Kir Bulyčov - Průsmyk
Здесь есть возможность читать онлайн «Kir Bulyčov - Průsmyk» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1986, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:Průsmyk
- Автор:
- Жанр:
- Год:1986
- Город:Praha
- ISBN:нет данных
- Рейтинг книги:5 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 100
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
Průsmyk: краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Průsmyk»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
Průsmyk — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Průsmyk», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
Koš se pod balónem zmítal jako brouk ve stavu beztíže.
Všechno to trvalo pár vteřin naplněných praskáním, voláním, syčením a hučením.
Pak nastalo ticho, krátká chvíle ticha, do něhož zazněl Fumičin pláč, protože Fumiko se rozplakala ještě před tím vším, měla totiž o Olega strach.
Ostatní mlčeli, dokonce i Egli, které koš rozedřel ruku, i Luisa, která stále ještě ležela na zemi, mlčel i Sergejev s Vajtkusem, dokonce i děti, všichni se však dívali vzhůru za Olegem.
Olegova matka jediná zavřela oči, protože s neomylnou jistotou už viděla padat svého syna z koše s roztaženýma rukama.
Olegovi se zdálo, že všechno proběhlo neuvěřitelně rychle: padl na dno koše a jako zvíře, které ho chce udusit, ho zavalil pytel s pískem, v následujícím okamžiku pochopil, že letí, že pod ním je prázdno, že zem je někde daleko pod ním, protože koš se volně kolébá ze strany na stranu a škvírami v proutí proudilo světlo. Nesmírně opatrně, ještě celý zmámený strachem z výšky se zvedl na všechny čtyři, současně cítil, že koš se kymácí stále méně a balón ho táhne vzhůru.
Zatímco se Oleg vztyčoval, pomalu se vzpamatovával, jako kdyby se mu jeden po druhém vracely smysly a začaly mu sdělovat, co se děje kolem něho. Hořák stále syčel a hnal do balónu horký vzduch, provazy vrzaly, sjížděly po rámu, pod nohama mu skřípaly spletené větvičky koše. A zdola sem doléhal slabý dětský pláč.
Konečně si mohl stoupnout. Pevně se chytil okraje koše, už se chtěl napřímit, ale naštěstí to nestačil udělat, protože to košem prudce trhlo, až ho to málem vymrštilo vzhůru. Hned si neuvědomil, že se napjalo celé lano s kotvou.
Balón přestal stoupat, i když se pokoušel vytrhnout, až se chvěl koš, a celý se znovu rozhoupal.
Těm dole připadalo, že to všechno trvalo velice krátce. Chvíli všichni hleděli mlčky vzhůru. Balón vystoupal asi do sta metrů, dál už ho lano nepustilo, pak se začal pomalu posunovat k lesu, snad tím chtěl právě to lano oklamat.
Stále však Olega nebylo vidět.
Všichni však aspoň věděli, že Oleg určitě zůstal v koši.
Nejdřív se vzpamatoval Sergejev, už chtěl zavolat na Vajtkuse a Dicka, aby mu pomohli balón stáhnout, pak si však uvědomil, že je třeba nejdřív zavřít hořák, protože síla táhnoucí balón vzhůru je příliš velká. Vtom se ozvala Irina.
„Synáčku!“ křičela a porušila tím mlčenlivou důstojnost letu. „Synáčku, nestalo se ti nic? Oležku!“
Oleg to volání zaslechl a začal se stydět, protože na něho matka volala jako na malého kluka, pak ho ale napadlo, že i Napoleon měl jistě maminku a tak se naklonil z koše, pevně se přitom držel provazů a zavolal dolů:
„Všechno je v pořádku!“
Tmavé obrysy Olegovy postavy viděli všichni na zemi, rozkřičeli se, děti začaly skákat a Irina se hlasitě rozvzlykala.
Balón se pomalu pohyboval nad hlavami. Byl to opravdový vzdušný koráb, který dokáže letět k obloze.
Stařešina pomohl na nohy Vajtkusovi, který celou tu dobu proseděl na zemi, a řekl mu:
„A vzduchoplavectví pro ně pak přestalo být tajemstvím.“
Vajtkus se usmál.
„Stáhni plamen v hořáku!“ vykřikl Sergejev. „Zmenšíš tím stoupavost. Slyšíš mě?“
„Slyším bezvadně!“ ozval se Oleg a hlava mu zmizela. Otočil se k hořáku a opatrně stáhl plamen. Ne ale moc. Když už bylo po všem, neměl chuť vracet se dolů.
Ještě jednou pohlédl k zemi a zamával.
„Všechno je v pořádku!“
Shora viděl celou osadu. Dočista celou a najednou. Ulici, vlastně špinavou říčku, podél níž se táhly shora tak ubohé chatrče, křivé střechy kůlen, z nichž jedna se svažovala k ohradě.
Skupina roztroušených lidiček, musel by jen odhadnout, kolik jich je, protože někteří stáli rovnou pod balónem. Někdo na něj mával, děti skákaly, jako kdyby předváděly bláznivý tanec.
Oleg si všiml, že na prahu své chatrče sedí Kristýna. Možná, že ani nechtěla jít k balónu, možná na ni v tom zmatku zapomněli.
A tamhle stojí koza se zvrácenou zelenou tlamou. Ještě nikdy neviděla létající slony.
Olegův pohled sjel za ohradu, kde byl úzký pruh louky a hned za ní začínal les. Doposud ho neviděl shora. Propletené bělavé větve, na některých místech hnědé a zelené skvrny lišejníků a lián, a tohle celé zmatené bludiště z větví se táhne dál k bažinám. Odtud bažina vypadala jako malá plocha, ve skutečnosti však byla velmi rozsáhlá, za ní začínala růst křoviska, pak pokračoval znovu nepřerušovaný les bez jediného světlého místa, až celý zmizel v mlženém oparu.
Oleg opatrně přešel na druhou stranu koše. Viděl teď na první část cesty, kterou prošli, když mířili k Pólu. Pak zase les, za ním pusto a prázdno a červené skály vyčnívající mezi stromy. Posléze znovu mírně stoupající pustina mizící v nízkých mracích.
Znovu dva kroky vpravo.
I tady byl les. Jenomže tady byla holá místa, kusy stepi, kam chodili na jeleny, pak tmavá stěna dalšího lesa, k němuž se lovci a sběrači dostali jen málokdy. Není tam zvěř a ve vlhkém šeru číhají dravé květy a liány.
Začal vát vítr a pokoušel se balón odnést. Koš se zachvěl.
Oleg věděl, že musí ještě víc stáhnout hořák. Lidé dole čekají, až sestoupí. Nedokázal se však odtrhnout od prostoru, který se mu otevřel. Přestal být mravencem plazícím se mezi větvemi, vznesl se nad tento svět jako pták a docela jiná měřítka tohoto světa ho naplnila pocitem volnosti a mámivé síly i jistoty v sebe i v ty malé lidičky čekající dole. Byl to téměř stejný pocit, jako když za průsmykem prvně uviděl v horském údolí na sněhu obrovskou čočku kosmického korábu. Koráb však byl pouhou vzpomínkou na sílu lidí. Tento let vykonal on sám. Pak si najednou uvědomil, že čím dál tím víc touží po tom, aby mohl uříznout lano a vystoupit vysoko, až k oblakům, aby viděl dál, aby letěl nad těmi lesy a nemusel se v nich skrývat a bát se.
Pak ho ještě napadlo, že bratři Montgolfierové se s ním nemohli rovnat, vždyť letěli nad svým rodným městem, kde je všichni měli rádi a nic jim nehrozilo smrtí. Museli zvítězit jenom nad vzduchem. Oleg musel zvítězit nad celou touhle planetou, která je chtěla zabít.
Nebyl příliš vysoko, ochlazení se tu nemohlo výrazně projevit, přesto mu byla najednou zima. Asi ze vzrušení. A když zavíral hořák, chvěly se mu prsty.
Balón pomalu ztrácel dech a nezměrnou touhu letět k oblakům.
Sergejev s Dickem dole začali přitahovat lano.
Svět pod ním byl stále menší, obzor se blížil. Cesta končila.
Začátkem léta se přípravy na cestu ke korábu trochu zpomalily. Její dva hlavní účastníci se často soustřeďovali na jiné záležitosti. Oleg pořád něco vylepšoval na balónu, vynalézal, kutil, téměř každý den vzlétal vzhůru nejčastěji ve dvojici s někým druhým. Sergejev měl jiné starosti. Přestěhovala se k němu přece jenom Linda Thomasová. Žádná svatba se nekonala, ani oslava, pokud ovšem za něco takového nepočítáme, že se u nich doma shromáždili všichni dospělí, i tak jich už moc nebylo, chvíli poseděli, zavzpomínali na Thomase a Sergejevovu zemřelou ženu, vypili trochu čaje a Lindě se Sergejevem popřáli, aby se spolu šťastně vrátili na Zemi. Pak se rozešli.
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «Průsmyk»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Průsmyk» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «Průsmyk» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.