich ostrůvek, vlastně základna voru, se skoro rozpadl, spousta bahna a kořenů jen taktak držela klády pohromadě, a za jejich korábem se táhla vlečka z větví a vodních rostlin.

Břehy po obou stranách se rozestoupily, foukal tu vítr, byl docela jiný než ten v lese, čerstvý a svěží. Trochu to s nimi trhlo a rychlost plavby se zpomalila. Řeka jim zůstala za zády.

„Co se děje?“ zeptala se Mariana.

„Ale nic,“ uklidnil ji Dick, „prostě plujeme dál.“

„Je to tak lepší,“ řekl Kazik. „Proud je slabý, doveslujeme to.“

Proud tu však byl stále dost silný, zaháněl je od břehů, až nakonec uvízli na mělčině nebo spíš na plochém písčitém ostrůvku, který z vody téměř nebylo vidět. Odráželi se zbylým bidlem, až se jim konečně podařilo na ostrůvku přistát.

Kdyby se člověk nepodíval pod nohy a neviděl ten malý písčitý pruh, musel by mít dojem, že pořád ještě plují po jezeře. Ústí řeky, odkud sem připluli, bylo tak široké, že nízký porost na březích vypadal jako mech. Bylo to nesmírně daleko. Protože vypluli pozdě, vlastně teprve odpoledne, nebylo divu, že se už začalo stmívat. Nějakou dobu uvažovali, jak se dostat na břeh, a došli k závěru, že pokud tu nebude příliš hluboko, nějak to zvládnou, zvláště když tu není silný proud. Uklidnili se, rozdělali na ostrůvku oheň a ohřáli vodu pro Marianu. Dick s Kazikem se napili rovnou z jezera, pili hodně, protože když se člověk pořádně napije vody, zažene tím hlad. Jim to ovšem příliš nepomohlo.

Dick se navečer pokoušel ulovit nějakou rybu, zbývalo mu ještě několik šípů. Nikdy předtím však nestřílel samostřílem do vody, proto nic nezasáhl. Paprskometu mu bylo líto, nevěděl kolik v něm zbývá nábojů.

Nastal soumrak a nikdo z nich nedokázal čekat do rána, pokusili se proto dorazit ke břehu, zvedl se ale silný vítr a tak se museli vrátit.

Byla to těžká noc, vítr zesílil tak, že se přes ostrůvek převalovaly vlny. Jejich ubohé plavidlo se houpalo a museli ho neustále bidlem přitahovat na mělčinu. A když už byly vlny příliš vysoké, Dick s Kazikem vlezli do studené vody a prám přidržovali. Ani Mariana nespala.

Oleg se Sergejevem šli nalehko, postupovali rychle, a hlavně šli docela jinak. Změnil se jejich vztah k cestě. Loni to byla výprava skoro neuskutečnitelná, ke které se museli rozhodnout jenom ze zoufalství. Thomasova smrt byla přirozenou daní za dosažení vysněného cíle a samotný Pól jim připadal jako tajuplná, vzdálená vzpomínka, jeho skutečnost zpochybňovali dokonce i staří lidé.

Teď šli touto cestou za přesně vytyčeným cílem. Nejdůležitější je dojít co možná nejdřív a spojit se s expedicí.

Sergejev docela samozřejmě uznával Olegovu vůdčí úlohu na cestě, a to, že byl starší a přesto nedával ten věkový rozdíl nijak najevo, Oleg také přijal jako samozřejmost. Proto nehledě na spěch, na zimu a sníh s deštěm, který se začal sypat už u červených skal, to byla cesta dvou dospělých mužů.

Až do té doby spolu prožili mnoho let v malé osadě, mnohokrát spolu rozmlouvali, to však neznamená, že by v osadě neexistovaly neviditelné, přitom však zcela zřejmé bariéry dané věkem nebo rodinnými vztahy. A Marianin osud, která jim oběma byla bližší než ostatním obyvatelům osady, je sbližoval ještě víc.

Přešli kolem obří houby, pokračovali dál mezi skalami, když se najednou Sergejev zeptal:

„Ty máš mou Marjašku opravdu rád?“

„Asi ano,“ odpověděl Oleg. Napadlo ho, že nějaká přesnější odpověď by Sergejevovi mohla být nepříjemná. Ten jako by Olegovu diplomatickou odpověď ani neslyšel.

„Koho z nás by napadlo, že se dožijeme svatby. Svatby nastupujícího pokolení.“

„My jsme o ničem takovém spolu nemluvili,“ zarazil se Oleg. „Ani jednou.“ Vzpomněl si na Liz a chtěl okamžitě tu myšlenku zapudit, aby si jí Sergejev třeba nevšiml.

„Jestli to všechno dobře dopadne,“ pokračoval Sergejev, „osada se té svatby nedožije. Přestane existovat, protože ji pohltí les.“

„Mně té osady líto není,“ řekl Oleg.

„To mně ano,“ odpověděl Sergejev. „Je v ní skoro půlka mého života, většina té produktivní části.“

„Copak ty nechceš domů?“

„Ale o to přece nejde. Prožili jsme dlouhá léta v bídě a bezmocnosti, kdyby nás potkal člověk ze Země, klidně by ho napadlo, že má před sebou stádo opic. Jsem přesvědčen, že když se nám podaří vrátit se domů, pak v našich vzpomínkách zůstanou malá vítězství i velké okamžiky, kterých sis třeba ani nevšiml.“

„Protože jsem byl malý?“

„Bylo to pro tebe všechno samozřejmé, i to, že zůstaneme lidmi, že chodíš do školy a jíš lžící. Víš ty vůbec, co to bylo za svátek, když jsem udělal první lžíci? Tehdy byla spousta věcí k smíchu,“ pokračoval Sergejev. „Často jsme se smávali. Mnohem častěji než teď, teď už jsme unavení.“

Přešli kolem jeskyně, kde minule Oleg strávil neklidnou noc. Asi by tu měli přenocovat, je to přece jenom přístřešek, ještě se ale docela nesetmělo a kdo ví, jaké bude zítra počasí. Vytrvalost, s jakou sníh pokrýval zemi, je musela zneklidňovat. Sergejev se s Olegem nedohadoval, i když byl mnohem unavenější. A už po půlhodině Oleg litoval, že nezůstali v jeskyni. Začalo sněžit hustěji, Oleg dostal strach, že zabloudí. Postavili stan, vecpali se dovnitř a pevně se k sobě přitiskli. V noci se pořádně ochladilo. Dokud Sergejev neusnul, vyprávěl, že Klaudie, Marianina matka, ho neměla v lásce. Dokonce od něho chtěla odejít, ale kvůli Marianě to neudělala. Byla to zvláštní situace — jak by se dalo v osadě od někoho odejít? Zvedl se vítr a vrhal záplavy sněhu na titěrný stan. Cesta, která jim ještě přednedávnem připadala strašně jednoduchá, nezačala právě úspěšně.