Michail Uspenskij - Zmijí mléko

„A pak se vám to zalíbí,“ namítl Korněj. „Je to jako narkotikum.“

„Může být moje slovo pro vás zárukou?“

„Ne,“ řekl Korněj. „Jste smrtelný. A vaše smrt může přijít od nejbližšího příbuzného. Příliš velké riziko.“

„Žádní příbuzní mi nezbyli,“ namítl vévoda. „Díky vám.“

„Obyvatelé bývalého Impéria nestrpí, aby kontrola nad naší pomocí byla výlučně alajská. A všechno začne znovu, jenom na mnohem vyšší úrovni.“

„Nemáte jinou možnost,“ konstatoval vévoda. „Věděli jsme, do čeho jdeme. Teď to víte i vy. Dovolíme, aby bylo na Gigandě přítomno vaše poselstvo. Obyvatelstvu vysvětlíme, že jsou to vyslanci Oblačného kontinentu. Stejně nikdo neví, co se tam děje. Ono to projde. Víte, totalita má své výhody.“

„K čertu, vévodo,“ řekl Korněj, „proč vy a ten váš Dang provádíte takovéhle věci?“

„To je jednoduché,“ odpověděl vévoda. „Vždyť to tak bývalo i na Zemi. Jak to řekl váš klasik? Matka mě ještě pod srdcem nosila a už jsem byl zapsán…“

„…jako seržant v Semenovském pluku,“ doplnil Korněj. „Výborně, skvělá paměť. Takže poslouchejte, seržante. Nebudu mluvit za svou planetu, ale za sebe. Vy si myslíte, že nás držíte pod krkem…“

„Pod ohryzkem,“ upřesnil vévoda.

„Tak dobře. My přirozeně můžeme zlikvidovat celou Gigandu. Stačilo by…“

„Víme, že to nikdy neuděláte. Jinak bychom tohle nepodnikli.“

„Máte pravdu. Ale já osobně vám mohu připravit mnohem horší osud. O to horší, protože zcela nečekaný. Sám se bojím toho, co chci udělat, ale udělám to. Jestliže víte o zárodcích, musíte znát i jména… Myslím, že zesnulý Sikorski by mi dobře rozuměl.“

„Tak se mi líbíte,“ řekl vévoda. „Die Erde ьber alles, příteli Korněji?“

„Ano,“ souhlasil Korněj. „Die Erde ьber alles. Byl jste důstojným protivníkem, ale Země nesmí prohrát. Jinak by mohla celá galaxie táhnout k čertu.“

„Vy jste zešílel,“ zbledl vévoda. „To už nás raději rozbijte na atomy. Ne, na to nemáte právo, je to nelidské.“

„Samozřejmě,“ řekl Korněj Jašmaa. Vstal z křesla, shodil plášť z ramen a prudkým pohybem levé ruky roztrhl pravý rukáv uniformy i s košilí. Na zarudlé kůži u lokte měl nevelkou skvrnu. Levá Kornějova ruka vytáhla z kapsy podlouhlé pouzdro.

„Korněji Janoviči,“ řekl vévoda. „Přestańte. Rukojmí byli propuštěni v okamžiku, kdy jste vstoupil do tohoto pokoje. Víno z Arichady, to bylo heslo.“

Ale Korněj ho nevnímal, stejně jako před několika lety nikoho nevnímal progresor Lev Abalkin, když vtrhl do sklepa Muzea mimozemských kultur. Jenže vévoda tentokrát neměl v ruce pistoli.

Z předpokoje bylo slyšet nějaký pohyb.

„Kocourku, vpusť ho,“ křikl vévoda, aniž se otočil. Díval se, jak hubené Kornějovy prsty vytahují z pouzdra světlý kroužek a jak se pomalu — pomalu blíží k lokti pravé ruky…

„Korněji!“ V hlase příchozího bylo málo lidského. „Žádnou smrt! Zahoď to! Okamžitě!“

Korněj se otočil ke dveřím.

„Dlouho jsem čekal, Maxi,“ řekl. „Rudolf a Lev přece nezemřeli zbytečně.“

Vévoda využil pauzy a postavil se mezi ně. Dokonce uchopil Korněje za pravou ruku, i když věděl, že tomu nedá žádnou práci se osvobodit.

„Pánové, pánové,“ řekl chlácholí ve. „To nejde. Kammerere, schovejte zbrań. Korněji Janoviči, zahoďte to. Všichni jsme přece lidé, ani vy nejste lepší než my. Jsme slabí, podlí, divocí, ale přece jen jsme lidé…“

Levá Kornějova ruka klesla, kroužek z ní vypadl na koberec. A Koměj se také zhroutil, opatrně podepírán Jeho Alajskou Výsostí.

„Co je mu?“ zeptal se Kammerer, schovávající pistoli.

„Spí,“ řekl vévoda a zdvihl kroužek. „Umění nasypat něco protivníkovi do vína jsem se učil už v prvním ročníku. Vezměte si to a schovejte to někde hodně daleko. I když by možná bylo lepší detonátory ukrýt tady na Gigandě, v sejfu nějaké malé banky. Lidé jsou příliš všeteční.“

„Budeme o tom uvažovat,“ slíbil Maxim. „Ale teď mi laskavě, Vaše Výsosti, pomozte uložit Korněje na pohovku.“

„Co je s mým Dangem?“ zeptal se vévoda, když se postarali o nehybné tělo.

„Smlouvá s Radou,“ pokrčil rameny Kammerer.

Vévoda s ulehčením pokýval hlavou.

„Skvělé. Doufám, že v té vaší Radě zasedají rozumní lidé.“

„Ti nejrozumnější,“ ujistil ho Maxim. „Opravdu jste propustil rukojmí?“

„Nejpozději za dvě hodiny je přivezou,“ unaveně řekl vévoda. „Blafoval jsem. Je to těžké, když má smrtelník vztáhnout ruku na poloboha. A co vy, vystřelil byste?“

„Nevím,“ přiznal se Maxim. „Asi ano.“

„Takže teď budu vyjednávat s vámi?“

„Slyšel jsem celý váš rozhovor,“ mávl rukou Maxim. „Myslím, že Rada už rozumné východisko najde. Jednou už se to stalo.“

Do pracovny vstoupil Bojový Kocour. Vypadal nešťastně.

„Vaše Alajská Výsosti, chtěl jsem jim utáhnout dvojitou smyčku, ale oni se mi vykroutili a povalili mě na podlahu…“

„Někdo ti dovolil vstoupit?“ zeptal se jedovatě vévoda.

„Nedovolil, ale já…“

„Tak se vrať do kasáren. Nebo ne, nejdřív nám ještě přines víno.“

„S uspávadlem?“

„Ne, teď už žádné uspávání,“ řekl vévoda. „Takže co se stalo? My jsme vám srazili hřebínek, vy jste nám… Kčertu, když vytahoval ten prokletý detonátor, div jsem si nepustil do kalhot.“

„Nápodobně,“ vzdychl Maxim.

„Víte co, příteli Kammerere,“ řekl vévoda a současně gestem propustil vojáka, který přinesl novou láhev, „neměli bychom s vaším Komkonem 2 provést preventivní operaci? Samozřejmě až dokončíme tohle všechno. Přece jen, alajská rozvědka za něco stojí, co říkáte?“

„Souhlasím,“ řekl Maxim. „I když nechápu, jakou operaci bychom mohli provádět společně a hlavně proti komu.“

„Udivujete mě, příteli Kammerere,“ řekl vévoda, starostlivě vytírající ubrouskem poháry. „Samozřejmě proti vašim milovaným Poutníkům. Dokud se ještě nezačali roztahovat na Gigandě. Když jsem byl na Zemi, ledacos mě v tomto směru napadlo. Vy jste přehlédli takové věci, že mi vlasy hrůzou vstávaly! Vidíte, co znamená ztráta opravdové praxe. Zatím je ještě chytat nebudeme, ale podvrhneme jim svého člověka… Dokonce vím, kde a kdy… A koho.“

Kammerer ochutnal víno.

„Ty jsi, bratře, prostě zbrklý,“ řekl. „I když jsi vévoda.“

Jeho Alajská Výsost rozhodila rukama a vesele naznačila, že v této místnosti není jediný, kdo zmíněnou vlastností oplývá.