Kir Bulyčov - Průsmyk

Dál balón stoupal líně, zato však usilovně, postupně nabíral na rychlosti a Oleg už podvědomě čekal, až to košem trhne, až lano zastaví další postup.

Let však stále pokračoval, obzor se pomalu a téměř nepozorovaně rozšiřoval, halil se do oparu. Osada už byla docela titěrná a les se proměnil v nekonečné moře.

Najednou se setmělo.

To jeden z mraků vyplázl jazyk k zemi a zatáhl oponu. Stoupání se zpomalilo.

„Nesestoupíme?“ zeptal se Sergejev.

„Ne,“ odpověděl Oleg. Sergejevova otázka ho udivila, protože od samotného začátku se chtěli dostat nad mraky a uvidět čistou oblohu. Sergejev neodpověděl.

Bylo naprosté ticho. Ticho prostě nepředstavitelné. Oleg měl dojem, že se ještě nikdy v životě s takovým tichem nesetkal.

Chvílemi si nebyli jisti, jestli balón skutečně stoupá. Ten však neustále mířil vzhůru, stačilo si všimnout, jak chuchvalce hustých mraků pomalu klesají dolů.

„Měli bychom vyrobit výškoměr,“ prohodil Sergejev.

„A jak ho chceš udělat?“

„Těžko.“

Byla tu větší zima než na zemi. Okraj koše byl mokrý.

„Podle mého názoru už nestoupáme,“ řekl Sergejev.

Oleg přistoupil k hořáku a zvětšil plamen.

Setmělo se ještě víc. Olegovi se do srdce vkládal strach. Sledoval Sergejeva a myslel si, že je to šťastný člověk, který neví, co je to strach. Já zatím nevím, kam letíme nebo zda se vůbec někdy z té mokré vaty dostaneme. Oleg ovšem nemohl tušit, že Sergejevovi je ještě hůř, protože teprve podruhé v životě letěl balónem a spíš než Oleg tušil, jak je tento dopravní prostředek nespolehlivý. Stačil náhlý závan větru, který se mohl skrývat v mraku, aby je to odmrštilo stranou a rozbilo je to na zemi nebo zaneslo k horám.

„Můžu odhodit zátěž?“ zeptal se Oleg.

Byla to vlastně řečnická otázka. Velitelem balónu byl on a Sergejev mu tu převahu ve vzduchu přiznával. Pytlíky se zátěží s sebou přece vzali právě proto. Dokonce bylo domluveno, že po odletu balónu všichni obyvatelé osady odejdou z louky, aby je pytlík se zátěží nezranil.

Sergejev pomohl Olegovi pytlíky shazovat. Po každém odlehčení se koš zachvěl, balón poskočil vzhůru jako unavený plavec, který se dere k vodní hladině, kde by se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.

Najednou jako kdyby někdo rozsvítil. Bylo to zvláštní světlo, takové jiné. Oleg pochopil, že zanedlouho proniknou skrze mraky. A ta tma nahoře zalitá světlem jenom znamenala, že obloha, kterou zanedlouho spatří, bude stejně tmavá jako ta, kterou viděl v horách.

Z mraků vypluli v místě, kde jejich vrstva byla nižší. Kolem dokola byla ještě oblačná vata, nad hlavou už ale bylo vidět hvězdy a Oleg si všiml, jak silně to zapůsobilo na Sergejeva, který už hvězdy neviděl spoustu let.

Sergejev se ani nepohnul, díval se vzhůru, kde se mezi bokem balónu a mraky táhla hluboká modř a nekonečné množství hvězd.

Přitom však bylo světlo a vpravo od nich jako rozžhavený kotel zářilo slunce. Rázem byla zima jako v horách, chlad tady čišel svěžestí nekonečného prostoru i sálajícím sluncem.

Balón dál nepozorovaně stoupal, nechával pod sebou oblaka, která odtud vypadala hebounká, ale současně natolik pevná, že měli chuť vykročit z koše a projít se po nich a jenom tak trošinku se do nich zabořit, jako do bílého mechu.

Sergejev se vzpamatoval první a řekl:

„Stáhni hořák, nebo nás to ještě někam zanese.“

Oleg poslechl.

Mlčky se dívali na oblohu, na oblaka. Nechtělo se jim dolů, i když byli celí promrzlí.

V té chvíli si Oleg všiml podivné věci.

Po obloze se rychle a vytrvale pohyboval černý bod.

Objevil ho doslova koutkem oka a nejdřív vlastně neviděl právě ten bod, ale okázalý chvost, bílý a rovný, mířící za obzor, jako kdyby se z tenounké trubičky prodíral a rozšiřoval rovnoměrný sloup páry.

„Sergejeve!“ zavolal Oleg. „Podívej, co je to za zvíře?“

Sergejev se otočil, pohlédl na bod, který se blížil k balónu zakrývajícímu půlku oblohy a který mohl každou chvíli zmizet.

Sergejev vydechl:

„To není možné!“

„Co?“ Oleg zachytil v jeho hlase úžas.

„To je… to je letadlo nebo raketa… nebo… Něco takového mohl udělat jenom člověk!“

Černý bod zmizel a Sergejev spěchal na opačnou stranu koše, který se pod jeho váhou naklonil.

Přestali vnímat zimu, čekali, až se černý bod vynoří na opačném konci balónu a popluje si s jistotou dál a bude za sebou zanechávat nejprve tenounký, posléze se rozšiřující chvost.

„Jaký člověk?“ zeptal se Oleg skoro se strachem. „Tady přece nikdo není! Třeba je to nějaký pták.“

„Uvaž, jak rychle letí,“ odpověděl mu Sergejev. „A vezmi taky v úvahu tu výšku. Mám pocit, že je to sonda.“

„Cože?“

„Průzkumný atmosférický člun. Pohybuje se rychlostí kolem dvou tisíc kilometrů za hodinu ve výšce deseti patnácti kilometrů. Něco takového mívají v geologických expedicích.“

„Takže tu někdo je?“

„Je,“ přikývl Sergejev.

Kdovíproč se pořád díval na oblohu.

„Podívej se, jestli se pohybuje některá z hvězd.“

Oleg se zadíval vzhůru, ale jediná hvězda se nepohnula.

„Proč?“

„Třeba vypouštějí družice.“

„Kdo?“

„Lidé. Expedice.“

Sergejev pohlédl na slunce, aby určil směr letu sondy. Ta začala klesat. Bylo to zřetelné, že klesá a zpomaluje. Stopa po páře se ztratila nedaleko oblačné vrstvy.

A to bylo všechno. Jenom rozplývající se bílá čára na tmavomodré obloze.

„Sestoupíme,“ řekl Sergejev.

„Ale rychle,“ souhlasil Oleg. „Nebo umřu zimou.“

Dosedli na bažinu a celá osada až do večera odtud balón vyprošťovala. Všichni byli umazaní a promoklí. To však nebylo tak důležité.

Na planetě byli lidé. Jiní lidé.

Planeta neměla jméno.

Jenom číselný kód. Jakýkoli informační terminál o ní předával údaje a neměl potuchy, že lidem je bližší, když se planeta nějak jmenuje. Že je to běžnější.

To ale bývá běžné u planet, které jsou objeveny v dalekém vesmíru a které byly zařazeny do dlouhého seznamu pro průzkum.

Tuhle planetu objevili před několika lety. Přesně jak předepisoval program, byla zde nejdřív ustavena stanice Test. Automatická stanice, která se dostane na oběžnou dráhu, vypustí sondy, vyfotografuje povrch, shodí na ni zkušební sondy a ty shromáždí vzorky vzduchu a půdy. Posléze Test všechny své sluhy shromáždí a vydá se do prostoru, kde ho přijme na palubu mateřský koráb. Tentokrát takový shromážděný materiál prohlédl mladší vědecký pracovník Kirejko, udělal patřičné závěry a všechny materiály o planetě odeslal do archivu, aby se planeta dostala do pořadí.

Kirejko tak mohl posoudit, zda je na planetu třeba soustředit zvláštní pozornost třeba proto, že je na ní rozumný život, nebo že život na planetě je něčím výjimečný, nebo že má zvláštní podnebí a skvělé podmínky pro kolonizaci, či snad proto, že její nerostné bohatství ohromuje svou pestrostí a množstvím.

Kirejko nic takového neobjevil.

Na planetě rozumný život nebyl. V jejích horních šířkách byly vysoké zasněžené hory, v nížinách se prostíraly pod věčnou vrstvou mraků pralesy a v rovníkové oblasti se na tisíce kilometrů táhla rozžhavená poušť. Úhel sklonu osy byl nepatrný, doba oběhu trvala něco přes tisíc dní. Nic výjimečného.