Kir Bulyčov - Průsmyk

Oleg dobře věděl, že jako první balónem poletí on, a nikdo o tom nepochyboval, vždyť to bylo Olegovo dítě, bez jeho vytrvalosti by se nenarodilo. V posledních dnech chodil Kazik za Olegem jako stín bez jediného slova, nedokázal se smířit s myšlenkou, že si na svou cestu bude muset ještě počkat, pořád spoléhal na zázrak, který mu dopomůže k prvnímu letu. Oleg ho chápal, ale byl neústupný. Nebyly to jen rozumové důvody, které vyslovoval nahlas, byl v tom i kousek škodolibosti. Nikdo v ten balón nevěřil, nikdo ho nechtěl, a teď tu stojí v celé své kráse. Samozřejmě, patřil všem, všichni se na něm podíleli, přesto však byl jeho. A první poletí jen on.

Stalo se to následujícího rána.

Do místnosti nahlédl Kazik. Zastínil světlo, které sem proudilo zvenku. Jeho štíhlá pružná postava byla jako struna. Nedokázal se smířit s tím, že dnes nepoletí. Nechápal, že nejdůležitější je, aby balón vůbec letěl, třeba i bez něho. Protože když balón poletí dnes, určitě ho vezmou s sebou příště.

„Tak já jdu,“ oznámil Oleg. Byl připraven.

Spolu s Kazikem vyšli z domku. Za nimi se o holi belhal Stařešina. Nedošel však až k louce. Dvojčata vyběhla za ním, předběhla ho a začala se rozhlížet.

„Utíkejte,“ vybídl je.

Oleg už byl na louce. Ohlédl se na belhajícího se starce. Najednou mu ho bylo líto. Stařešina brzy zemře. Začalo se mu hůř chodit. Stále více zapomíná a často se stane, že se opakuje. Ještě dobře, že všechny děti už vyrostly a že brzy odletí na Zemi. Stařešina udělal pro všechny moc. Nebýt jeho školy, nikdo by nedokázal to všechno děti naučit. Jenomže Stařešina se také chtěl vrátit na Zemi, nechtěl zemřít tady a často to Olegovi říkal.

Na poli za kůlnami ležel jako nevzhledná hromada splasklý balón. Hořák syčel asi ze čtvrtiny své síly a vháněl do balónu horký vzduch. Sergejev to všechno řídil, nechtěl riskovat.

Balón se teď podobal velkému horskému slonovi, něčemu, co nemělo žádný tvar a jenom se líně pohybovalo ze spaní. Ještě na úsvitu byl balón velkým kusem plachty, zvlášť byla síť, zvlášť koš. Teď bylo všechno jinak. Balón začal ožívat.

Koza s kůzlaty stála opodál a všechno pozorovala.

Když došel Oleg až sem, řekl Sergejev, který stál rovnou u koše:

„Zdá se, že to nikde neuniká. Zvýšíme výkon?“

Obracel se na Olega jako na sobě rovného, dokonce jako na staršího. Také uznával, že balón je Olegovo vlastnictví, podobně jako zrcátko Marianino. To však neznamenalo, že zrcátko nepatří všem, že by Mariana mohla odmítnout někomu je půjčit.

„My tím taky poletíme?“ zeptala se zrzavá Ruth.

Všechny tváře teď Olegovi připadaly nesmírně výrazné, jako kdyby je viděl pod zvětšovacím sklem. Mariana právě přiběhla s nádobou plnou lepidla, všimla si, že balón přece jenom někde uniká.

Nebo třeba velká Luisa, hromotlucky velká ženská s oteklou tváří, teď stojí u koše a opravuje na něm větvičku, která se rozpletla.

Balón se zachvěl, jako kdyby se nadechl, a rázem se zakulatil.

Oleg se sklonil, aby zkontroloval, jestli je balón spolehlivě připevněn. Ke kůlům hluboko zaraženým do země byly uvázány provazy. A poblíž koše byl zaražen zahnutý kus železného stromu, to byla kotva.

Balón se ještě jednou nadechl. Teď už byl skoro kulatý a dotýkal se země jenom na jednom místě.

„Co kdybych vlezl do koše?“ zeptal se Oleg Sergejeva a z ničeho nic mu selhal hlas. Uvědomil si to a odmlčel se, protože dostal strach, že si ostatní všimnou jeho rozrušení a budou se mu smát.

„Ještě je brzo, neuletí ti,“ uklidnil ho Sergejev, ale nezasmál se.

Najednou se balón vznesl, odlepil se od země, ale hned zase klesl zpátky. Pevná síť se mu zařízla do těla a slabá blána se prodírala do ok a vytvářela bubliny.

„Ten materiál by měl být pevnější,“ uvažoval Vajtkus. „Příště těchhle zkušeností využijeme pro vzducholodi.“

„Jakých zkušeností?“ Olegovi bylo najednou jasné, že pojem vzducholoď mu nic neříká. Snad je to něco, co létá.

„Kdybychom natřeli slabou vrstvou lepidla povrch balónu,“ pokračoval Vajtkus a škrábat se ve vousech, „byl by pevnější.“

„Tak proč jsi mi neřekl dřív?!“ zlobil se Oleg, protože mu došlo, že je to dobrý nápad.

„Napadlo mě to teprve teď,“ hájil se Vajtkus.

„Zvýšilo by to hmotnost,“ řekl Sergejev.

Vtom se balón definitivně odlepil od země a zatím ještě celý nakřivo mířil vzhůru.

Oleg už nečekal. Přehoupl se přes okraj koše, postavil se v něm a pevně se chytil. Koš byl poměrně malý, nejvýš půldruhého metru v průměru a vysoký byl tak do pasu. Na dně byla ještě zásoba paliva a několik pytlů s pískem, v každém balónu musí být přece zátěž.

Koule se váhavě kymácela nad jeho hlavou a na spodní okraj, pod nímž byl upevněn hořák, bylo možno dosáhnout rukou. Oleg zatahal za lana upevňující koš ke kruhu. Byla dostatečně pevná.

Koš seděl na zemi, nedalo žádnou námahu překročit okraj a postavit se na hebkou trávu, Oleg však cítil ke všem, kteří stáli kolem, takové zvláštní odcizení, jako kdyby ti lidé už byli někde hluboko pod ním.

Koš se zachvěl, balón napjal lana a dral se vzhůru.

„Poletí! On poletí! Odvažte ho!“ volala zrzavá Ruth.

„Buď zticha,“ přerušil ji Sergejev. „Ještě je brzo.“

Oleg zvrátil hlavu a pohlédl na balón. Byl tak veliký, že zakrýval půlku oblohy. Vůbec nebyl krásný, všelijak poslepovaný, samá bublina, spletené provazy ho nevzhledně a neobratně svíraly. V mírně průhledné bělavé bláně se zrcadlila tráva a pokřivené domečky osady. Současně však v tomhle přitroublém kolosu bylo možno vytušit obrovskou sílu, která o sobě dávala znát v pomalých, zato však paličatých pokusech vytrhnout se, odlepit se od země a také tím, jak se napínaly provazy přidržující koš, jak hučel hořák, jak jeho hučení sílilo a jak je pohlcovaly jeho vnitřnosti.

Teď už balón stál kolmo nad hlavou, lana byla napnuta k prasknutí. Oleg byl na balón soustředěn a nevšiml si Sergejevova pokynu pomocníkům u kůlů, k nímž byla přivázána lana.

„Tak se připrav, Olegu,“ řekl Sergejev. „Budeme povolovat. Pořádně se drž! Asi to pěkně trhne.“

„Držím se, jen se neboj!“ zvolal Oleg a sledoval, jak se Vajtkus sklonil a rozvazoval uzel.

Vtom však Oleg málem vypadl.

Ať se Sergejev snažil sebevíc, aby provazy všichni pustili najednou, síly pomocníků nebyly stejné. Vajtkus odvázal provaz a pevně ho držel, Luisa však měla ještě plno práce s uzly. Dick se napřímil, trochu se usmíval a dával najevo, že souhlasí se svou účastí v této nesmyslné zábavě. Své lano nedržel příliš pevně, balón byl sice velký, ale ani ho nenapadlo, že by mohl mít takovou sílu. Na protější straně se Luisa s Egli trochu opozdily při rozvazování uzlů. Jako kdyby balón na něco takového čekal, popotáhl za provazy, a když vycítil, že na jedné straně ještě pevně drží na zemi, zatímco na druhé straně už jsou provazy volné, počkal na slabý závan větru, který mu přispěchal na pomoc a jaksepatří se postavil na zadní.

Vajtkus cítil prudké trhnutí, byl však na ně připraven, celým tělem se vzepřel, Dick však najednou vnímal jen prudkou bolest, jak mu dlaně rozdíral provaz, který se mu vzápětí vyškubl. Okamžitě se jako zvíře překulil přes hlavu, vyskočil a vrhl se k provazu, bylo však už pozdě. Koš, který balón prudce naklonil, se rozletěl do strany, převrhl se na bok, až se Oleg svalil na podlahu. Uhodil se o nádobu s palivem a sesypaly se na něho pytle se zátěží. Koš odhodil velkou Luisu, přitiskl Egli, pak se balón ještě jednou vzepjal ke skoku na opačnou stranu, odhodil Vajtkuse, vyrval ze země zbývající provazy i s kůly, které se teď kolébaly ve vzduchu, a prudce zamířil vzhůru.