Kir Bulyčov - Průsmyk

Na svůj druhý let Oleg s sebou vzal Kazika. Bylo to spravedlivé. Kazik dobrovolně vykonával práce, do kterých nikdo neměl moc chuti. Neustále přinášel dříví pro balón a lisem z něj získávali pryskyřici. Chodil na lov mustangů, protože potřebovali balón opravovat.

Oleg si všiml, jak se mění vztah lidí k balónu. Možná že si to ostatní neuvědomovali, vždyť jen jiný člověk může postřehnout jako první slabosti druhého. Ti, kdo chtěli letět balónem, rádi pomáhali při jeho vypouštění, drželi provazy, balili ho a ukrývali pod stříšku, když let skončil. Když se už ale ‚svezli‘, jejich zájem opadl. Většina z těch, kdo s Olegem letěli, byli zklamaní. Chvíli se všichni báli, když balón stoupal, pak se začali zajímat o les a osadu shora. A tím to končilo. Takový průběh měl let s Lindou, Liz, která se třikrát zřekla svého pořadí, protože měla strašný strach, nakonec přece jenom vlezla do koše, a když balón začal stoupat, pištěla strachy, že děti dole mohly puknout smíchy. Vajtkus vyletěl nahoru, pozorně se rozhlédl a řekl, že se budou muset vypravit za bažiny, protože tam viděl v houští jabloňové zákrsky. Stařešina nahoře mlčel. To trvalo asi dvacet minut, pak jen řekl ‚děkuju‘ a požádal, aby sestoupili. Třeba to bylo tím, že Stařešina v mládí plachtařil. Třeba se mu nelíbil les shora. Stejně jako Egli. Dívala se na osadu, pak si otřela oči, asi to bylo větrem nebo jí do nich něco spadlo. Řekla:

„To je k uzoufání, ta ubohost!“

Matka odmítla letět, a to bylo dobře. Pokaždé však, když měl Oleg letět, přišla na náměstíčko a pečlivě zkontrolovala, jestli poutací lano dobře drží.

Kazik s Fumiko lano ještě prodloužili o dobrých dvacet metrů. Víc to už nešlo. Bylo příliš těžké a stahovalo balón dolů, navíc se trhalo.

Dick letěl balónem jako jeden z posledních. Pár prvních dní se Olegovi vyhýbal, cítil se vinen za první let, který skončil bezmála nešťastně. Oleg se ho sám zeptal, jestli chce letět, a on souhlasil.

V ten den mrholilo, kapky stékaly po balónu, takže byla špatná viditelnost. Olegovi bylo jasné, že Dick má strach, protože se ocitl v neznámém prostředí, navíc si dobře pamatoval, jak se Dick choval v Pólu. Celý let prostál, držel se za lana na své straně koše a neměl ani trochu chuti přejít na druhou stranu. Vzal si s sebou samostříl, dokonce si zastrčil za opasek paprskomet, i když to bylo zbytečné, a Oleg dělal, že to nevidí. Najednou řekl:

„V létě budeme muset vyrazit do velké stepi. Mám dojem, že začíná někde tamhle.“ A ukázal prstem k jihu, kde les splýval s oblaky. „Musí tam být spousta jelenů,“ dodal.

A Olegovi bylo jasné, že Dick zůstane na zemi.

Neměl však pravdu. Dick si nebyl jistý v příliš křehkém a téměř průhledném koši. Hlavní tu však bylo něco jiného: prvně v životě Olegovi záviděl.

Oleg se zatím zabýval věcmi, které byly pro osadu potřebné, i když z Dickova hlediska to bylo zbytečné, navíc mu to bylo lhostejné. Měl svůj les a svá vítězství. A teprve teď, při pohledu na les shora, když viděl, jak se mezi větvemi kradou šakali, jak kmen obepíná nohatý had, jak se větve stříbrných boroviček nalévají jarními šťávami, když viděl to, co bylo nedostupné necvičenému Olegovu oku, uvědomil si moc, kterou mu balón nabízel. Probudila se v něm nezkrotná touha letět povětřím k novým lesům, pronásledovat stáda zvěře, sestupovat na noc u neznámých říček…

Oleg s údivem pozoroval, jak si Dick připravuje paprskomet.

„Co se děje?“ podivil se.

„Ticho!“ zašeptal Dick. Tenounký zelený paprsek směřoval až ke stromům u bažin, které mlčely a ani se nepohnuly. Vzápětí se však tam dole v houští zazmítalo obrovské zvíře a nepředstavitelná hora se doslova sesunula na louku.

„Tak tohle jsem tu ještě neviděl,“ řekl Dick a schovával zbraň. „Leť dolů. Chci se podívat, co jsem to zabil.“

S Marianou Oleg letěl za tichého, teplého počasí.

„Je tu nádherně,“ pronesla. „Ani se člověku nechce dolů, viď?“

Oleg ji pozoroval. Připadal si jako štědrý pán, který hostu předvádí své panství. A protože nádhery svého panství znal a byl si jimi jist, všechny poklony přijímal jako samozřejmost. I jemu bylo příjemné, že Mariana dokázala ocenit nádheru letu.

„A to ticho,“ dodala.

„Děkuju,“ pověděl ji Oleg.

„Za co?“ Mariana se k němu otočila a pozorně si ho prohlédla, jako kdyby ho viděla prvně. „Tak za co mi děkuješ?“

Oleg natáhl ruku a dotkl se jejích prstů ležících na okraji koše. Koš se trochu zakymácel, ale Mariana se nepolekala.

„Vždyť to víš,“ řekl Oleg.

Mariana odtrhla ruku od okraje koše a vložila prsty do Olegovy dlaně. Bylo to naprosto přirozené a jeho dlaň už na ten dotyk čekala. Koš se znovu zakymácel a Mariana udělal krok kupředu, aby ho vyrovnala. Byli teď najednou těsně vedle sebe. Oleg ji políbil na tvář. Chtěl ji políbit na ústa, ale nepodařilo se mu to, políbil ji do koutku úst. Mariana se k němu přitiskla a znehybněla jako mládě zvířete. Pak přestala existovat obloha, balón, prostě se vznášeli tam, kde kromě nich nikdo nebyl.

„Hej, vy tam!“ zavolal na ně Kazik zdola. „Kde jste?“

Mariana zvedla hlavu, právě o ni byla menší, a usmála se.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Oleg.

„Pojď, budeme sem létat každý den,“ řekla a zasmála se.

„Já jsem pro,“ zasmál se i Oleg. „Ráno sem vyletíme a večer se vrátíme dolů.“

„Jenom Kazika je mi líto. Nevezmeme ho s sebou?“

„Ne,“ prohlásil Oleg tiše a najednou se lekl, že je na zemi mohou slyšet. „Nikoho s sebou nevezmeme.“

„Hej!“ znovu volal Kazik. „Honem dolů! Blíží se bouřka.“

Kazik měl neuvěřitelný cit na počasí, snad jako zvíře. Nikdy se nezmýlil. Když ten cítil, že se blíží bouřka, pak byl nejvyšší čas se schovat.

Oleg beze spěchu zavřel hořák.

Zatímco balón chladl a klesal dolů, Oleg stále držel Marianiny dlaně.

Sestoupili v poslední chvíli, protože vítr cloumal balónem tak, až lano praskalo. Kromě Kazika tu nebyl nikdo, po třetím letu totiž zjistili, že se balón za lano nemusí stahovat, že jim nikam neuletí.

Pokoušel se zachytit Marianin pohled. Považoval za velice důležité, aby se na něho podívala. Jednou nebo dvakrát se mu to podařilo. Okamžitě se ho však zmocnily pochybnosti, co když si z něho dělala legraci? Co když necítí, co on?

Když už však byli v kůlně a když byl balón v bezpečí, Mariana pohlédla na Dicka a Sergejeva, kteří stáli u otevřených vrat a čekali, až přestane pršet, a zašeptala:

„To je strašně dobře, že jsme spolu letěli, viď?“

I v její otázce byla nejistota, jestli může věřit tomu, co se stalo. A právě z té nejistoty měl Oleg radost. Pověděl jenom:

„Je to báječné, že jsme spolu letěli.“

V den, kdy se prvně rozhodli vzlétnout bez lana, vzal s sebou Oleg Sergejeva.

Kvůli tomu dlouho čekali na bezvětří.

Balón sebevědomě stoupal, Oleg s ním už uměl zacházet a znal všechny drobné záludnosti. Když se dostali do obvyklé výšky, Oleg se vyklonil a zamával rukou na ty, kdo zůstali dole. Znovu se tam shromáždila celá osada, jako v den prvního letu. Oleg očima vyhledal Marianu. Mával teď jen na ni, ale kromě ní to vůbec nikdo netušil.