Kir Bulyčov - Průsmyk

„Tak už sakra dál nemluv!“' zvolal Vajtkus. „To je geniální myšlenka!“

„Co bych víc povídal?“ pronesl Sergejev. „Ještě jsme ani neopravili spojení. Neudělali jsme zatím vůbec nic.“

„Mně jsi to ale mohl říct,“ urazil se Oleg. „Přece tam jdu s tebou. A mohli jsme vyrazit už včera.“

„Právě proto jsem ti to neřekl,“ usmál se Sergejev „Protože bys okamžitě utekl. A na to bylo příliš brzo.“

Všichni se rozesmáli. Celé to shromáždění sice moc veselé nebylo, ale smáli se všichni do jednoho. Naděje jim všem doslova vyrostla před očima, snad se dokonce rozzářila.

Pak vstal Stařešina. Byl vážný a tvářil se slavnostně. Oleg hned pochopil, že teď řekne něco nesmírně důležitého.

„Jsme troubové,“ začal Stařešina. „Ty taky, Sergejeve, i když jsi chytrý chlap, přece jen jsi trouba. Kdy tě to napadlo s tím místním spojením?“

„Asi před dvěma dny,“ přiznal se Sergejev. „V podstatě nedávno. Hledal jsem způsob, jak bychom mohli pomoct těm našim. Pak se mi v hlavě rozsvítilo.“

„Moc ti to nezapálilo,“ řekl Stařešina. „Napadlo tě, kde jsou vysílačky pro místní spojení?“

„Ne.“

„Vysílačky pro místní spojení nejsou jen na hlavním ovládacím pultě, který je poškozen jsou i na planetárních člunech. A pokud je mi známo, planetární čluny jsou nepoškozené.“

„Hm,“ ozval se Vajtkus. „To už zní líp.“

„Takže můžeme předpokládat, že ten váš úkol není tak složitý, jak se zdálo. Třeba Oleg ztratil tolik času na učení zbytečně.“

„Vůbec ne zbytečně,“ odpověděl s jistotou Oleg. „Já toho nelituju ani trochu.“

„Já to taky nemyslím vážně,“ řekl Stařešina. „Takže můžete vyrazit!“

„Až zítra,“ odpověděl mu Sergejev.

„Až zítra,“ opakoval Oleg. „Hned ráno.“

„A teď půjdeme do skladu,“ řekl Vajtkus. „Shromáždíme všechno, co máme, aby ti dva došli ke korábu a neumřeli cestou hlady.“

Tentokrát se žádné slavnostní vyprovázení nekonalo. Nebyla na to nálada a nebyla to nakonec ani opravdová výprava.

Bylo příliš brzy ráno, děti ještě spaly, u brány se shromáždili jen ti nejstarší a přiběhla i Fumiko, do poslední chvíle doufala, že ji vezmou s sebou. Zaslechla, že Oleg bude mluvit s těmi, kdo budou zachraňovat Kazika, a chtěla slyšet, jak to všechno proběhne. Samozřejmě že nemohlo být ani řeči o tom, že by ji vzali s sebou do hor. Byla slaboučká, v té chvíli znamenala přítěž.

Fumiko řekla:

„Mariana chtěla s sebou vzít kozu, aby táhla sáňky.“

„Tolik toho zase neneseme,“ uklidnil ji Oleg.

Ze své chatrče vyběhla Liz. Nesla nějaký pytlíček. Nezaspala, ale zdržela se při hledání nějaké dobroty pro Olega. Byla tak trochu jako myška, také si schovávala všelijaké dobroty, zapomínala však kde. Teď všechno obrátila vzhůru nohama a našla sladké kořínky, musela je jenom přebrat, protože některé shnily, jiné okousaly myši, našla kousek cukru, byl už loňský, pak přinesla své ubohé pokusy, když se pokoušela upéct pirožky. Chtěla to všechno zabalit co nejkrásněji, pospíchala však a nepodařilo se jí to, takže všechno přesypala do obyčejného pytlíku, s nímž chodila na houby, a rozběhla se k ohradě.

Oleg si od ní pytlík vzal a měl pocit, že z toho mají všichni legraci. Liz stála pár kroků od něho a dívala se, jako kdyby ho chtěla spolknout očima.

Matka se posunula, aby stála mezi nimi a začala mu upravovat límec u bundy. Oleg žádný odpor nekladl.

„Tak,“ ozval se Stařešina, „nebudeme ztrácet čas.“

„A dneska půjdou všichni plít,“ oznámil Vajtkus. Hlas se mu trochu zachvěl a Oleg si uvědomil, že Vajtkusovi není nejlépe — všichni odcházejí a nechávají ho tu s dětmi a ženami. Měl slabé plíce a bolelo ho u srdce. Nemohl chodit nikam daleko a leželo na něm celé hospodářství a zahrada.

Linda se rozplakala. Nepromluvila, ale plakala. Každý věděl proč — není to tak dávno, co vyprovázela Thomase a ten se nevrátil. Teď žije se Sergejevem a ten taky odchází.

Oleg se Sergejevem si nadhodili pytle na zádech a vydali se k horám.

Po zemi se válela mlha, půda se mírně vypařovala, den sliboval teplo.

Oleg pospíchal, poznával místa z minulé výpravy a snažil se jít co nejkratší cestou. Sergejev ho ve všem poslouchal, spoléhal na jeho paměť. Příliš nemluvili, a když, tak jenom věcně.

Obří houba byla stále ještě na svém místě, dokonce ještě vyrostla, ale možná se to Olegovi jen zdálo. Skoro se u ní ani nezastavili, začalo už ubývat světla a Oleg chtěl dorazit až k jeskyni, nebo kdyby se to podařilo, tak ještě dál. Každý den museli urazit větší kus cesty než loni.

Přes široké rameno by se vypravili dříve, ale zatímco se chystali, Mariana usnula. V noci nespala vůbec, teď se trochu zahřála, a tak spala. Dick s Kazikem ji nebudili, poodešli kousek po břehu a čekali, až se probudí sama.

„Jsi unavený?“ zeptal se Dick.

Kazik se té otázce podivil. Dick se na podobné věci nikdy neptal. Když je chlap unavený, je to jeho věc. Když byl unaven k padnutí, Dick mu vždy pomohl s kořistí nebo pytlem. Nic neřekl, prostě si to vzal. Třeba je unavený on, napadlo Kazika.

„To je dobré,“ odpověděl mu, „už je to jen kousek.“

Dick ho plácl do ramene, nebolelo to, bylo to skoro něžné. Kazik myslel na to, že tu teď s Dickem takhle sedí a ten ani netuší, jak ho má rád. Má ho nejradši ze všech, dokonce víc než Marianu a tetu Luisu, a až vyroste, chce být jako on, silný a mlčenlivý. Dobře by si jistě rozuměli i na Zemi. Myslel na to, že rychle vyroste, dospěje a Dick bude pořád ještě poměrně mladý. Mohli by se vydat společně na dalekou výpravu.

„Třeba vystoupíme na Everest,“ řekl Kazik nahlas.

„Co pořád máš s tím Everestem?“ odpověděl mu Dick, který pochopil, že Kazik už zase myslí na Zemi.

„Přece kvůli lovu,“ kroutil hlavou Kazik.

„Tam se ale lovit nesmí,“ řekl Dick. „Ptal jsem se Stařešiny. Na zemi se neloví. A já na Zemi nechci.“

„Nechceš se tam ani podívat?“

„Podívat jo,“ kývl Dick. „Zůstat tam ale nechci. Nudil bych se. Tam se nesmí tohle a tohle… Vysedávají v čistých domech a mají strach z mikrobů, to všecko vím.“

„Kdyby z nich měli strach,“ promluvil Kazik uvážlivě, „pak bychom sem nepřiletěli ani my.“

„Co my s tím máme společného?“

„Protože jsme jako oni. Jsme úplně stejní. Kam jdeme? K nim. To znamená sami k sobě. Já to aspoň tak chápu. Jako kdybychom zabloudili v lese a teď se z něj chceme vymotat. Jsou všichni krásní, silní, jako na fotografii.“

„Jsme pro ně špinavci,“ zavrčel Dick.

Kazik se nechtěl hádat, bylo mu jasné, proč Dick takhle mluví. Nic to nemůže změnit na jeho vztahu k takovému člověku, když sám dokážeš pochopit slabosti toho druhého, máš k němu mnohem blíž. Kazik se svou schopností neustále se lidí vyptávat, získávat od nich informace, mluvil tolikrát s Olegem, s Marianou a právě s Dickem o korábu, že mu to bylo jasné — Dick se cítil na korábu strašně, byl tam malinkatý a vůbec nic neznamenal. I na Zemi bude takový.

„Vždyť my tam mezi posledními nebudeme,“ řekl Kazik.