Kir Bulyčov - Průsmyk

V tomto místě jeho úvah součást postele použitá k opravě stolu zaskřípala, zasunula se do trubky nohy u stolu a nesmírně šikovně se přitom vyhnula všem Pavlyšovým pokusům zachytit stůl, který se dokonale složil uprostřed místnosti.

Klaudie trochu podrážděně sledovala, jak se její nový biolog plazí po zemi a sbírá své poklady. Sally mezitím vyhlédla z kuchyně a řekla hlasem trochu lítostivým, to Pavlyšovi, a trochu bázlivým, to bylo určeno pro Klaudii:

„Třeba bychom teď mohli tu nohu podložit skříňkou, Slava si pak uřízne nějakou větev a vyrobí novou nohu, ne?“

„To jistě,“ suše odpověděla Klaudie, aniž pohlédla na své podřízené, dívala se ven okénkem na les zahalený do zšeřelé mlhy. „Ještě tak na stanici zavléct místní mikroflóru.“

„Jeden kluk,“ ozval se Pavlyš, kterého nepodráždila ani tak Klaudiina slova, jako spíš tón, kterým byla vyslovena, „přivlekl domů krokodýla, který dědečkovi ukousl prostředníček.“

„Můj muž…“ řekla Klaudie z ničeho nic, pak se kousla do rtů a odmlčela se.

„Nech toho, Klaudie,“ řekla Sally.

„Proč bych toho měla nechávat? Ať to ví.“

Klaudie se podívala Pavlyšovi do očí. Panebože copak jsem mohl něco tušit? Měl dojem, že její muž snad zahynul na nějaké příšerné planetě.

„Můj muž,“ pokračovala Klaudie, „se kterým jsem se rozloučila před šesti lety, bezmála zlikvidoval expedici do souhvězdí Corrak, protože lehkomyslně přivlekl na stanici místní zvíře.“

Poté jsem se s ním samozřejmě rozloučila, v duchu dokončil za ni další větu Pavlyš, protože ona sama nemohla přenést přes srdce tak do nebe volající porušení nařízení a předpisů. Nahlas však už jenom dodal:

„Slibuju vám, Klaudie, že v životě nepřinesu na stanici jediné místní zvíře.“

Klaudie trochu ulehčeně vydechla, zřejmě ten slib vzala nesmírně vážně.

Pavlyš vzal skřínku, kterou už Sally stačila vyprázdnit, a podložil jí stůl.

Pavlyš usedl ke stolu. Křeslo ho poslušně objalo. Pohlédl vpravo. Sklo výhledového okénka se orosilo. Pavlyš je otřel. Nestačil si však prohlédnout les, protože dešťová vlna se sněhem se opřela do skla a šedivé kmeny stromů se zachvěly.

„Na okna budeme muset dát stěrače,“ sdělil Pavlyš Klaudii. „Bez nich člověk ani nemůže obdivovat místní krajinu.“

„Uvažovala jsem o tom dávno,“ řekla Klaudie, „už při minulém výsadku. Jenomže my samy je neuděláme.“

Pavlyš si povzdechl. Měl štěstí na velitelku výsadku, která všechno bere vážně.

Sněžilo hustěji. Vločky odevzdaně narážely do okénka a stromy definitivně zmizely za špinavou clonou.

„Hlášení o počasí ještě nedávali?“ zeptal se Pavlyš.

„Jaké hlášení?“ divila se Klaudie a teprve po chvíli si uvědomila, že jde o vtip. „Nechte těch hloupostí!“

„Takhle člověk nemá ponětí, co si vzít na sebe, až půjde ven.“

„Vezměte si skafandr s biologickou ochranou,“ smrtelně vážně pronesla Klaudie. „A ten skafandr za hranicemi stanice nikdy nesundáte.“

„Hm, tak hlášení o počasí nebude.“ Pavlyš si v té chvíli uvědomil, že si nedokáže poručit, aby neprovokoval. Měl chuť Klaudii pořádně naštvat.

Sally se uchechtla. Vtom něco zasyčelo.

„Jé! Uteklo mi mléko,“ zahlaholila.

„Pavlyši, my dva máme naprosto odlišný názor na svět,“ řekla Klaudie. „Vy si musíte pořád z někoho dělat legraci, hraničí to s recesí. A recese je nepřípustné riziko. Riskovat v tomhle případě je nesmírně nebezpečné. Na vašem nepovedeném vtípku může záviset osud celé stanice.“

„Všechno začnu brát smrtelně vážně,“ povzdechl si Pavlyš.

Ozval se bzučák a přerušil rozhovor. Sally požádala Klaudii, aby ji vystřídala u plotny, a sama spěchala k vysílačce. Volal koráb Magellan. Vzdaloval se po své dráze a na několik hodin, až dojde k velkému skoku k další planetě, bude spojení přerušeno. To bude trvat čtyři měsíce. Kosmické spojové stanice se dávají jen na velké koráby a velké stanice. Průzkumné expedice proto tak vybaveny nebyly. Znamenalo to i určité riziko. Výsadkáři se s tím museli smířit. Gravitační vysílač by zabral celou kopuli.

Pro mezní situace byl ve volném prostoru za hranicemi aktivního pole přitažlivosti celé soustavy maják. Kdyby se něco přihodilo, bylo možno k němu doletět planetárním člunem.

Od této chvíle se spojení dalo udržovat pouze zastaralým pomalým způsobem. Když tedy je třeba, signál postupuje běžnou rychlostí rádiových vln k majáku vzdálenému asi světelný měsíc od planety. Odtud jde signál na Zemi–14. Takže čekat odpověď dříve než za šest týdnů je marné.

V závěru spojení Bauer všechny pozdravil a popřál, aby se jim nestýskalo.

A na shledanou při příštím spojení!

Za několik hodin koráb Magellan zmizí z této části vesmíru a objeví se v jiné, vzdálené mnoho parseků.

Pavlyš slyšel, jak Sally ukončila vysílání a jak přebírala poslední pokyny. Přistoupil k oknu a pohlédl na oblohu. Nemusel to ani dělat. Clonou špinavých mraků nebylo nic vidět. Už aby se vyčasilo. To sem museli přiletět v takovou nevhodnou dobu?

Pavlyš samozřejmě věděl, že jejich člun přistál koncem jara na severní polokouli v mírném pásmu. Je tedy možno očekávat, že počasí se bude den ze dne zlepšovat. Toto místo bylo zvoleno podle údajů automatů. Bylo tu totiž nejvhodnější klima pro průzkum; severněji se táhla už pustá a nehostinná pásma hor, za nimi pak holá tundra. Jižněji je za oceánem poušť. Prostor zvolený pro práci expedice byl biologicky nejaktivnější, takže většina průzkumů bude probíhat v okolí kopule.

Okénkem bylo vidět na spojovací chodbu, na kulatý tunel vedoucí k menší kopuli, k laboratoři s biologickými sondami. Takové pomocné kopule byly tři. Ta s biologickými sondami patřila Pavlyšovi. Druhá s vybavením geologickým byla Klaudiina. Ve třetí byl sklad a garáž, v níž bylo uloženo univerzální vozidlo. Vlastní výsadkový člun neboli planetární člun, který je sem dopravil, stál kousek stranou. Vypadal jako káča, se kterou si hrávaly děti, jenom místo zúženého špičatého konce, na němž se káča otáčela, člun spočíval na třech tenkých nohách.

„Jestli mě nepotřebujete,“ promluvil Pavlyš, „šel bych do skladu. Trochu to tam rozbalím.“

„Běžte,“ souhlasila Klaudie. „Odpoledne budete chystat biologické sondy. Zítra začneme podle programu.“

„Je mi to jasné,“ odpověděl Pavlyš.

Vydal se do druhého skladového oddělení. Kontejnery s vybavením a zásobami byly složeny podle přesně stanoveného pořádku. Vykládání sledovala Klaudie, před kterou se třásli i roboti. Bylo tu dusno. Pavlyš přistoupil ke klimatizaci a knoflík pootočil o jeden dílek. Okamžitě se rozbzučela veseleji. Vzápětí se mu zdálo, že slyší, jak se pohybují nespočetné filtry a vylučují všechno, co by mohlo být škodlivé nebo neznámé.

Pro Pavlyše začínala nejsložitější část přípravných prací. Musel v těchto přesně sestavených bednách najít právě těch třiadvacet, v nichž jsou rozloženy biologické sondy, analyzátory, přijímače expresních laboratoří, diagnostická zařízení, přenosná operační a prosektorská laboratoř a kdo ví co ještě. Se smutným výrazem třímal tabulku se seznamem zařízení a měl pocit, že nejméně tři ze čtyř měsíců stráví při hledání a sestavování svého panství. Nejvíc ze všeho však chtěl najít bednu s mikrofilmy. Měl strach, že při kontrole nákladu mohla Klaudie tento balíček vyřadit a Pavlyš by byl bez detektivek a vědeckofantastických románů nešťastný. Věděl, že mikrofilmy leží v bedně číslo šestnáct, která je dokonale ukryta za šestkou a čtyřicítkou, tedy za nejtěžšími bednami. Nebude přece čekat, až Sally uvede do provozu pomocného robota na překládání těžkých předmětů a počítání mikročlánků.